Medvědi nejrozšířenější medvěd Medvěd hnědý




Дата канвертавання27.04.2016
Памер25.07 Kb.
MEDVĚDI

Nejrozšířenější medvěd

Medvěd hnědý (Ursus arctos)


Známá mezinárodní organizace WWF International (Světový fond na ochranu přírody) zařadila medvěda mezi 10 druhů nejvíce ohrožených na území Evropské unie.



Vzhled a způsob života

Medvěd je naší největší šelmou. Bývá vysoký 90 –100 cm a váží 140 – 320 kg. Může mít hnědou, černou i stříbřitě šedou barvu. Působí neohrabaným a nemotorným dojmem, dokáže však velmi rychle běžet, skákat, plavat a vyšplhá na strom až do výšky čtyř metrů. Orientuje se zejména sluchem a čichem. Zimu (prosinec – únor) přečkává v brlohu v nepravém zimním spánku – jeho tělesná teplota neklesá a občas vylézá ven, napít se a vyprázdnit.

Žije samotářsky na teritoriu velkém obvykle 50 – 250 km2. Teritorium samce bývá přibližně šestkrát větší než teritorium samice. Přes den odpočívá v brlohu, v noci vyráží za potravou, kterou tvoří lesní plody, zemědělské plodiny, ryby, hmyz a mršiny. V blízkosti samot sbírá ovoce, vybírá včelí med z úlů a příležitostně napadá hospodářská zvířata. Páří se v červenci a srpnu, za jednou medvědicí chodí 2 – 3 medvědi, kteří však mezi sebou nebojují. Po sedmi měsících březosti vrhá medvědice dvě až tři mláďata, o která se stará dva roky.

Rozšíření ve světě

Medvěd hnědý obývá tundry, horské louky a rozsáhlá lesnatá území v Eurasii a Severní Americe (zejména západní Kanada a Aljaška). V Evropě i USA byl lidmi vytlačen do horských oblastí. Největší souvislou oblast rozšíření medvěda v Evropě tvoří její severovýchodní část – Rusko, Pobaltí, Skandinávie (37 500 medvědů). Karpatská populace čítá na 8 000 jedinců a zahrnuje medvědy na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Rumunsku. Balkánská populace (2 800 kusů) sahá až do rakouských a italských Alp. V Bulharsku žijí další dvě izolované populace medvědů. Na Slovensku žije kolem 700 medvědů, přestože myslivci udávají počet víc než dvojnásobný. Úspěšná reintrodukce medvědů z území bývalé Jugoslávie v Pyrenejích ukazuje, že medvěd může obývat i poměrně kulturní krajinu, ovšem za předpokladu, že jej tamější obyvatelé přijmou.





Výskyt v ČR

U nás je výskyt medvěda každoročně evidován, a to od roku 1973, kdy bylo v Beskydech, opakovaně zaznamenáno jejich přezimování. Objevují se i v severní části Hrubého Jeseníku, v Rychlebských horách a Bílých Karpatech. (Medvěd, který v létě 2000 způsobil dvousettisícovou škodu na hospodářském zvířectvu, byl pravděpodobně dříve chován v zajetí.)



Je medvěd nebezpečný?

Narozdíl od vlka a rysa, kteří člověka zásadně nenapadají, může být medvěd v určitých situacích nebezpečný. Bylo zjištěno, že evropští medvědi jsou mnohem méně agresivní než medvědi žijící na východ od Uralu nebo v Severní Americe. Přesto občas dochází k útokům i ve střední Evropě (například na Slovensku).

Mezi faktory přispívající k růstu agresivity medvěda patří (s klesajícím stupněm významu) tyto: zranění medvěda, přítomnost mláďat, přítomnost kořisti, překvapení medvěda, medvěd ve svém brlohu, přítomnost psa. Odborníci radí v případech setkání s medvědem nedívat se mu do očí, neutíkat a pomalu se vzdalovat z místa setkání. Pokud vás medvěd sleduje, je dobré odhodit část oděvu nebo jídlo, které máte s sebou. Při případném napadení je nezbytné chránit si životně důležité orgány schoulením do klubíčka. Nejmoudřejší však je setkání s medvědem předcházet – nevstupovat do hustých porostů anebo upozorňovat na svoji přítomnost mluvením. Medvěd má výborný sluch, a když uslyší člověka, raději se mu vyhne.

Ursus arctos pruinosus - medvěd tibetský

Legenda himalájského folkloru.

Zvláštní druh medvěda hnědého rasy Ursus arctos pruinosus objevil v roce 1853 Eduard Blyth, kurátor britsko - asijské společnosti a nazval jej pruinosus podle jemného nádechu srsti do modra. Chtěl ho odlišit od celkem dosti rozšířeného medvěda hnědého Ursus arctos isabellinus.


Na světě existuje pouze sedm kůží tohoto medvěda. Dále se uchovávají kosti a dvě lebky. Medvěd žije údajně v odlehlých končinách Khamu a Amdo v náhorních plošinách severozápadní Číny. Bohužel je velmi pravděpodobné, že již vyhynul.

Jen jednou se podařilo tohoto medvěda polapit živého. V roce 1954 byl jeden exemplář dopraven do soukromé zoologické zahrady tibetského pančenlamy v Šigace, kde byl nejvzácnější atrakcí. Zvíře běhalo po zadních nohou mělo široké plece a jeho hlava vypadala jako zpola medvěd zpola opice. Byl velký jako statný muž. Někteří domorodci jej považovali za yetiho. A nazývali jej dremo. Bohužel ještě v témže roce postihly Sigace katastrofální záplavy při nichž většina zvířat přišla o život. Peter Byrne který doprovázel americké výpravy hledající sněžného člověka marně hledal v naplaveninách pozůstatky tohoto medvěda.

O dremovi existuje mnoho pověstí. Je prý nesmírně bojovný, je to prý medvěd s lidským obličejem, nohama a rukama jako člověk. Dále se vypráví, že s oblibou k sobě do doupěte unáší lidské ženy, ačkoli se to jeho vlastním družkám málo líbí.( Alespoň tak hovoří tibetské národní písně. ) Jak je vidět, tento legendární medvěd má v tibetských pověstech mnohé lidské vlastnosti.

Bílý medvěd ze Šen-nung.


Od začátku šedesátých let minulého století přicházely s pravidelností zprávy od místních obyvatel lesů hory Shennongjia v čínské provincii Chu-pej o celobílých medvědech uváděných jako bai-xiong. Vědecký svět tato pozorování dlouho vysvětloval jako zmatený popis obří pandy. Od té doby však byly odchyceny a umístěny k prostudování do zoologické zahrady v Pekingu a Wu-chanu přinejmenším čtyři exempláře tohoto krémově zbarveného medvěda.

Nejprve se mělo zato, že se jedná o místní barevnou variantu medvěda hnědého. Později byl navrhnut oddělený systematický druh, jako výsledek dlouhého postupného vývoje z dalších představitelů Ursus arctos. Jedná se zřejmě o izolovaný poddruh nebo dokonce odlišný druh. Čínští zoologové i nadále pracují na jeho přesném začlenění.


Atlaský medvěd


Během období pleistocénu se hnědý medvěd ze Starého světa nevyskytoval pouze v Euroasii, byl rozšířen též ve velké části severní Afriky, kde byl zastoupen poddruhem Ursus faidherbianus. Tato zvířata do nedávné doby obývala severní Afriku, což dokazují zprávy z dob začátků křesťanství a vykopávky ostatků přiložených v lidských hrobech, společně s výtvory této doby. Do konce devatenáctého století se však stav těchto medvědů natolik snížil, že již byly velice vzácní. Jejich výskyt se omezil již pouze na marocké Atlaském pohoří. Podle tohoto pohoří také dostal tento vymírající medvěd své jméno. Ačkoliv na jeho nízký stav měl vliv i lov, hlavním důvodem bylo ničení rozsáhlých pralesů, které ještě v období Říma pokrývaly většinu severní Afriky. Ztráta přirozeného prostředí samozřejmě znamenala postupné vymírání druhu.

Přesto ještě v roce 1830 mohl být prokazatelně spatřen exemplář atlaského medvěda v zoologické zahradě v Marseilles, jako dar od Marockého panovníka Francii. V roce 1841 Edward Blyth, kurátor muzea v Kalkatě obdržel od Angličana jménem Crowther následující detailní popis, který otiskl ve výroční zprávě Londýnské zoologické společnosti. Dovolíme si Vám tuto zprávu předložit:


„Dospělá samice byla menší než americký černý medvěd, ale mnohem robusnější, čumák měla mnohem kratší a širší, ačkoliv byl špičatý. Prsty na končetinách a drápy byly na medvěda nápadně krátké a obzvlášť silné. Srst černá, nebo spíše nahnědle černá a hustá, takřka deset centimetrů dlouhá, v dolních částech oranžově hnědočervená. Čumák byl černý.“
Tento jedinec byl zabit na úpatí Tetuánských hor, asi dvacet pět mil od Atlasu. V této oblasti je to ceněný unikátní druh živící se kořeny, žaludy a ovocem. Šplhá neobratně a vzhledem je velmi odlišný od všech druhů medvěda. Bohužel pokusy o zachování jeho kožešiny byly marné a musela být později vyhozena. Přesto byl v roce 1844 tento ztracený druh základem k popisu přírodovědcem Schinzem který jej pojmenoval Ursus crowtheri dle prvního propagátora.
Potom přicházeli zprávy o spatření atlaského medvěda ve stále menším množství a byly mezi nimi stále větší přestávky. Zprávy se ale čas od času objevují dodnes. Možná že ještě na posledních divokých horských masívech poslední zbytky přežívají. Jestliže ne, znamená to úplné vyhynutí medvědů na africkém kontinentu.
Něco z historie:

Mapinguari

Mapinguari - takto nazývají podivného tvora, objevujícího se v příhraničí Brazílie a Bolívie. Podle očitých svědků, kteří jej spatřili má jít o tvora porostlého srstí po celém těle, jeho tlama má rezatou barvu a je i mimořádně nebezpečný člověku. Některé legendy praví, že svým obětem ukusuje hlavu. Tvor se vyznačuje i charakteristickým, nepříjemným zápachem.

Jeden kurátor Brazilského muzea tvrdí, že stopy které vlastní našel v pralese v Brazílii akorát, že byly čerstvé, nanejvýš pár dní staré.
Zoolog David C.Oren o existenci Mapinguari nepochybuje a to na základě nalezených stop, které objevuje již přes deset let. Připomínají prý stopy velkého medvěda či hrocha.
Podle Orena má zvíře dlouhou hrubou srst, čtyři dlouhé tesáky a pohybuje se po dvou nebo po čtyřech. Má také "neobyčejně hlasitý, hřmotný hlasový projev… podobný silnému lidskému hlasu, avšak zabarvenému jakýmsi mručením." Ve své vile v Brasílii má Oren další důkazy, mimo jiné hliněný otisk šlépěje, přes třicet centimetrů dlouhé a 2,5 centimetrů hluboké se třemi velkými prsty.

O existenci tohoto tvora podal zprávu v roce 1890 Roman Lista, který na něj narazil na Argentickém území. Tvrdí, že spatřil toto zvíře mezi stromy a dokonce na něj vystřelil. Akce neměla údajně žádný výsledek.




Kostra Megathéria

Typickým kandidátem na mapinguariho byli pozemní lenochodi rodu Megathérium, obývající kdysi Střední a Jižní Ameriku. Vymřeli zhruba před 0.01 mil lety a dosahovaly délky 6 m. Předpokládá se, že tito tvorové byli schopni postavit se na zadní končetiny, což by vysvětlovalo přezdívku Neandrtálec z Brazílie v seznamu Bernarda Heuvelmanse. I když se vlastně bude jednat o obřího lenochoda.

Na Venezuelském území si zase vyprávějí historky o kanimas nebo vasitry. Pravděpodobně se bude jednat opět o obří lenochody.

Nejde však o jediné možné vysvětlení, někteří kryptozoologové upozorňují i na možnost výskytu obrovského mravenečníka. Největší známý druh - Myrmecophaga tridactyla dorůstá až 2 metrové délky a 40 kilogramové váhy.



Zapáchající obří lenochod by podle mého mohl existovat.
Jakub Ješke



База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка