Masarykova univerzita




старонка9/13
Дата канвертавання24.04.2016
Памер0.83 Mb.
1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   13

8. Dodatky




Dodatek 1: Smyslové kanály

Jednotlivá čidla smyslových kanálů se vůči sobě navzájem umisťují na tělesném schématu a to tak, že zdroje většiny smyslových kanálů se umisťují frontálně v hlavové části (stejně jako orgán jejich vzájemnosti, „orgán vědomí“ – mozek). Hlavová část proto hraje přední roli nejen v lidských kulturách, ale také v divoké přírodě – dravci například útočí nejčastěji na hlavu (kterou poznávají podle očí) a mnoho tvorů si ji proto chrání (trny, matoucím maskováním apod.). Hlava je ve většině lidských kultur zdůrazňována mnoha zásahy – často rozličnými ozdobami anebo kosmetickými úpravami. Další významná senzorická zakončení se u člověka mimo hlavu nalézají na dlaních (popř. chodidlech) a v oblast genitálií).

Každý z našich smyslových kanálů více méně neustále čije. Některé kanály však lze přechodně „zacpat“ (nebo jinak eliminovat). Tak například oči lze zavřít a tak zamezit slunečnímu svitu nesoucímu v odrazech obraz okolního prostoru, aby dopadal skrze čočku a sklivec na sítnici; uši lze zacpat, nos lze také zacpat, ale už téměř nelze „zacpat“ hmat.

Podíváme-li se dále na celkové ustrojení lidského těla vzhledem k smyslovým kanálům, můžeme pak zvážit ještě kritérium dělení smyslů na párové a nepárové.

Nyní se na každý ze smyslových kanálů podívejme z hlediska jejich nekonformity a konformity se všemi ostatními kanály.

Zrak – z mnoha důvodů náš „nejužívanější“ smysl – je pochopitelně zcela jinak organizován než všechny jiné čivé kanály. Má však něco společného s hmatem: „odraz“ od povrchu. To, jak vidíme rozmístění objektů v prostoru, je do určité míry konformní s prostorem nahmataným. Tato „povrchová“ konformita umožňuje například nevidomým číst – vedle Braillova písma – také běžné psané písmo, je-li provedeno v reliéfu. Tato „povrchová“ konformita zraku a hmatu se ovšem ukáže věcí sekundární, podrobíme-li zrak zrakovým klamům (viz např. Amesovy experimenty). Takovýto zraku a hmatu společný, „povrchem“ utvářený prostor je pochopitelně již syntetický výkon (srov. Kant 1916; Cassirer 1996). Rozdíl mezi zrakem a hmatem však můžeme spatřit také v tom, že hmat se omezuje pouze na dosah končetin okolo trupu, zatímco lidské oko se může za světla „dotýkat“ povrchů i mnoho desítek kilometrů vzdálených a za noci může vidět hvězdy, které jsou vzdáleny dokonce mnoho světelných let. Zcela jiné je i to, že zrak je zaměřeným orgánem – je namířen pouze jedním směrem.

Zrak vnímá barvy (ty se hmatu zcela vymykají; viz bohatost metafor a bohatý symbolismus navázaný na jednotlivé barvy). Zrak přináší také tvary a linie. Zrak má nad to evidenci o ostatních zdrojích čití (ovšem převážně pouze díky zrcadlu!); hmat se naproti tomu může sám sebe dotýkat bez jakéhokoli předmětu (zrcadla) a může ucpávat jiné smyslové kanály.90

Člověk nemá skrze svoje čivé kanály nějaký absolutní nebo univerzální přístup ke světu, ale vždy jen konkrétní a omezený. Tuto omezenost i její charakter můžeme spatřit nejlépe na příkladu ostatních živočichů. Vezmeme-li příklad zraku, tak například zorné pole sluky oproti člověku zabírá až 360°. Zrak hmyzích očí, která jsou „konvexní“, bude rozvrhovat zrakový vjem zcela jinak než zrak lidský, jehož oči jsou vlastně „konkávní“ (srov. Gibson 1968). Při rychlosti střídání 20-24 obrázků za sekundu nám lidem obraz splývá v plynulý pohyb, psům a kočkám však obraz splývá v jednolitý pohyb až při rychlosti 30-40 obrázků, ptáci jsou schopni rozlišit až 150 obrazů a například vážky až 300 obrazů za sekundu (Veselovský 2000, s. 180-198).

Sluch přináší zvuky, tóny a hlasy (a z nich odvozené metafory). Vnímá je ovšem jaksi kontinuálně a lineárně, resp. temporálně. To, co by bylo pro zrak již následnou sukcesí jednotlivých elementů (obrazů), je pro sluch jednoduchým počitkem – zvukem, tónem, slovem.91 Uši umístěné na opačných stranách obvodu lebky, skrze zpoždění v registraci přicházející zvukové vlny a její interferenci, umožňují zaslechnout směr, odkud zvuk přichází (zde se sluch podílí taktéž, jakkoli minimálně, na syntetické představě prostoru). Mimo směr umožňuje sluch rozeznat také individuální „hlas“. Náš vlastní hlas je zaznamenáván (díky umístění úst, hrdla a nosu na centrální, vertikální ose našeho těla) oběma uchy současně a odpovídá hlasu „uvnitř“ hlavy. Důležité pro naše úvahy by mohlo být rozvinutí sluchu u některých savců do systému echolokace, kde patrně i sluch konstruuje – skrze odraz od povrchu předmětů – představu prostoru konformní s hmatem a zrakem. V takovém „sluchu“ netopýrů pak pospolu leží prostorovost povrchů a temporalita zvuků od přírody, což je nadmíru zajímavá konstelace. U člověka je ovšem tento potenciál echolokace nerozvinut a nelze proto sluch v jeho případě začlenit ke smyslům zakládající apriorní představu prostoru (povrchů).

Čich je vlastně nepravý párový orgán (třetím párovým orgánem je až hmat – ovšem v tak odlišném vyznění než zrak a sluch, že k tomu musí být zvláště přihlíženo). Jestliže si nos zachovává dvojí vstup do těla, pak pouze formálně: nosní dírky leží téměř u sebe (odděleny pouze nosní přepážkou) a brzy se spojují v jediné dutině. Čich nemůže – a to ani u takových čichových specialistů jako jsou např. psi – prakticky využít svojí párovosti: tedy pracovat s „prostorem“. Čich spíše souvisí s temporalitou dechu přivádějícího pachy, ač naprosto není signifikantní temporálně, neboť pach je přítomen – podobně jako u zraku – totálně v každém okamžiku. To, že poznáme, odkud pach pochází, souvisí spíše s vnějšími podmínkami – čich se musí spolehnout pouze na závany větru (na chaotickou difúzi látek v plynném stavu) a na tzv. větření neboli na pohyb hlavy během nádechu.

Chuť v mnohém souvisí s čichem (především v chemické registraci látek), je však ze všech zmíněných čivých smyslů ve svém dosahu nejomezenější: nalézá se pouze v ústech. Ovšem čtvero (popř. patero) základních chutí není konformní s žádnou jinou smyslovou kvalitou a stává se tak svébytným základem slovních kořenů a metafor.

O hmatu toho bylo již mnohé řečeno, přesto to lze ještě doplnit. Ačkoli jsou hmatová čidla umístěna po celém povrchu těla i uvnitř ve svalovině, ba i v útrobách, přesto lze také mluvit o jisté centralizaci hmatu. Tato centralizace souvisí s vývojem Freudem popsaného libida. Hmatový kanál byl po narození nejprve taktéž „centralizován“ do hlavové části, přesněji: do úst a kolem úst. Odtud se však toto centrum později přesunulo – zjednodušeně řečeno – i k řitnímu otvoru a posléze ke genitáliím a jiným erotogenním zónám. Mimo to jsou tu ještě dlaně (nápadně často – tak jako hlava – zvýrazněné šperky). Z právě řečeného je vidět, že nebýt hmatu, který absolutnost „centra“ v hlavě rozptyluje, bylo by obrazné „centrum“ lidského těla nutně přítomno asi pouze a jenom v hlavě a nikde jinde.92 Tendence vidět i pociťovat „centrum“ lidského těla a především lidské osobnosti v hlavě (zhruba mezi očima) anebo vidět a cítit hlavu přímo jako zdroj života a osobnosti je přítomna kosmopolitně a transhistoricky (viz Durand 1999, s. 136-141). To je také důvod tradičného přiřazení: „vyšší“ osobnost (ta v hlavě) a „nižší“ osobnost (to neovladatelné a nevyzpytatelné „pod tím“). Tvář navíc univerzální „řečí“ emocí komunikuje citové ladění svého nositele. Rozpoznatelná osobitost (ta sociálně komunikovaná) je přítomna převážně v obličeji a proto je asi všeobecně tolik zažitá metonymie (synekdocha): „tvář“ za celek.

Hmat tedy – společně s propriocepcí částí těla a viscerocepcí orgánů – naši osobitost rozptyluje i do všech, i od hlavy nejodlehlejších, částí tělesného schématu. S hmatem bezprostředně souvisí také cit tepla a chladu, cit bolesti, cit pro gravitační těžiště naší planety, cit pro zrychlení a také cit pro točivý moment (poslední tři nacházejí společný orgán čití ve vnitřním uchu).

„Prostor“, který je registrován takto široce pojatým hmatem je nehomogenní – má svůj atraktor v gravitačním těžišti naší planety a vyznačuje privilegovanou dvojici směrů: nahoru-dolů po vertikální ose našeho vztyčeného těla. Dále zakládá i dvojici pravo-levou a dvojici předo-zadní. Propriocepce registruje díky odporu tkání také kosti a měkké části sebe sama a okolí. Registruje také břišní dutinu a také dutinu hrudního koše.

Hmat navíc ukazuje, že vnímání (dokonce již samotná existence orgánu čití) může být přímo spojeno s vnímáním slasti. Ovšem je tu (odstupňováním) přítomná i bolest a mnoho dalších pocitů, z nichž pramení emoce.

Zcela stranou jsem nechal dostředivé kanály našich (skrytých) útrobních orgánů: (dech) plic, (tlukot) srdce, (hlad) žaludku a všech dalších spíše „tichých“ orgánů a kanálů. Nemluvil jsem zvlášť ani o kanálech spojených s jednotlivými pudy, ani o kanálech duchovních či transpersonálních. Přesto každý z kanálů (čivých, tělesných, pudových nebo transpersonálních) nabízí vlastní svébytné metafory, které nejsou odvoditelné odjinud – tedy z žádného jiného kanálu. O smyslových kanálech jsem zde podrobněji mluvil v zásadě jen proto, že jeden z nich – sluch – má nejužší vztah k řeči a jazyku.




1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   13


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка