Masarykova univerzita




старонка7/13
Дата канвертавання24.04.2016
Памер0.83 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   ...   13

6. Závěr


V úvodu práce jsem si položil otázku: jaká je role řeči při péči o duši? Položená otázka je tak široká, že cítím, že jsem předkládanou studií role řeči a domu v péči o duši pouze otevřel přístup k dalším otázkám, které je možno si klást. Ve své práci se zabývám vlastně jen východiskem péče o duši, které představuje lidská sebereflexe. Vše ostatní v péči o duši zůstalo téměř netknuté. Rád bych se proto tímto tématem zabýval dále při zevrubné studii alchymistické literatury, jakožto zástupci skupiny těch napodobivých děl, která se vědomě péčí o duši zabývají a tematizují tedy prostor péče o duši celou řadou metaforických (symbolických) systémů. V alchymistické literatuře uváděné metaforické systémy (popisující často vývojový proces) jsou vlastně „otisky“ dalších lidských děl (vedle řeči samotné a domu) i přirozených jevů v lidské řeči. Alchymie je praktickým dokladem toho, že rozličná lidská díla, reflektována vzhledem k celku lidského díla, mohou svědčit o záměrné péči člověka o vlastní duši.

Neexistuje žádné verbální zdůvodnění, které by bylo opravdu schopno zrušit nebo ohrozit konformní působení kteréhokoli díla. Stejně tak neexistuje žádný přirozený („konformní“) důvod, proč by jedna metafora péče o duši měla (nebo vůbec mohla) být důležitější než metafora jiná. Copak se lze vůbec mýlit, když rozumíme jevům kolem sebe skrze metafory či jako metaforám? Vždyť metaforické poznání (poznávání skrze metafory) vždy zasahuje cíl – tu více, tu méně bystře. Měřítkem metaforického poznání není pravda či lež, ale mnohem zřetelněji nejšířeji pojatý estetický dojem.

Nicméně se zdá, že v alchymií pojaté péči o duši se bohatství všech užitých obrazů a metafor „točí kolem“ několika význačných archetypů. Dvěma z nich se tato práce zabývala: ohněm (archetypem péče) a domem (archetypem alchymické nádoby).

Lidskou řeč jsem zkoumal jako lidské dílo a zabýval jsem se dále otázkou, jak toto dílo zpětně působí na člověka jako na svého tvůrce. Vyznačil jsem hranice konformity (řádu přírody) a nekonformity a jako prahový jev (nebo prahové dílo) jsem označil metaforu. Dále jsem se zabýval popisem osvojování řeči od narození až do konce dětství.

Snažil jsem se hledat „místa“ v osvojování si řeči (a také domu), které by korespondovaly se strukturami řeči (a domu) tak, aby je bylo možno zároveň smysluplně v řeči uchopit. Vyznačení takových „míst“ v řeči představuje vlastně nekonformní otisk zpětného působení díla řeči (a domu) zpět na člověka. Popsat působení domu je oproti popisu dopadu řeči o mnoho snazší, neboť konformní působení domu je více patrné než konformní působení řeči, která jednak zakládá nekonformitu a za druhé je nesena vzduchem.

Již prvotní fenomén, na který jsem při reflexi řeči jako díla narazil (na nekonformitu), mi zabral při popisu většinu prostoru této práce. Nicméně z  reflexe tohoto fenoménu – jímž je sebereflexe (mediovaná vnitřní řečí) – vyplynulo několik zajímavých důsledků, které lze snadno využít také při psychologické interpretaci jakéhokoli lidského díla.

Jedná se ovšem spíše o popis obecné interpretační perspektivy čili perspektivy interpretujícího na pozadí uvedeného modelu. Vycházel jsem ze situace sebereflexe a ze situace, kdy tvůrce vytváří záměrně (i nezáměrně) určité dílo tak, aby na něj působilo kýženým způsobem. V obou situacích jsem vyznačil vrstvu imaginární, která souvisí se sebereflexí pomocí vnějších smyslových kanálů, respektive vrstvu předimaginární, která souvisí se zpětnou vazbou („sebereflexí“) v rámci vnitřních (tělesných) zpětnovazebných okruhů. Obě tyto vrstvy sebereflexe jsou přirozené a instinktivní, neboť se dějí jaksi „mimochodem“, a sdílíme je v různé podobě a míře i s ostatními živočichy. Mimo to jsem vyznačil v každé situaci také vrstvu verbální, která sice (původně) souvisí taktéž s „vnější“ zpětnou vazbou, která však zakládá zcela jiný celek – nekonformní napodobivý systém.

Nekonformní vrstva lidského vědomí byla podle mého soudu východiskem vytváření také jiných záměrných napodobivých děl (masky, malby, skulptury, plastiky, rytiny atd.). Navíc byla řeč prvním lidským dílem, v jehož médiu vznikl nekonformní otisk sebereflexe – zjevně jako „otisk“ dialogické komunikace. Zároveň se poprvé ve verbálním řádu stala sebereflexe lidským dílem (relačním pojmem i osobním jménem). Tím zavdala popud k hledání dalších médií (a děl), ve kterých by se mohla lidská vědomá sebereflexe, jež je východiskem péče o duši, alespoň částečně také „otiskovat“. Moment, kdy člověk podruhé překročil práh, za nímž se rozprostírá napodobený svět, a založil jiná napodobivá díla, spadá na počátek mladšího paleolitu. Práh k napodobenému světu překročil člověk v mladším paleolitu cestou konformity. Později člověk ještě opakoval podobný geniální kousek jako v případě vytvoření řeči, když vytvořil písmo (jako otisk nekonformní řeči ve vizuálním kanále). V minulém století byla nadto nalezena nová média, která jsou schopna prezentovat lidskému vědomí konformní i nekonformní (příp. i písemnou) nápodobu světa současně a která tím posunují sebereflexi člověka i kultury dále.

Ovšem již ve chvíli, kdy vznikaly první konformní nápodoby světa a výrazně od chvíle vynálezu písma, se odklonil zpětnovazebný okruh lidské sebereflexe a zpětnovazebný okruh „sebereflexe“ kultury – lidský jedinec se dále reflektoval skrze řeč (vnitřní řeč), zatímco kultura se na sebe začala upomínat v písmu. Touto cestou (protože text je kumulativní) kultura brzo přesáhla možnosti jednotlivce ji reflektovat a začaly vznikat oddělené metaprostory společné řeči (rozličné diskurzy a obory poznání, resp. napodobení světa).

Vědomá lidská sebereflexe se probouzí v útrobách verbálního řádu. V tomto řádu tedy také započíná péče o lidskou duši, kterou Patočka (1992) sblížil s myšlením. Nicméně z labyrintu slov a nekonformní nápodoby světa (ne nepodobného zrcadlovému bludišti) vedou kroky lidské péče o duši mimo řeč, do útrob imaginárního řádu a posléze i řádu předimaginárního. Předkládaná práce se nejpodrobněji zabývala pouze fází od narození člověka po moment sebereflexe ve verbálním řádu. Jen tu a tam se výklad přiblížil k hranici verbálního řádu (kde vnitřní řeč uvědoměle mlčí), aby svědčil o řádu imaginárním. K prohloubení „imaginárního vyznění“ předkládané studie dopadu řeči na lidskou duši jsem se zabýval jiným lidským dílem – domem (a městem). Řeč samotná jeví ve své struktuře stopy otisku domu – především odráží opozici prahu a centra (resp. opozici „uvnitř“ a „venku“).

Tak jako nás do útrob řeči přivedla a také z řeči vyvedla metafora (3. a 4. kapitola), tak nás také do útrob domu přivedl a také z něj vyvedl oheň. Oheň a řeč si mohou být navzájem plodnými metaforami. Jak metafora tak oheň jsou paradoxní fenomény, které mají na vzniku kultury ty největší zásluhy – paradoxně jsou to právě tyto dva fenomény, které kulturu také překračují. Oba dva jsou překročením lidského díla, které jim dává vzniknout. Oba dva jsou prahovými fenomény a fenomény prahu.

Člověk se chtě nechtě odděluje od kultury (od doby vzniku textu, který nás přemírou informací „oslepuje“) a hledá si od ní bezpečné místo – takovým místem je dům ve městě. Bydlet v domě v rámci nějaké osady (města), znamená především překročit dvojí práh: prvním překročením se člověk přicházející z divočiny (z níž se cítí odcházet) ocitá ve společném prostoru (který se jeví jinak jako kolektivní paměť i jako fasády domů), když člověk překročí druhý práh, ocitá se doma. U sebe (kde často nežije sám). Zde je nejvíce sebou a nejvíce svojí přirozeností – od péče o tělo po péči o duši. Člověk se v domu uprostřed města odděluje od první vrstvy prostoru, který je představován kolektivním vědomím (vřavou na ulici či shonem na návsi a dnes i televizním vysíláním). Tím se ovšem odděluje od toho, co představuje jeho původní „spojení“ s divočinou nacházející se za imaginárními hradbami města. Člověk se utíká sice k sobě, ale vlastně „dále“ od své „přirozenosti“. Kultura od počátku tvořila most mezi rodícím se člověkem a vyživující přírodou. Dnes je však – zdá se mi – kultura zároveň hradbou mezi přírodou (nyní již „divokou“) a vlastní sebereflexí (viz obr. 11).

Tyto pocity mohl poprvé zažít v patřičně plné míře až člověk žijící v pevném domě s pevnými základy – tedy především s pevným prahem. A takoví lidé se začaly rodit až s počátkem neolitu a tedy s příchodem zemědělství (příchodem rostlin do lidského domu) a s příchodem domácí zvěře do lidského prostoru.89

Než začali lidé na sklonku mezolitu stavět první zcela umělé kamenné „jeskyně“ (např. Göbekli Tepe), navštěvovali a dotvářeli jeskyně přirozené. Je patrné, že ty neolitické umělé dutiny napodobovaly schéma jeskyní. V prostorách hlubokých jeskynních dómů (Chauvet, Lascaux, Altamira aj.) snili lidé snad poprvé sen, který se – oproti všem očekáváním současné racionální mysli – „doslova“ splnil: sen o životě uvnitř kamenného dómu s mnoha tvory. Lidé v jeskyni však navštěvovali tuto dutinu, jako dělohu přírody, zatímco městsky žijící lidé ji navštěvují jako lidské dílo. Do paleolitických jeskyní člověk s sebou (ve formě obrazů) přiváděl hlavně různé jiné živočichy, v umělých dutinách pozvolna začíná nabývat na důležitosti postava (obraz) člověka – nebo přesněji: obraz lidské smrti.

Soudobým evropským chrámům vévodí bezkonkurenčně postava člověka (který sice nejdříve žije, ale poté umírá na kříži), kterou známe již z neolitického města Çatal Hüyük. Islámské náboženství je (v dnešním racionálním smyslu) poněkud pokrokovější – nedovoluje využívat společného vizuálního prostoru (společného obrazu) jinak, než v rámci písma. Muslimský chrám tedy zcela vylučuje imaginární řád a dává prostor pouze čistému verbálnímu a především nekonformnímu řádu. Muslimský chrám se tak stává chrámem slova – chrámem lidsky vydobyté nekonformity. Chrámy imaginárního řádu (všechny chrámy před vznikem písma a třeba i chrám katolický), chrámy verbálního řádu (zásadně ty muslimské a také židovské a reformní či protestantské) i chrámy kombinující oba řády (zásadně staroegyptský) jsou „otiskem“ velice starého snu, který se stal člověku inspirací. Průvodcem na cestě k nalezení této inspirace v útrobách jeskyně jakož i průvodcem na cestě k naplňování této inspirace, která směřuje naproti směru cesty první, směrem ven z jeskyně, je člověku oheň. Hořící svítilna umožnila lidem útroby Země navštěvovat a vnímat, hořící oheň přivedl člověka také dovnitř jeho domu do jeho umělé jeskyně a dělohy příštího lidství. Dům a jeskyně – přirozený a umělý prostor, jakož i konformní a nekonformní řád – jsou jako spojité nádoby, které postupně zhmotňují sen člověka. Oheň vodí probouzející se lidské vědomí jako polární hvězda (která je úběžníkem všech námořních cest) „dovnitř“ a „ven“ tak dlouho, dokud vědomí nezačne věnovat pozornost samotnému prahu. V tom místě se oheň, práh, metafora a lidské vědomí navzájem pronikají.

Obr. 11 – Vnitřní dekorace „chrámu“ v anatolském Çatal Hüyük.

„Most“ je na tomto vyobrazení evokován „schodištěm“, které zdolává vzniklou hradbu.

1   2   3   4   5   6   7   8   9   10   ...   13


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка