Masarykova univerzita




старонка5/13
Дата канвертавання24.04.2016
Памер0.83 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13

4. O živém jazyce – Jaké plní řeč funkce?

Položme si nyní otázku, jak na člověka působí jeho vlastní díla, a dále i užší otázku, jak na člověka působí konformita, respektive nekonformita jeho děl napodobivých? V této kapitole se budeme zabývat otázkou, jak na člověka působí jeho napodobivá díla (především nekonformní řeč), v 5. kapitole se budeme zabývat otázkou, jak na člověka působí jiná jeho díla (dům a město).



4.1 Jazyk a vývoj jeho osvojování – preimaginární a imaginární řád obrazivosti

Predispozice k osvojení si nekonformního systému jsou člověku dány přírodou v utváření jeho organismu (nervové soustavy a mluvidel, která se osvobodila od uchopující činnosti ve chvíli, kdy se člověk vzpřímil). Dispozice k naučení se řeči přicházejí ke slovu v raných fázích lidského vývoje. Jestliže se člověk v tzv. „citlivém období“ (od narození do zhruba pěti let) s jazykem nesetká (jako např. „vlčí děti“), pozbude jeho organismus schopnost se jazyku později dokonale naučit.

Po narození je každý člověk ve světě přítomen díky svým smyslům a ihned od počátku slyší lidské hlasy. Tomu, co tyto hlasy říkají, dítě zprvu nerozumí a pramálo rozumí také světu kolem sebe. Je to dáno z části i tím, že mnoho tělesných systémů člověka dozrává až po porodu. Dítě v raném období vývoje vnímá svět a „rozumí“ mu především na základě vrozených dispozic, tzn. na základě instinktů (dostředivých kanálů) přítomných v obrazivosti již před smyslovým kontaktem se světem.

V této „předsmyslové“ a „předsvětové“ situaci se může nalézat také lidské vědomí, které poškozením svých smyslových orgánů přišlo o část smyslového kontaktu se světem, anebo experimentálně vědomí nalézající se uvnitř jeskyně či uvnitř floatačního tanku, který dokáže celou exteroceptivní část dostředivého proudu obrazivosti dokonale eliminovat. Zamezit vstupu podnětů z vnějších smyslů do obrazivosti (a tedy dosáhnout svého druhu „předimaginárního“ vědomí) se snaží člověk také (ovšem bez vnějších pomůcek) cestou meditace (srov. d’Aquili, Newberg 1993).

Ve zmíněných stavech je lidskému vědomí zamezeno se smyslově dotýkat vnějšího obrazu přírody (nikoli však „vnitřně“). U lidského vědomí ani při vyřazení funkce všech vnějších smyslových kanálů kontakt s obrazivostí nezaniká. Naopak – lidé, kterým se podařilo dosíci (buď vlastní silou nebo s pomocí vnějších prostředků) cíle zmíněné via negativa, popisují svoje prožitky jako „rozšíření“ vědomí.

Raná dětská obrazivost, která si teprve pozvolna přivyká vnímatelnému (exteriorizovanému) světu, projevuje taktéž vlastní aktivitu. Lidské činy a probouzející se lidská sebereflexe jsou od počátku neseny emocionálními vzněty – dítě lekají prudké pohyby, hlasité zvuky a nepříjemné zápachy mu vadí apod., teplo a určité hlasové vibrace mu naopak přinášejí potěšení. Emoce je přitom jak typem aktivity, tak i (stejně laděným) typem prožívání – tedy i obecně typem či žánrem kontaktu se světem.46 Různé typy emočních světů (různé žánry) přitom mohou zobrazovat tytéž podněty (např. tutéž vztahovou osobu) v jiném kontextu („v jiném světle“) nebo mohou dát vyvstat podnětům zcela svébytným. Jednotlivé entity (nazývané tímtéž jménem a zobrazované tímtéž obrazem) v různých náladách nabývají většinou různé povahy i různé hodnoty. Jednotlivé emoce podobně jako jednotlivé emoční světy se, protože jsou vzájemně nekonformní, vylučují (mohou však existovat paralelně tak jako jednotlivé smyslové kanály).

Emoční stavy se u dítěte oproti dospělému člověku nápadně rychle a nápadně hluboce proměňují. Lidské vědomí k „sobě“ (vždy v kontaktu s „druhými“) přichází taktéž různě emočně naladěno. Potíž, kterou bude (muset) každý sebereflektující se jedinec později řešit, spočívá v tom, že sebereflexe (stejně jako i reflexe jakékoli entity) nesená výhradně emocionálním vznětem a jeho jedinečným světem má tu nevýhodu, že zaniká spolu s každým emočním naladěním. Je tedy pochopitelné, že každé probouzející se vědomí mladého člověka hledá (ač všechny jeho tělesné systémy stále ještě nedozrály) určitou rovnováhu mezi rozdílnými emočními světy, z jejíž perspektivy by se vnější svět i sebereflexe zdál poměrně stabilní. Toto „hledání“ se tak zjevně stává nejen péčí o vlastní duši, ale stejně jasně také péčí o svět (péčí o reflexi jeho jevení se).

U nejmenšího dítěte nás bude nejprve zajímat obecný proces nápodoby přírody v obrazivosti (který se téměř kryje s funkcí paměti) a bude tedy lhostejno v jakém emočním světě se bude příroda otiskovat. Proces sebereflexe, který spojuje mnohost v jednotu tím nejméně „očekávatelným“ (totiž „osobním“, „vtěleným“) způsobem, nás bude zajímat ihned poté.

Dítě si postupně určité vjemy uchovává – barvu hlasu, podobu tváře a vůni svojí matky, barvu a tvar předmětů v okolí atp. Tím, jak svoje bezprostřední vjemy napodobuje v odstředivé části své obrazivosti a přetváří je ve vzpomínky a reprezentace, dítě poznává svět a učí se pobývání v něm. Vzpomínky, nápodoby a reprezentace jsou konformními napodobivými díly v lidské obrazivosti. O „materiálu“ tohoto díla, které je v řecké tradici připodobňováno k vosku (a skrze homonymii také k srdci) pojednává Neubauer (1998, s. 73-90; 1997). Konformní napodobeniny vnímaných (nejen vizuálních) entit s jejich kontextem v obrazivosti budu nazývat obrazy. Obraz je dílo na té nejzákladnější úrovni – je to dílo, které ještě nebylo exteriorizováno. Je to ennoia řecké tradice, jak ji zachycuje M.-L. von Franz:

„Ennoia znamená řecky myšlenku, jež dosud nepřijala slovní podobu, ještě nebyla uchopena slovy. Když se sledujeme při myšlení, všimneme si, že nejprve máme jakýsi vhled, vjem myšlenky, kterou pak zachytíme slovy. Když například sami přemýšlíme ve svém pokoji, pak posléze mluvíme, píšeme nebo říkáme věty, tzn. naše myšlenky již přijaly tu formu, kterou by Řekové označili jako logos, slovo. Avšak ještě než je myšlenka zachycena slovy, objevuje se její vnitřní vjem… musíme vytvořit přechod, abychom ji uchopili slovně.“ (von Franz 1999, s. 114-115)

Obrazy slouží jako rozšíření vědomí individua za hranice bezprostředního vnímání. Malé dítě si – například – musí utvořit reprezentaci své matky (vztahového objektu), aby lépe snášelo její občasnou nepřítomnost. Dalším z obrazů, které si postupně vytváří podle individuálních dispozic každé dítě, je například i mentální mapa domu a jeho okolí. Díky všem různým obrazům (mentálním mapám rozdílné šíře, podrobnosti a hloubky) žije člověk ve světě a nikoli v chaosu. Obrazy jsou díky svojí zakotvenosti ve vnímání (a tedy v řádu přírody) poměrně konzervativní, nicméně jsou otevřeny přepracování a proměně. Psychoterapie pracuje nezřídka právě na těchto obrazech (např. právě skrze proměnu emocionálního světa, který je terapeutem nabízen).

Uvědomovaná obrazivost se díky vytvořeným obrazům rozpadá na svět právě vnímaný a na svět za hranicemi bezprostředního vjemu, který je utvořen výhradně z obrazů. Odstředivá oblast obrazivosti, v níž se nalézají a utvářejí obrazy a která značně přesahuje oblast aktuálního vnímání (tzv. empirie), budu nazývat oblastí imaginární či oblastí imaginárního vědomí či imaginárního řádu. Zároveň budu nazývat oblast obrazivosti vztahující se k (dostředivému) vnímání (z jejíž podob teprve člověk svoje imaginární díla tvoří) oblastí preimaginární, oblastí preimaginárního vědomí (řád je podle mě věcí lidského díla, proto jej preimaginárnímu vědomí nebudu raději připisovat).

Imaginární řád obrazivosti do velké míry souvisí s vnějšími smysly, neboť se ve velké míře jedná o nápodobu vnějšího (smyslového) světa. Vnitřní smysly zase jakoby souvisely spíše s preimaginárním řádem.

Imaginární oblast obrazivosti, kterou si každý člověk postupně konstruuje a doplňuje, je konformní nápodobou světa – je konformní s vnímanými jevy (s preimaginárním vědomím), je řádem podob a jejich variací. Oba řády se po několika letech pilné dětské práce na imaginárním díle sobě navzájem natolik podobají, že skoro nelze nalézt hranici mezi nimi (to platí ovšem pouze, je-li ohnisko vědomí v imaginárním řádu). Jejich hranice je naopak jasná a nepochybná – je to hranice dostředivosti a odstředivosti, hranice přírody a díla. Imaginární vědomí a jeho řád je dílem a při tvorbě každého díla vchází do nápodoby světa určitá míra stylizace a arbitrárnosti (viz 4. kapitola) nesená kulturou a emočním naladěním.

Člověk od první chvíle vytváří jak individuální obrazy (na základě neopakovatelné zkušenosti světa), tak se také setkává s kolektivními obrazy a napodobuje je. Lidské dílo tak (neustálým opakováním) nabývá kolektivní (a poměrně stabilní) povahy. Kolektivní obrazy si dítě osvojuje jednak proto, že žije ve světě přetvořeném člověkem (v domě, v obydlené krajině), a také proto, že si posléze osvojuje konformní i nekonformní napodobivá díla svého kolektivu (řeč, malby, sochy, tradiční symboliku atd.). Vztah kolektivity k jedinci (přitažlivost souznění myslí) způsobuje, že ohnisko lidského vědomí je taženo jednak na stranu vnějších smyslů (do komunikace a vnějšího světa) a jednak na stranu imaginárního řádu. Imaginární řád (přirozené lidské dílo) začne mít posléze větší váhu než samotné vnímání a ohnisko vědomí se začne zdržovat častěji na straně imaginárního vědomí (lidské vědomí je pak považováno spíše za tvůrce než za tvořené).

Imaginární řád vědomí si osvojují – ve více či méně rozvinuté podobě – také všichni živočichové (viz Dodatek 1), neboť imaginární řád je v podstatě přirozeným epifenoménem funkce odstředivé části nervové soustavy v přírodě.47

Člověk se od ostatních živočichů odlišuje tím, že je schopen vytvořit a uchovat (imaginární) obraz sama sebe. Tato sebereflexe povstává z přirozeného vnímání vlastního těla a vlastních činů. Teprve ve chvíli, kdy člověk zahlédne svůj vlastní obraz v zrcadle, se stane s vnímáním vlastních činů něco nového – osobitá jednota v mnohosti je spatřena zvnějšku a její rozpoznání je již vlastně imaginárním dílem (srov. Romanyshyn 2001). Oproti většině tvorů se člověk před zrcadlem začne prohlížet a poznávat – když se podívá sobě do očí vzcházejí v něm různé emoce a není sám sobě lhostejný.

Lacan (2006) nazval tuto fázi ve vývoji jedince jako „fázi zrcadla“. A vskutku, zdá se, že při vzniku konkrétního sebeobrazu na imaginární úrovni patrně nejvíce působí právě zrcadlo, ve kterém se je již před prvním rokem svého života dítě schopno rozpoznat (Lacan 2006; Kugler 2002).48 Důležité je také to, že člověk se v zrcadle vidí jako celek (člověk se v zrcadle poznává ze všech stran) – je omezený, oddělený od jiných předmětů, tělesný a lidský (vypadá podobně jako ostatní lidé).

Tím, že dítě dokáže zachytit svůj vlastní odraz v zrcadle a poznává jej jako obraz svůj, se poprvé jasně vyděluje z kontinuity vnímaného světa – zjišťuje, že tak jako ostatní věci a osoby mají svoji podobu, má svoji podobu také ono. Poprvé spatří svůj obličej, pohledem na nějž začíná téměř ihned snít (imaginovat). Teprve v zrcadle navíc dítě poprvé pochopí účel očí, které viděl dosud u ostatních lidí. Pohledem do zrcadla dochází k první úrovni sebereflexe – „vidění“ poprvé vidí samo sebe a zároveň vidí celou situaci čili především vidí sama sebe jako člověka, jako podobu, jako obraz. Pohledem do zrcadla vidí lidská obrazivost (model jeskyně) sama sebe zevně jako celek a vytvoří si tedy vlastní imaginární háv – reprezentaci sebe (představovanou nejčastěji zrcadlovým obrazem tváře!).

Náš sebeobraz se nám od chvíle, kdy jsme jej poprvé spatřili/y, bude „lepit na paty“ – bude v imaginárním světě obklopovat a zahrnovat samotné vnímání (ačkoli je jeho pouhou omezenou částí – obrazem v zrcadle). Vnímání, které imaginární úrovni předchází, je-li vtaženo na imaginární úroveň, se jeví jako, že do uzavřené hlubiny lidského organismu potažené kůží s lidským obrazem jakoby (totiž imaginárně) tryská skrze smyslové kanály umístěné na povrchu těla.49

Uvidíme později (v 5. kapitole), že zrcadlo je v imaginárním řádu zároveň soumezné s metaforickým prahem, který otevírá cestu do nitra lidského díla – do nitra domu, který je v imaginárním světě člověka exemplární tematizací „vnitřku“.50

Jakkoli má člověk neustále kontakt s „čistým“ vnímáním, brzy po svém narození začne (pro potřeby paměti, sociálního kontaktu, přežití apod.) „čisté“ vnímání přetvářet v díla, v obrazy imaginární vrstvy obrazivosti. Tím, že kolem prvního roku svého života utvoří i obraz sama sebe, posvětí autonomii imaginárního řádu – imaginární řád začne zaměňovat za samotný svět (začne se v imaginárním řádu sám ocitat jako obraz), což je jak účelné a potřebné (z hlediska budoucí socializace), tak i problematické a scestné (z hlediska epistemologie a duševního zdraví). Protože je vytvořený imaginární svět konformní se zobrazovanou přírodou je pro vědomí těžké (a někdy i nadbytečné) je od sebe odlišit a imaginární a preimaginární světy jsou proto spolu často zaměňovány. Protože jde o konformní nápodobu, zdá se tato jejich záměna a ztotožnění podloženo i jaksi fundamentálně (ve skutečnosti jen imaginárně, neboť preimaginární řád se v imaginárním díle bude vždy jevit už jako nějaký obraz, neboť je sám „neviditelný“). Ačkoli je otázka rozdílu imaginárního a preimaginárního světa poměrně zajímavá a je potřebné se jí věnovat hlouběji, tato práce se chce zabývat především řečí a jejím nekonformním řádem a bude se tedy věnovat imaginárnímu řádu vědomí jen do té míry, jak bude tento interagovat s řádem verbálním (viz např. dodatek 3 o symbolu) a do té míry, jak se bude podílet na péči o duši (5. kapitola).

Imaginární pohled na obrazivost je – oproti verbálnímu řádu – značně bezčasý, synchronní jako malba, v níž v jednom pohledu vidíme zároveň vše (celek i podrobnosti). Imaginární řád vědomí se má k verbálnímu vědomí jako se má prostor obrazu k času vyprávění.


4.2 Jazyk a vývoj jeho osvojování – verbální řád obrazivosti

Ve chvíli, kdy si dítě začne osvojovat první slova a věty, začíná „nad“ preimaginární a „nad“ imaginární oblastí obrazivosti budovat a rozvíjet nekonformní prostor verbálního díla (a také lidskou mysl). Dítě se díky tomu, že žije ve společnosti, jejímž dominantním kanálem komunikace je verbální řád, učí přepracovat většinu obrazů ve slova a postupně se tak zabydluje v řádu verbálním, tak jako prve v řádu imaginárním. Ve chvíli, kdy dítě zjistí, že se stačí na neznámé problémy ptát, a dle odpovědí si vytvořit či přetvořit patřičné obrazy, stojí již jednou nohou ve verbálním řádu. Postupem času a především díky kolektivní edukaci se těžiště lidského vědomí přesouvá zcela do řádu verbálního. Podívejme se nyní, jakou cestou se lidské (sebe)vědomí ubírá, než se v řádu verbálním octne.

Explozivní zvuky, broukání (kolem 3. měsíce) a žvatlání (6.-10. měsíc) produkuje každé malé dítě, dokonce i děti, které neslyší (jedná se tedy o aktivity instinktivní). Později začíná dítě s různými zvuky experimentovat a následně se pilně učí (podporováno svými rodiči např. zdvojováním slabik) vyslovovat konkrétní hlásky mateřského jazyka – většinu ostatních zvuků cvičit přestane. K řeči tak člověk přichází přirozeně cestou konformní nápodoby (skrze zvukomalbu) – napodobuje však lidské dílo nikoli přirozené zvuky přírody.

Když se dítě slyší vydávat zvuky (čili reflektuje vlastní činnost na imaginární úrovni), má z toho radost. Radost z „mluvení“ přetrvává většinou až do konce života, kdy již člověk rozumí své řeči také z hlediska verbálního řádu (lidé si v každém věku rádi nahlas zpívají, pískají nebo jen vydávají zvuky).

Před dosažením prvního roku užívá dítě prvních „slov“, která obsahují v nediferencované podobě celou (pozdější) větu (např.: „bác“ – „upadl jsem“ či „spadlo to“), okolo roku a půl (ruku v ruce s enormním nárůstem slovní zásoby) začíná dítě tvořit věty dvouslovné a kolem dvou a půl let i věty celé (Trávníček 2007; Vygotskij 1976, 1976b; Harley 2001).

Z počátku je řeč nástrojem komunikace a jen postupně se v ní začne osamostatňovat také funkce napodobivá. Trávníček (2007), který srovnává poznatky o vývoji řeči s vlastním pozorováním osvojování si příběhu (resp. verbálního vědomí) u svých dcer, mluví nejdříve o stadiu účasti, kdy je mluvení jen stěží oddělitelné od jiné dětské hry:

„Vidíme tedy, že vyprávění dvouletých a o něco starších se ještě tak úplně neosamostatnilo od povídání [komunikace] a že jazyk tohoto povídání plní dvě funkce: (1) dává dítěti přítomnost sdílení s jinými, (2) je mostem mezi jeho vnitřním a vnějším světem, tj. mezi světem představ a pragmatických důsledků. Přitom hranice mezi těmito světy zůstává pro děti velmi nejasná... Pro děti mladší tří let je také příznačné, že nerozlišují roli vypravěče a posluchače.“ (Trávníček 2007, s. 24)

Postupně s tím, jak si dítě vedle pravidel větné skladby a gramatiky osvojuje také kauzalitu vyprávění a učí se rozumět motivům druhých, začíná rozumět i svébytné struktuře příběhů (Trávníček 2007). Z hlediska sledování vývoje nápodoby je poměrně důležité, že v rámci komunikace dítě-rodič se ustanovuje situace vyprávění pohádky. Pohádky jsou nápodobami světa (především lidského života) v kostce. B. Bettelheim (2000) o tom píše:

„Ke zvládnutí psychologických problémů růstu, to jest k překonání narcistických zklamání, oidipských dilemat, sourozenecké žárlivosti, stejně jako ke schopnosti vzdát se dětských závislostí a získat pocit vlastní jedinečnosti, vlastní ceny a smyslu pro morální závazky, potřebuje dítě porozumět, co se děje v jeho vědomé bytosti, aby si mohlo poradit s tím, co se odehrává v jeho nevědomí. Toto porozumění a s ním schopnost vědět si rady může dosáhnout nikoli rozumovým přístupem k povaze a obsahu svého nevědomí, ale tak, že se s ním bude seznamovat prostřednictvím spřádání denních snů – v odpověď na nevědomé tlaky bude o určitých čás­tech vyprávění přemítat, různě je pořádat a snít o nich. Tím převe­de nevědomý obsah do vědomých fantazií, které mu umožní s tím­to obsahem nějak nakládat. Právě v tom spočívá jedinečná hodnota pohádek, neboť nabízejí dětské představivosti nové di­menze, které by dítě jinak nedokázalo takto opravdově samo obje­vit. Ještě důležitější je, že tvar a stavba pohádek mu nabízejí obra­zy, díky nimž může strukturovat denní sny a s jejich pomocí dát lepší směr svému životu.“ (Bettelheim 2000, s. 10-11)

Ve chvíli, kdy se dítě naučí příběh samo příběhy vyprávět, dochází k zásadní proměně jeho vztahu k vyprávění:

„Emancipace vyprávění od povídání (hry na obchod, ordinaci atd.) může nastat tehdy, když se z dítěte jako účast­níka akcí stává jejich pozorovatel. Toho si povšiml Denys W. Harding, který také rozlišil účastnickou a pozorovatelskou roli jazyka. První je podle něj vývojově ranější. Autor vychází z toho, že když pozorujeme, jsme v daleko větší míře s to jednotlivé jevy hodnotit, majíce od nich odstup. Tato schopnost zůstává účastníkovi odepřena; je příliš silně zaangažován na ‚mimetickém‘ sdílení (hře, předvádění). Majíce od­stup, jsme nuceni zaujmout k událostem, které se před námi odehrá­vají, nějaké stanovisko; je nám poskytnuta pozorovatelna. A právě tento atribut uvádí v život vypravěče a tedy i diegetický (zprostředko­vaný, méně přímý) vztah ke světu. V této chvíli se rodí vyprávění jako svébytná aktivita. Vyprávění potřebuje získat pevné stanoviště, hle­disko (point of view). Aby se tak stalo, je třeba v jazyce získat odstup od světa; je potřeba zaujmout pozorovatelskou roli. Jinými slovy: aby mohlo k vyprávění dojít, musí se jazyk – lingvisticky řečeno – do znač­né míry dekontextualizovat, tj. musí částečně pozbýt své pragmatic­ké vazby na situaci (kontext). Podle Grace A. de Laguny představuje řeč ve vývoji jedince proces, při němž dochází k oslabování závislosti na podmínkách, tj. stále více je potlačována situace, jež tvoří řeči její kontextový rámec.“ (Trávníček 2007, s. 25)

Řeči od té chvíle dítě rozumí nejen jako souboru jmen a jako systému (řádu) slov, ale také jako nápodobě světa. Začíná se ptát svých rodičů – zkoumá a poznává svět. Ač řeč zastává v lidském životě zajisté více funkcí než jen funkci napodobivou, tato práce se jinými funkcemi řeči (komunikativní, konzervativní) bude zabývat jen potud, pokud se dotýkají vytyčeného problému vztahu řeči k péči o duši.

Napodobivost můžeme řeči připsat tedy již v tom okamžiku, kdy je chápána jako příběh (srov. Trávníček 2007). Příběh je tedy základní jednotkou nekonformní nápodoby – může se uskutečňovat v jediném slově, ve větě či mnoha větách (Vygotskij 1976). Jména, slova a vlastně i jednotlivé příběhy jsou přitom jen fragmenty nekonformně napodobeného světa – verbálního vědomí. Verbální vědomí je zjednodušeně řečeno „jeden velký příběh“ (Krása 2003), který každý jedinec vytváří v návaznosti na společnou řeč a který představuje kostru kolektivní mandaly, o níž bude řeč později.

Při osvojování řeči můžeme pozorovat ještě jeden proces, který má zásadní vliv na sebereflexi na verbální úrovni. Dítě v předškolním věku přestává postupně tzv. egocentrickou řeč, jíž promlouvá samo k sobě, hlasitě verbalizovat – později člověk hlasitě verbalizuje tuto egocentrickou řeč jen v momentech velkého stresu (např. když se praští kladivem do prstu) či o samotě (Vygotskij 1976). Při zvnitřňování egocentrické řeči je hlas, který byl původně exteriorizován a zpětně slyšen, postupně ztišován a jakoby vtahován „dovnitř“ organismu až do té míry, že se egocentrická řeč posléze zcela obejde bez hlasité verbalizace a vzniká vnitřní řeč, jíž se obšírně věnoval L. S. Vygotskij (1976). Jedná se vlastně o vyhasnutí vnější, hlasité akce a o „promítnutí“ této akce do struktury neuronů mozkové kůry – jde o přímé propojení Brocova motorického centra řeči s Wernickeho senzitivním centrem řeči. Od tohoto okamžiku se počíná historie vnitřní řeči, která lemuje celý život každého lidského jedince (vyjímaje z toho pochopitelně případ tzv. „vlčích dětí“ a případy obdobné).51 Mohli/y bychom dokonce využít etymologie a mluvit o příběhu jako o tom, co celý život „při“ nás „běží“.52 Osvojením si vnitřní řeči začínáme budovat autobiografický příběh, kterému předchází období dětské amnézie. Utišením a zvnitřněním egocentrické řeči se zdvojuje a individualizuje společná řeč (dochází k prvním krokům péče o duši vnitřní řečí, které jsou nicméně až do doby dospělosti vedeny v návaznosti na vnější autority). V tu chvíli vzniká také prostor pro tajemství (secretum). Zvnitřněním hlasu vzniklý „vnitřní prostor“ má důležitou analogii v obývaném interiéru domu ve vztahu ke krajině.

Trávníček (2007) hovoří nakonec o třetím stadiu vztahu dítěte k příběhu, kdy se příběh dítěti stává příkladem rámce lidského života. V tomto stádiu dítě (zhruba od 9.-12. roku) poznává, že tak jako končí každý příběh, skončí jednou také jeho vlastní život. Příběh se tak stává nejen nápodobou světa (jako kosmologie), ale také nápodobou vlastního života (jako autobiografie).

Klíčovým okamžikem ve verbálním světě, kterým se (jako v případě imaginárního světa) stvrzuje skutečnost a opodstatněnost verbálního světa, je moment lidské sebereflexe. Ve chvíli, kdy dítě získává nad příběhem moc vypravěče, nachází ve verbálním řádu vlastní „pozorovatelnu“ – zájmeno „já“. Sebereflexe na verbální úrovni tak nalézá svoje vlastní východisko v zájmenu „já“ (ego). Lidské ego se vyděluje na verbální úrovni jakožto celek podobně, jako se prve vydělil ucelený sebeobraz v imaginárním řádu díky zrcadlu. Takto si dítě dříve osvojuje cíl svého snažení, který je navíc (až do doby dosažení kýženého cíle) koordinován více kolektivem – východiska, jakkoli jsou individuálně odlišné, se musejí tomuto cíly přizpůsobit.

Člověk, který rozumí řeči, slyší svůj hlas a slyší jej již něco tvrdit. Člověk „se“ slyší a slyší „se“ mluvit. Slyší „se“ s někým přít o pravdu. Slyší „se“ někomu něco vysvětlovat. Slyší „se“ opakovat moudré příběhy druhých. Poslouchá „se“. Atd. Ono „se“, které souvisí se zpětnou vazbou obecně (neboť známe: „vidím se“), se projevuje ve vnitřní řeči jako „já“ a ve společné řeči (v naší kultuře) se projevuje jako křestní a rodinné jméno.

Je iluzí „já“, že je bezprostředním a přirozeným fenoménem (srov. Hubík 1994; Frank 2000; Zuska 1993). „Já“ se tvoří díky prahu (práh zrcadla a práh řeči-metafory), který zároveň rozděluje i vytváří v rámci okruhu zpětné vazby působce a dílo (a vnitřek a vnějšek). „Každý je jakoby rozhovorem se sebou samým“ (Grondin 1997, s. 59). Podle Derridy je „já“ autoafekcí a své síly nabývá v té míře, v níž jeho schopnost opakování idealizuje sebe sama. „Idealizace je zde pohybem, kterým se senzorická vnějškovost, ta jež na mě afektivně působí nebo slouží jako označující, podřizuje mé moci opakování, takže od této chvíle se jeví jako spontaneita a uniká mi čím dál méně.“ (Derrida dle Zuska 1993, s. 38)

Z řeči (především z vnitřní řeči) se stává „zrcadlo“, které má „já“ stále po ruce. Mezi sebereflexí v zrcadle a sebereflexí v řeči je však jeden zásadní rozdíl. Ten rozdíl odpovídá binární opozici příroda:dílo. Lidská řeč – stejně jako dům a stejně jako každé jiné lidské dílo – rozděluje vše jsoucí na „přírodní“ a na „lidské“ (srov. Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová, Šlédrová 2005, s. 61-62). Vše jsoucí takto rozděluje proto, že každé lidské dílo se již nachází za prahem přirozenosti a autonomie přírody – lidské dílo netvoří příroda, ale člověk sám a uměle (tedy s pomocí umění). Celé veškerenstvo se z pohledu člověka skládá ze dvou částí: 1. z přirozených entit (a jejich částí) a 2. z entit vytvořených nebo přetvořených.53 Jejich rozdílnost a možnost jasného oddělení je dána představou prahu, který, ač je průchozí, přesto jasně odděluje to, co je uvnitř, od toho, co je vně. Tato – původně neverbální – polarita cestou metafory sémantizuje (udílí smysl) mnoho jiných polarit v jazyce nebo je jimi naopak sémantizovaná. To máme doloženo v příslovích jako: „Hospodář spravuj pole, stodolu, konírnu, a hospodyně sklepy, kuchyni, spižírnu“ nebo „hospodář má páchnout větrem a hospodyně dýmem“ (Čelakovský 1949, s. 452).

Zrcadlení (podobně jako stín) je přirozeným fyzikálním dějem – dílem se stává zrcadlový obraz až tehdy, pozoruje-li jej člověk (Romanyshyn 2001). Když se ovšem chce člověk „zrcadlit“ ve verbálním světě, musí tento svět nejdříve vytvořit, neboť verbální řád se nezjevuje přirozeně, ale pouze v lidském díle. Verbální svět je dílo a i samo zrcadlení je v něm otisknuto nekonformně. „Já“ se nepřihází přirozeně tak, jako zrcadlení na povrchu lesklých přírodnin.

„Já“ je dílem, které nám ve verbálním světě předchystala kultura (srov. Hubík 1994; Frank 2000; Cassirer 1996). Je jako (prázdná) maska, kterou si musíme nasadit, abychom mohli/y „vstoupit“ do verbálního světa a skrze niž jsme také ve verbálním světě „viděni“.54 Je to „otisk“, který s sebou stále nosíme a který při pobytu v divoké přírodě zaniká až po několika dnech.55 „Prázdnota“ masky (resp. její vnitřní strany) odpovídá „prázdnotě“ centra kultury, v němž počíná péče o duši (viz 5. kapitolu).

Tvrdit, že „já“ je „sebereflexí“, je značně metaforické. Mohli/y bychom dokonce namítat: Jakápak „reflexe“, když v rámci sebereflexe skrze zrcadlo sebe trpně vnímáme a nad tímto obrazem „sníme“ (rozvíjíme imaginární řád), zatímco v rámci „reflexe“ ve verbálním světě sebe dokonale tvoříme společně s celým verbálním řádem (ač v návaznosti na společnou řeč)?

Jako imaginární řád a verbální řád i naše „já“ má dva úběžníky – úběžník kolektivní, který nás vlastně nutí komunikovat a vede nás do centra imaginárního města a úběžník soukromý, který nás táhne k centru domu.56 Centrum člověka i centrum společenství v řeči každý vyznačuje první osobou: slovy „já“ a „my“. Do určité míry se tyto úběžníky projevují jako extroverze (ke společnému centru) a introverze (od společného centra, k osobnímu centru) jedince – jako dvě opačné tendence duše svázané k sobě řečí: socializace (kolektivizace) a diferenciace (individuace). Úběžník dálav světa, který nás vyvádí z města i domu do divoké, plynulé a tiché přírody, patří – z perspektivy verbálního řádu – imaginárnímu řádu a jeho „autonomním“ proměnám.

Řeč je zbudována tak, že má centrum (ať kolektivní, či soukromé), které je ovšem prázdné (srov. Hubík 1994; Frank 2000). Řeč je ucelená, ale v centru její struktury, které určuje právě a jen řeč, se nic hotového nenalézá nebo mnohem přesněji: v jejím centru je prázdné místo nadité tvořivou potencí.

Řeč nechává ovšem své centrum jen zdánlivě prázdné. Řeč totiž sama sebe naprosto zjevně a patřičně do centra nekonformního řádu, který sama zakládá, klade – mluví se o „vnitřním slovu“, o verbum cordis, verbum intimum, verbum dimissum, o vtěleném Slově atp. Člověk je podle tradičního Aristotelova výměru „zvíře, které drží slovo“ (zoón logon echon). V „centru“ města, na agoře,57 se od dob Řeků jedná řečí o budoucnosti celého města, společného „my“. V jiných městských kulturách vládlo centru města „slovo panovníka“. Řeč v návaznosti na struktury domu a města naprosto zjevně verbální svět centralizuje (ustanovuje symbolické centrum, ať je kdekoli), tak vytváří také periferie a taktéž hierarchii – společná řeč takto odpovídá městskému uspořádání života. Jak uvidíme dále (5. kapitola), toto centrum odpovídá původně ohništi, které má naprosto zásadní roli v rozvoji lidské kultury – kolem ohniště vznikala společná řeč, která dosud neutichla.

Verbální řád „zrcadlí“ řád imaginární, stejně jako řád imaginární „zrcadlí“ řád preimaginární. Jak se kontinuita přírody a imaginárního řádu otiskuje do verbálního řádu (srov. dodatek 3) a jak naopak verbální řád formuje kolektivní vzory imaginárního řádu budeme podrobněji studovat v následující podkapitole. Nyní shrňme dosud uvedená fakta.

Ve vývoji osvojování si verbálního řádu můžeme pozorovat několik klíčových okamžiků:


  1. osvojení si samotného hlasu jakožto odstředivého nástroje obrazivosti (souvisí s předřečovým obdobím),

  2. osvojení si komunikativních a přacích vět, osvojení si individuální vůle ve vlastní řeči i ve společné řeči (začíná zhruba s jednoslovnou a dvouslovnou fází ve vývoji řeči),

  3. porozumění příběhu, kauzalitě, záměrům a motivům druhých,

  4. osvojení si narativního modu v řeči, osvojení si příběhu. Získání odstupu vypravěče a tedy i zájmena „já“ – v tomto bodě dochází k druhé úrovni sebereflexe, k sebereflexi v nekonformním řádu.

  5. Dítě se táže a poslouchá odpovědi – takto (totiž v rozhovoru!) je budována verbální nápodoba světa (srov. Grondin 1997). Dítě si zároveň osvojuje různé role ve společnosti, různá sociální „já“, která se z původního (bazálního) „já“ vyvíjí. Jedinec začíná svoji řeč diferencovat a transformovat podle toho, s kým mluví a o čem – z mnoha možných způsobů, jak dosáhnout svého, si vybírá vždy jeden určitý, který koresponduje s rolí ve společnosti, kterou právě zastává. Ve vnitřní řeči se tato diferenciace projevuje v tzv. komplexových dialozích (v typech a žánrech vnitřních rozhovorů, které vedeme sami se sebou – srov. Sanford 1980; Hillman 1976).

  6. Po dokonalém osvojení si sociálních rolí a jejich dikcí člověk často dochází ke zjištění, že nemůže svůj sebeobraz ztotožnit s žádnou jednotlivou rolí, a přichází tak pozvolna k nalezení existence vypreparované ze sociálního já. Člověk poznává, že „já“ je prázdný pojem, pokud jej sám nenaplní vlastním dílem. Dochází zároveň v určité míře k dekonstrukci nekonformního řádu, ke znovuobjevení metaforického založení řeči i estetické hodnoty každé metafory a imaginárního řádu (k současnému uchopení obou řádů) a otevření otázky péče o duši. Takové „zpětné“ směřování (srov. López-Pedraza 1989) vede k určitému druhu „tichosti“ či „umlkání“.

Z jiného úhlu pohledu můžeme ve vývoji řeči, tak jako Flusser (2005), spatřovat oblasti: 1. neautentického mlčení, 2. blábolení, 3. slovního salátu, 4. konverzačního tlachu, 5. (uvědomělé) rozmluvy, 6. poesie, 7. orace a 8. autentického mlčení.

Dítě se vždy rodí do společenství s určitou kulturou a osvojuje si jazyk daného společenství podobně, jako si osvojuje dům svých rodičů, ve kterém s nimi vyrůstá. Brzy poté, co se naučí mluvit nahlas a říkat „já chci“, začne nápodobou dospělých lidí hlasitou řeč utišovat (zvnitřňovat), až se z ní nakonec stane řeč vnitřní. Řeč v takovém případě stojí v samotném centru duše člověka – hlas „já“ je ztotožněn se samotným „já“ a se sebeobrazem.

Spolu s vlastním hlasem však člověk zvnitřňuje také celou řeč a sní i hlasy svých rodičů a dalších souputníků, takže se lidský „vnitřní“ prostor (podobný lidskému domu) zalidní tzv. komplexovými osobami. V naší duši se postupně vytvářejí různé obrazy: matky, otce (Freudovo superego), milované osoby (Jungova anima či animus), odpůrce, nechtěného já (stín), idealizovaného já (hrdina) atd. C. G. Jung nazýval zvnitřněný obraz osoby či jevu imago (Jung 1996, s. 208-211; Jung 1999, s. 86-88). Od té doby člověk, je-li o samotě, rozmlouvá nejen sám se sebou, ale i s hlasy svých rodičů, druhů a nepřátel – je si otcem i matkou, drábem i milencem, podporou i zradou, často aniž by poznal rozdíl mezi vnitřní postavou z „domu“, který si vztyčil uprostřed své duše, a „hlasem“ živé bytosti. To, co nazýváme naším já, je ve skutečnosti tvořeno rozhovorem i jinou interakcí mezi těmito vnitřními postavami (srov. Hillman 1976, s. 22-27).

Mnoho podivného přichází introjekcí do umělého lidského „domu“, než se lidské vědomí probudí z konverzačního tlachu k uvědomělé rozmluvě s jinými „hlasy“ (s komplexovými i skutečnými osobami) a začne tak pečovat o pohyb své duše.

4.3 Vznik mysli, nekonformní nápodoby lidské obrazivosti

Člověk žije v přírodě, s níž má nepřetržité spojení skrze dostředivé kanály. Imaginární a verbální řád jsou dílem. Preimaginární řád není dílem. Preimaginární řád a imaginarní řád souvisejí s konformitou, verbální řád je nekonformní.

Nejdříve lidská obrazivost vytváří obrazy (reprezentace) okolního světa. Brzy nato se v obrazivosti začne vyvíjet (konformní) obraz světa jako celek všech imaginárních výtvorů. Tento obraz světa je lidsky uchopeným světem – vychází z rozměrů, možností, záměrů a potřeb člověka. Imaginární řád je prvním a přirozeným řádem vědomí, je přirozeností živé duše. Jakkoli je imaginární vědomí nápodobou vnímaných jevů, je mírou tohoto světa člověk – a z jistého vyhraněného hlediska je tento imaginární svět dokonce samotným imaginárním tělem člověka (svého tvůrce), které je – z pohledu z verbálního řádu – v imaginárním řádu projikováno „vně“.58 Vše v imaginárním obraze světa složeném z mnoha jiných obrazů bylo dotknuto člověkem. Vše v něm má také určitou emocionální hodnotu, neboť to povstalo z osobního kontaktu člověka s přírodou.

Imaginární svět má kumulativní charakter (souvisí s pamětí) a je veskrze kontinuální – je vlastně postupně se zvětšujícím obrazem přírody, tak, jak ji jedinec poznává a jak se na ni upamatovává. Viděno antropocentricky, je imaginární svět „otiskem“ lidského těla v živé přírodě.

Imaginární svět má do určité míry kolektivní povahu, neboť je to právě kultura daného společenství, která od počátku moduluje (seč jí síly stačí) dostředivé vstupy do lidské obrazivosti. Základním úkolem každé kultury je totiž převést tělo „přírodního“ člověka do stavu člověka kulturního tak, aby se začlenil do společného „my“ a osvojil si některou společenskou masku (personu). Je to jedna ze základních činností, která se na novém členu lidského společenství vykonává – často přímo na jeho tělesnosti, která patří přírodě. Dílem kultury je „hotový člověk“ – člověk, který může s klidem v srdci zemřít a bude pohřben s poctami a dary.

Od samotného narození se nejen rodiče, ale celé společenství, snaží dítě probudit k společné pospolitosti a odevzdané sounáležitosti se všemi ostatními. Prostředky, kterými toho společenství dosahuje, jsou tradiční, neboť ti, co jimi nyní působí na nového člena, byli stejným formujícím prostředkům v dětství sami podrobeni. Tyto prostředky jsou z toho důvodu značně konzervativní. Jedná se o směs poskytované slasti se zážitky strachu a často i bolesti. Výsledkem je tzv. „dospělý“ člověk, který prošel iniciací, která mu na těle často zanechala viditelné stopy v podobě obřízky,59 jizev, tetování, piercingu či nějaké deformace. Viditelné stopy na těle jsou někdy nahrazovány zástupnými objekty: šperkem, ošacením, účesem (společně s úpravou vousu u mužů).60 Vzpomeňme zde na tradiční polaritu (binární opozici) nahý:oděný, která se překrásně otiskla v sumerském mýtu o sestupu Inanny do podsvětí a spojila se v něm s opozicí svět:zásvětí (Hruška, Matouš, Prosecký, Součková 1977, 67-81).61 V našich krajích hrál zmíněnou funkci například lidový kroj (zavinovačka, dětské, mladické (svobodné/ho), svatební, dospělé (manželské) šaty a šaty do rakve).62 Tentýž zásadní kulturní akt však může být realizován také způsoby, které nenechávají na těle nositele žádnou viditelnou stopu – jako například křest, pomazání, pojmenování atp.

Ačkoli si společenství uvědomuje, že každý jedinec pochází z přírody, ihned anebo v pravý okamžik z každého „syrového“ člověka činí pomocí tradičního zásahu dílo kultury. Rituály, které se tímto aktem zabývají, jsou rituály iniciační (Eliade 1994, 1995, 1997, 2004, 2004b; Alleau 2006) – člověk je iniciován do způsobů a důvodů bytí „člověkem“. Kulturní praktiky antropogeneze, které na každém členu dospělého společenství zanechávající zmíněné stopy, vlastně jakoby berou člověka coby surový materiál a několika zásahy z něj vytvářejí (lidské, kolektivní) dílo – hotového člověka. Každý člověk takto iniciací „upravený“ je jako „upravený“ rozpoznatelný a čitelný každým jiným členem společenství.

V kapitole věnované domu (5. kapitola), bude „dospělý člověk“ splývat s východiskem celého díla péče o duši – a tedy zároveň i s centrem a jádrem kultury. „Dospělý člověk“ je dovršeným dílem kultury – je to člověk, který již sám a uvědoměle přikládá ruku k dalšímu dílu.

Mezi imaginárními obrazy jsou zastoupena jak kolektivní, tak i osobní díla. Kolektivní pouto iniciace a společná řeč (spolu s ostatními kolektivními lidskými díly) ovšem vyčleňují a tradují určitý typ imaginárního zpodobení celku světa. O imaginární podobě celku světa (mandale – viz 4.4) se můžeme dovědět nejvíce z uspořádání tradovaného mytického (kosmologického) příběhu anebo z uspořádání ostatních lidských děl. Kolektivnost tradované formy působí v prostoru obrazivosti poněkud sebestředně a konzervačně. Každý jednotlivec ovšem má anebo může v průběhu iniciace nalézt potřebnou (odstředivou a také kreativní) sílu právě k překonání hranic kolektivního obrazu světa. Překročení hranic mandaly se rovná vyjití z brány imaginárního města směrem do světa, do přírody, do divočiny (viz 5.5 a 5.6).

Společná řeč odkazuje k preimaginárnímu řádu dosti zřídka – to proto, že preimaginární řád je naprostou periferií centralizované společné řeči. K preimaginárnímu řádu řeč ukazuje například, když jsme v údivu nad přírodní scenérií (ostenzivní funkce řeči), nebo když se básník snaží zachytit prchavost okamžiku (poetická funkce řeči) atp. K čemu se nejčastěji vztahují lidská jména, lidská slova a lidské příběhy je imaginární svět, svět kolektivních i osobních děl – jakkoli se obrazy vztahují k preimaginárnímu řádu.

Verbální vědomí je tedy nápodobou imaginárního vědomí. Ve verbálním vědomí se však imaginární řád nezobrazuje ani celý a ani konformně. Verbální řád je systém jmen, slov a příběhů, který, protože je zcela v rukou (přesněji „v ústech“) kolektivní kultury, je dosti konzervativně asociován s určitými imaginárními obrazy. Celek takto společnou řečí preferovaných obrazů budu nazývat mandalou (viz 4.4). Právě preference jen určitých, danou kulturou vypreparovaných obrazů (cestou verbální preference!) způsobuje zmiňovaný konzervativismus (sugestivní nadřazenost) určitých kulturních obrazů, který působí zároveň také ve prospěch jednoznačnosti verbálního označení. Společná řeč vytváří s určitými obrazy imaginárního řádu vzájemně podmíněný celek – mandalu.

Verbální řád ovlivňuje uspořádání i formu kolektivní imaginární mandaly světa, neboť mandala je vyznačována dominantně v rámci řečové komunikace (v rámci společné řeči). Verbální řád strukturuje tuto mandalu hlavně skrze systém binárních (a opět verbálních!) opozicí (Hawkes 1999; Lévi-Strauss 1996). Například již zmíněnou opozicí centrum města:centrum domu. Další důležitou binární opozicí, která opozici centrum domu:centrum města předchází, je opozice dům:divočina. Pomocí binárních opozicí, kterými koordinuje kultura uspořádání kolektivního světa, řeč tká abstraktní sítě v útrobách konformního (imaginárního) řádu.

Verbální svět se zdá být taktéž nápodobou preimaginárního světa – právem, neboť zobrazuje imaginární řád, který je s preimaginárním řádem přírody konformní. Verbální svět se v dnešní době zdá být nápodobou preimaginárního světa také proto, že jsme si upravili/y svoje okolí tak, aby nás příliš často nerušilo. Živou přírodu se snažíme podrobit kolektivní mandale (snažíme se z ní udělat lidské dílo) v takové míře, aby recepce preimaginárního řádu více méně odpovídala vnímání imaginárních struktur. V tu chvíli také můžeme prohlásit živou přírodu za poznanou. V 5. kapitole bude řečeno více o tom, jak si utváříme interiér našich domů a měst, nyní upozorním pouze na trend vývoje kultury, který směřuje k uzavření se v urbanizované krajině (čili v kolektivní mandale).

Řeč je ovšem výsledkem dvojího překročení imaginárního prahu – prahu imaginárního a prahu verbálního díla. Společná řeč však toto dvojí překročení prahu zakrývá tím, že na něj explicitně neupozorňuje – řeč není explicitně nekonformní (spíš je implicitně konformní). Dokonce se tvrdí, že, kdyby znali lidé pouze jeden jazyk, patrně by si problému nekonformity a arbitrárnosti řeči vůbec nevšimli.

Verbální svět mnohé ze světa imaginárního jednoduše potlačuje právě z důvodů posílení zmíněné kolektivní antropogenní (resp. iniciační) síly. Z toho důvodu se v řeči (stejně jako v kulturní obrazivosti) následně projevují rozličná tabu, předepsané nebo předpokládané normy, exemplární příběhy atd. Velkou část imaginárního vědomí tedy řeč neuchopuje záměrně nebo jen velmi neochotně, protože je buď protisociální nebo okrajová (nachází se za „hradbami“ imaginární mandaly). Jinou velkou část imaginárního vědomí řeč nebude nikdy schopna uchopit, neboť tato část a její „pochopení“ spočívá cele například v kontinuitě konformního řádu. Další velká část imaginárního vědomí při jeho zpřítomňování bude řeči unikat skrze výběr konkrétních pojmenovávacích příznaků – to, že nazveme krkavce „krkavcem“, znamená, že v jeho jméně sice dáme vyniknout jedné jeho nápadné vlastnosti (vydávání zvuku „kr-kr“), avšak zcela potlačíme i jiné jeho významné vlastnosti jako například černou barvu, přirozenou inteligenci, vztah k mršinám a lidské smrti atp. Tyto bariéry nekonformního řádu řád imaginární naprosto nezná.

Od chvíle, kdy si člověk osvojil vnitřní řeč a učinil ji dominantním kanálem sebereflexe, zabydlelo se vědomí (totiž imaginární „pozorovatel“) ve verbálním nekonformním vědomí – přesněji: uvnitř imaginárního pozorovatele se usídlil (jako v domě) vnitřní hlas. Jakkoli se řeč snaží být nápodobou celé obrazivosti či jen celého imaginárního řádu, je pouze jejich částí. Řeč vytváří v lidské obrazivosti mysl, která zpřítomňuje a „zrcadlí“ obrazivost (svět) nekonformně. Mysl je nekonformní (verbální) nápodobou světa – je výsledkem působení (výsledkem zpětné recepce) verbálního řádu v obrazivosti. Mysl je verbální cestou koordinovaný obraz světa (resp. mandala – viz 4.4). Mysl (jakož i celý verbální řád vědomí), protože je verbální povahy, je z velké části kolektivní.

Mysl je tak jako verbální řád duální povahy a má tedy: 1. verbální složku (orální a skripturální) a 2. imaginární složku (mandalu). Skrze nekonformní odstup společně s nekonformním přiblížením se mysli obrazivosti poznal člověk mnoho utajeného a nezjevného z preimaginárního řádu – skrze mysl se však také vzdálil imaginárnímu řádu a jeho konformní bezprostřednosti (přirozenosti).

Jak bylo již řečeno – řeč vlastně nezobrazuje, ale „pouze“ zpřítomňuje. Verbální vědomí je oproti imaginárnímu vědomí abstraktní, je jako jen určitý „odlesk“ imaginárního řádu – odlesk je také vždy nějak částečný vzhledem ke svému nositeli, ač mu nepochybně patří, a navíc překrývá vlastním abstraktním a nemateriálním blýskavým zjevem podobu svého nositele.63

Jak bylo řečeno na začátku třetí kapitoly, dominantním (neboť komunikativním) kanálem kolektivního vědomí je řeč (všechna ostatní díla se ve společné řeči snaží zpřítomnit). Tato dominance nastavuje každého jedince žijícího ve společnosti k připravenosti reagovat (alespoň částečně) verbálně a ladí touto anticipací lidské vědomí směrem k verbálnímu řádu. Člověk si navíc svoji druhou (nekonformní) sebereflexi, která spoutala tu první, osvojil s vnitřní řečí, z níž ji musí teprve osvobodit. Dokud svoji sebereflexi v nekonformním řádu neosvobodil ze zajetí řeči, je člověk k dominanci verbálního řádu navíc téměř nevědomý – charakter nevědomosti spočívá především v zapomenutosti rozdílu (binární opozice) řeči a obrazu, mysli a obrazivosti.

Verbální řád a jeho nekonformita nemá zdánlivě žádná omezení v možnostech zpřítomňování – tak se alespoň prezentuje. Pomocí verbálního díla (i pomocí napodobivého díla vůbec) dokážeme zpřítomnit nepřítomné: od zesnulých příbuzných, nepřítomných společníků, dávných dob až po vzdálená místa (od galaxií po atomy) a neviditelné a vybájené věci a tvory atp. Každá entita navíc může být v řeči zpřítomněna skrze cyklickou sémiozu (tedy definicí, opisem či popisem) – každá encyklopedie nebo slovník definují svoje hesla právě tímto způsobem. Meze řeči jsou z tohoto hlediska nedohlédnutelné: řeč se často snaží vyslovit nevyslovitelné (v hymnech, teologii, ontologii atp. – ve Flusserově (2005) vrstvě orace), řeč dokáže mluvit o svých hranicích (v díle Wittgensteina a ostatních filosofů obratu k jazyku a hermeneutice – srov. Hubík 1994, Frank 2000; Grondin 1997), řeč dokáže samu sebe reflektovat v jazykovědě a psychosémantice (Čermák 2004; Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová, Šlédrová 2005), v mýtech o vzniku řeči a ve slovech jako: „jazyk“, „mluvit“, „slovo“ atp.), dokáže samu sebe rozvíjet (právě skrze cyklickou sémiozu) atp. Mysl se proto velice podobá samotné obrazivosti a samotné duši – představuje nám celý svět. Vnímání, obrazivost a řeč ovšem představují autonomní světy, které vycházejí jeden z druhého a v různých momentech se spojují. Řeč (mysl) sama často zapomíná, že je dílem a nikoli samotným vnímáním, a velice často skrývá zlom mezi konformním a nekonformním řádem.

Problematiku spojenou s dominancí nekonformity ve vědomí a se zastíráním rozdílnosti konformního a nekonformního řádu lze lehce pochopit na příkladu zrcadla. Zrcadlení nám bude metaforou fungování řeči. Nekonformita řeči se v metafoře zrcadla ukazuje jakožto stranové převracení zpětně viděného obrazu. Toto je pak celá situace: máme tu předlohu, máme tu dílo, které napodobuje předlohu (ať slovo, nebo zrcadlový obraz), a máme tu opakované vnímání díla (slyšení slova, sledování zrcadlového obrazu). V této situaci zpětné vazby skrze exteriorizované médium (jazyk či zrcadlo) dochází k jakémusi posunu – v případě jazyka dochází k nekonformitě, v případě zrcadla jde jen o náznaky nekonformity. Tváří v tvář zrcadlu nebudeme stranovým převrácením vlastního obrazu v zrcadle příliš zaskočeni – bez problému se dotkneme přesně určeného místa na našem obličeji atp. K „zaskočení“ dojde teprve ve chvíli, kdy začneme podle zrcadla korigovat vlastní pohyby (u mužů například při holení) – nejdříve budeme touto nenadálou situací zmateni (ruka nebude vědět, jak se natočit a kam směřovat), později se jakžtakž naučíme zvláštnímu zcela umělému řetězci akcí, který bude stranově převrácený obraz vlastních pohybů v zrcadle kompenzovat (a tedy i zastírat). Čím bezchybněji bude kompenzatorní řetěz akcí osvojen, tím více bude rozdíl mezi předlohou a převráceným obrazem, mezi konformitou a nekonformitou, pro naše vědomí zastřen.

Stejným způsobem ani u řeči není zásadním problémem sama nekonformita – vždyť ta se věčně snaží napodobit a vyjádřit konformní řád. Situace se však zásadně změní, jakmile budeme – tak jako mytický Narcis – nekonformním obrazem natolik strženi, že zapomeneme na samotnou „předlohu“ a budeme svoje akce ve světě koordinovat pouze skrze nekonformní řád (skrze mysl). To se skutečně také stává, neboť člověk se od dětství učí žít ve světě, který je strukturován v zásadě jen verbálním řádem a téměř zcela zapomíná nebo vytěsňuje autonomní transformace konformního řádu. Společná řeč naší kultury jakoby ztratila kontakt s hranicí řeči a s nevyslovitelným: vědci (nikoli však všichni) se „nevyslovitelnému“ vysmívají a náboženství, která byla tradičně mimo jiné právě strážcem kontaktu kolektivní mandaly s nevyslovitelným, se raději upínají ke kodifikovaným textům než k živé zkušenosti. Člověk pak zákonitě ztrácí živý kontakt s přírodou, se kterou se napříště dokáže setkat pouze skrze řád nekonformní. Takové odloučení od přirozeného řádu přírody nakonec vede k takovým lidským výstřelkům jako je masová výroba toxických látek nebo zbraní hromadného ničení, jako je masové hubení živých tvorů či introdukce cizích organismů do cizích ekosystémů, destrukce celých území atp.

Právě a jenom řeč (resp. komunikace) umožňuje vytěsňování jako psychický obranný mechanismus. Jazyk a jeho nekonformita umožňuje lež, předstírání, zastírání, tajemství, vábení apod. Díky jazyku vzniká nevědomí (Kugler 2002) – nevědomí je vše v lidské duši, jež se nachází mimo verbalizované vědomí, vše mimo chtěnou mysl, vše za kolektivně stanovenou hranicí. Vše vytěsněné a potlačené, jež lze vyslovit nebo se vztahuje k verbálnímu řádu, je verbální nevědomí. Vše, co lze vyslovit jen obtížně a částečně, co si lze přesto představit, uvědomit a případně zobrazit konformní cestou (jakožto obraz či symbol), představuje imaginární nevědomí. Vše, co přesahuje oblast lidského díla, co je však nepochybně jejím zdrojem, je preimaginárním nevědomím – živou přírodou (divočinou).

Jak vyplývá z výsledků asociačního experimentu, verbální vědomí je energeticky náročným stavem, který spolu se všemi svými měřítky i perspektivami zcela mizí ve chvíli, kdy vědomí „klesne“ na imaginární úroveň a jedinec začne snít. Imaginárnímu vědomí chybí koncentrace, která je vlastní verbálnímu vědomí již z podstaty vyslovení ukončeného, singulárního slova. Imaginární vědomí má zcela konformní (totiž homonymní) vztah k prvkům verbálního řádu – slovní asociace při asociačním experimentu při únavě nápadně často sklouzávají k paronymním asociacím (Kugler 2002).

Jakmile se však ohnisko vědomí přesune do verbálního řádu, všechna imaginární měřítka se stanou nicotnými (ačkoli nezaniknou tak dokonale, jako zaniká verbální řád v imaginární vrstvě vědomí). Dominance verbálního vědomí – mysli – je tak zásadní, že člověk po jeho nabytí přestane ostatní dva řády vědomí téměř reflektovat, leč skrze řád verbální.64

Kolektivní uchopení imaginárního řádu je díky mediaci nekonformním řádem řeči založeno opozicemi a dualismem. Verbální vrstva vědomí a její vrozená dualita se odráží také na anatomické úrovni – projevuje se ve funkční specializací mozkových hemisfér (srov. d´Aquili, Newberg 1993). Řečová centra zodpovědná za implementaci nekonformního řádu jsou u člověka obvykle soustředěna jen na jedné hemisféře – druhá hemisféra patří konformnímu řádu (zpracovává vnímání výrazu tváře, vizuality vůbec, hudby atp.). Obě hemisféry přitom nejsou stejně velké ani nejsou zrcadlově utvářené.

Pochopení řečového sdělení – interpretace promluvy – si totiž vyžaduje zvláštní interpretační prostor. Jména a slova jsou sice slyšet (to je jejich prvotní podoba – bezprostředně zřejmá), ale nepředstavují sebe – člověk musí v obrazivosti aktivně hledat jiný prostor, než ten, který se nabízí jeho uším. Toto hledání se pohybuje zcela mimo konformitu smyslových kanálů a na anatomické úrovni si vyžaduje celou jednu hemisféru.

Výchozí dualita mysli představuje jednu ze základních způsob obrazivosti, jak je popsal G. Durand (1999) – je to způsob, jak být vědomý jiným než konformním způsobem: totiž vystavěním nekonformní nápodoby. Vědomý postoj se v útrobách verbálního řádu projevuje heroickou strukturou – probouzí se jako mladý, zářivý a bojovný Apollón vybavený štítem, kterým odráží, a mečem, kterým odděluje (u žen jako Pallas Athéna). Alchymisté, průzkumníci proměn duše, tuto fázi zpodobovali bojem dvou stejně silných protikladů (také narozením dvou dětí), po které následuje fáze harmonického spojení, které vládne Hermés s heroldským kaduceem.

Lidská řeč – stejně jako dům a stejně jako každé jiné lidské dílo – rozděluje vše jsoucí na „přírodní“ a na „lidské“ (srov. Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová, Šlédrová 2005, s. 61-62). Vše jsoucí takto rozděluje proto, že každé lidské dílo se již nachází za prahem přirozenosti a autonomie přírody – lidské dílo netvoří příroda, ale člověk sám a uměle (tedy s pomocí umění). Celé veškerenstvo se z pohledu člověka skládá ze dvou částí: 1. z přirozených entit (a jejich částí) a 2. z entit vytvořených nebo přetvořených.65 Jejich rozdílnost a možnost jasného oddělení je dána představou prahu – prahu, který, ač je průchozí, přesto jasně odděluje to, co je uvnitř, od toho, co je vně.66 Tato – původně neverbální – polarita sémantizuje mnoho jiných polarit v jazyce nebo je jimi naopak sémantizovaná. To máme doloženo v příslovích jako: „Hospodář spravuj pole, stodolu, konírnu, a hospodyně sklepy, kuchyni, spižírnu“ nebo „hospodář má páchnout větrem a hospodyně dýmem“ (Čelakovský 1949, s. 452)

Prostor světa je rozdělen a svébytně sémantizován taktéž opozicí imaginárního a verbálního řádu. Imaginární vědomí je evokováno „divochem“, „dítětem“, „bláznem“ – jejich epiteton je simplicitas, jednoduchost. Verbální vědomí patří „dospělému člověku“ a jeho epiteton je prudentia, prozřetelnost (zobrazovaná se dvěma opačnými tvářemi – viz oddíl 5.6). Metafora dala vzniknout celému verbálnímu řádu a proto se můžeme důvodně domnívat, že je také klíčem k jeho pochopení a reflexi. Budeme-li domýšlet důsledně hranice řeči, pak nutně stanovíme jako nejobecnější binární opozici příroda:dílo a jako nejobecnější fenomén (ovšem jen nekonformní fenomén!) metaforu. Usadíme-li svoje vědomí v „těžišti“ metafory, promění se opozice příroda:dílo v opozici konformita: nekonformita. Metafora je oboustranným poutem (nebo stehem) konformního a nekonformního řádu – patří oběma řádům, ale ani jednomu nepatří zcela (srov. Hillman 1976).

Člověk, ať již prošel jakýmkoli rituálem, který z něj učinil člena lidského společenství, přesto stále zůstává „jednou nohou“ v přírodě. Osvojení si verbálního řádu a jeho naprostá dominance v lidském vědomí nemůže zrušit (ani nikdy nezrušila) imaginární řád vědomí, který je jeho základem. Imaginární řád je řádem verbálním spíše pouze překryt, vytěsněn, znehodnocen, marginalizován, diskvalifikován atd. Ne však vždy, ne však u každého a nikdy ne v plné míře (např. každou noc naše vědomí vykračuje z kolektivní mandaly cestou snu). Zaměření lidského vědomí na metaforu (a tedy potažmo na celý nekonformní řád) v sobě oba řády může – v chápavé rovnováze – spojit.

Reflexe metafory je jakoby návratem vědomí zpět do imaginárního řádu nekonformní cestou (je jakoby opětovným dopadem vědomí po uskutečněném výskoku). Nejdříve je naše druhotná (nekonformní) sebereflexe ve verbálním řádu (v mysli) uzavřena jako v zrcadlovém sále – jako tam i zde jsme naprosto zmateni, neboť vše zahlédnuté se nekonečněkrát odráží v neprohlédnutelné struktuře rovných zrcadel. V obou případech se nám nedostává konformních pobídek (clues) z okolí. Zrakové vnímání funguje dál, ale není jej kde ukotvit. V nekonformním řádu světa musíme – tak jako v zrcadlovém sále – hledat „švy“. Takové švy, které k sobě poutají všechny nesmiřitelné protiklady binárních opozic, jsou v řeči vyznačeny právě metaforami. Binární opozice a metafory nám mohou naznačit cestu z bludiště ven. O kolik je však snažší přizpůsobit se řádu zrcadel a žít svůj život mezi nimi.




4.4 O společné řeči a mandale – interakce obou řádů

Vraťme se nyní opět na chvíli k problému nápodoby. V případě konformního díla záleží zcela na umu tvůrce, jak věrně či chatrně napodobovaný jev zobrazí. Ve slovech, které skládají řeč, takovou volnost nenalézáme. Slova musejí být napodobena takovým způsobem, aby zachovala všechny hlásky (nebo slabiky)67 – jinak k „nápodobě“ a tedy zdárné komunikaci nedojde.

Na okraji této „doslovné“ repetice nalezneme například ranou dětskou řeč, které rozumí pouze rodiče dítěte. Svoji řeč však musí každé dítě pilovat tak dlouho, dokud neopakuje slova bezchybně a dokud mu nerozumějí všichni.

Celá nekonformní nápodoba tedy není volnou tvorbou, ale vydrezúrovanou repeticí několika desítek hlásek (či stovek slabik či tisíců slov). To je ovšem závažný stav, co se týče nápodoby světa. Řeč totiž sice dává každému členu společenství v zásadě stejné šance, co se týče srozumitelnosti, na druhou stranu však imaginární i preimaginární svět musí přijmout ve verbálním světě vždy jednu z omezeného počtu podob – pes vyslovený je stále tentýž, zatímco namalovaný pes je pokaždé jiný (zachovává mnohem více identitu napodobovaného). Slovo „pes“ může být navíc čímkoli (od zvířete po označení nevlídného člověka). Řeč tím, že chytá jevy do jednotlivých slov, navíc konformní řád atomizuje na nejmenší (verbálně!) oddělitelné částice – konformní kontinuita podob v přírodě řeči naprosto uniká.

Řeč a její slova jsou jako síť, do jejíchž ok v rámci komunikace chytáme jednotlivé podoby světa v imaginárním řádu, spíše než, že by byla samotnou nápodobou. Existují v ní nehomonymní uzly (slovní kořeny) pospojované s jinými uzly pomocí metaforických vztahů. Oka sítě řeči jsou (z hlediska jednoho lidského života) téměř nepohyblivá a mnoho věcí nezachytí. Zobrazovaným tématům se dokáží přizpůsobit, jen (ovšem to, zdá se, stačí) skrze cyklickou sémiozu, která ovšem konzervativnost a stabilitu slov nepřekračuje – jen přidává nové slovo (jakkoli dočasné).

Slovům je vlastní určitá „bodovost“ (oproti kontinuitě čáry) – slovo ve sdělení i jeho porozumění buď je, nebo není – tertia non datur. Ponecháme-li nyní stranou některé postupy moderní poezie či prózy, které experimentují právě s víceznačností slov, platí, že je vysloveno buď jedno slovo nebo slovo jiné, nic mezitím neexistuje než nedorozumění. Z tohoto gramatického jevu vychází také novodobé pojetí pravdy, které „pravdu“ váže pouze s verbálním řádem.

Slova jsou sice daná – každý člověk však má svobodu spřádat slova jakýmikoli způsoby. Teprve výřečnost, která nechává vznikat příběh, je svobodnou tvorbou. Řečnický um oproti znalosti řeči nemá každý člověk (srov. např. Paustovskij 1961). Dar řeči však nikterak nezmění konzervativnost základních stavebních prvků nápodoby. Řečnický um takříkajíc vaří z toho, co má, a to je nekonformní systém společné řeči. Řeč každého tvůrce se musí navíc držet v rámci vymezeného obrazu světa, případně jeho hranice překračovat jen mírně – v opačném případě nebude promluvě nikdo rozumět nebo ji bude ignorovat, jak to dobře známe například z rétoriky různých nových náboženských hnutí.

Každá individuální a jednotlivá výpověď navazuje v určitém směru na společnou řeč. Společná řeč je jednak společným jazykem (srov. Scott Momaday 1995), ale také společným orálním (pamatovaným a opakovaným) dílem. Ráz společné řeči se proměnil (především se obohatil) po příchodu písma – nyní navíc existují ve společné řeči navíc i jiné situace než jen živá promluva před obecenstvem a kniha (noviny, film, rádio, televize, hudební přehrávač, filmový přehrávač, internet a mobilní telefon). Společná řeč znamená často (ne ve všech případech) účast na společném státním zřízení a na stejné historii. Společná řeč je verbálním kontextem každé jednotlivé promluvy (i vnitřní řeči) – je naším společným kulturním dědictvím – je, zdá se, mnohem důležitější a základnější než naši bohové, které jsme ztratili/y a jen nesnadno je opět nalézáme. Společná řeč, která dosud trvá, se zrodila v rodinném kruhu kolem ohně před dávnými dobami.

Jak bylo již řečeno společná řeč společně s privilegovanou částí imaginárního řádu vytvářejí zpětnovazebně uzavřený okruh společné řeči a lidské mysli. Preference pojmenovávacích příznaků, preference slov při promluvě, arbitrárnost slovních kořenů a lidských činů i překvapivost dějin i přírody vedou k preferenci rozličných imaginárních obrazů, které jsou každou promluvou evokovány. Společná řeč navíc disponuje určitým „výtahem“ (recenzí) sebe sama – kosmologií, kosmogenezí, antropogenezí atp. Tento výtah představuje verbální nápodobu v kostce. Obrazy evokované a koordinované některým výtahem společné řeči tvoří často (zvláště u těch tradičních) propojený celek, který představuje celý svět – tvoří tedy určitý obraz světa. Jestliže opouštím dříve používaný termín obraz světa (srov. Krása 2003) a užívám termínu mandala,68 pak je to proto, že mandala je obrazem světa kolektivní klauzurou uzavřeným. Mandala znamená kruh – vlastně ten druh kruhu, který obkružuje každé město a na jehož půdorysu jsou od nejstarších dob stavěny městské hradby (srov. oddíl 5.6). Mandala tedy neznamená jen obraz světa, ale znamená především obraz světa „uvnitř“ společné řeči. Mandala není přehnaně přesná – je (z hlediska společné řeči – vzájemné komunikovatelnosti) přesná dostatečně. Verbální vědomí jakéhokoli člověka může jen těžko vykročit za hranice společné řeči, imaginární vědomí privilegované sekundárním verbálním procesem proto také jen zřídka opouští dostatečně dobře známé (totiž kolektivní) obrazy.69 Imaginární vědomí je ovšem, jak bylo řečeno, „synchronní“ a vyznačené hranice kolektivní mandaly v něm tedy pouze ukrajují vlastní díl, aniž by narušily synchronní existenci všeho ostatního v imaginární vrstvě vědomí. Je výsadou právě a jenom verbálního vědomí, že to, co neříká (nezpřítomňuje, neopakuje) neexistuje. Imaginární řád je mnohem pozvolnější (kontinuálnější) – proměňuje se zaměřením pozornosti. Imaginární vědomí má svoje vlastní cesty proměn (Lewis-Williams, Pearce 2005; d’Aquili 1982), které jsou verbálními prostředky nejčastěji popisované jako změny stavu vědomí anebo metaforicky jako let. Tohoto „letu“ v tradičních společnostech dosahovali šamani (muži i ženy), kteří byli pravděpodobně předznamenateli pokroku dané společnosti (srov. Campbell 1990; Eliade 1997 aj.).

Imaginární řád je tedy mnohem širší než mandala, která je kolektivním dílem. Dominance mandaly (a tedy určitého obrazu světa, kosmologie či ideologie) v imaginárním vědomí je způsobena přesunutím ohniska vědomí do útrob verbálního řádu vědomí – čili na úroveň dvojího označování.

Působení každého díla zpětně na lidskou duši je ovšem dvojí – přímé čili konformní (např. když oheň zahřívá naše tělo, čepel upravuje potravu atp.) a zprostředkované řečí čili nekonformní související právě s mandalou (když si o ohni nebo čepeli povídáme).70 Vše, co člověk vytvoří a umístí v přírodě, přirozeně působí na všechny lidi (i jiné tvory) už jen svojí přítomností – všechna lidská díla však navíc vstupují do společné řeči, kam přinášejí vlastní symbolický systém a kde se i stávají tématem mýtů (příběhů), které působí jakožto kolektivní vědomí na mysl každého jedince dané kultury. V druhém případě se každé dílo otiskuje nejen do řeči, ale případně i do jiných lidských děl a tento otisk v jiném díle se může znovu otisknout v řeči atd. Každé dílo tak v řeči nabývá mnoha podob. V rámci řeči se navíc jednotlivá díla (a přirozenosti) i jejich symbolické systémy nekonformním způsobem otiskují do symbolických systémů někdy i několika jiných děl (např. „oheň v tváři“, „oheň v očích“, „oheň v srdci“, „jazyk jako břitva“ atp.) – tyto nějakým jiným vehikulem metaforizované symbolické systémy určitých děl se mohou zobrazovat takto maskovaně (řečovou metaforou) i v jiných napodobivých dílech (srov. evropský symbolismus či hermetickou ikonografii).

Pro ilustraci těchto teoretických úvah71 přikládám ještě studii působení domu na lidskou duši. Dům jsem si vybral proto, že podle mého soudu působí na člověka po řeči snad nejvíce. Budu se snažit ukázat jak cesty, kterými dům na lidskou duši působí jak konformně, tak i nekonformně. Dům budu studovat na základě jeho jednotlivých částí i celého jeho symbolického systému. Jednotlivá částečná díla v rámci domu (práh, ohniště, zdi, strop, lavice, okno aj.) budu zkoumat při vzniku i v historických proměnách. Výklad o vývoji díla domu (a na něj navazující výklad o vývoji města, které je vlastně domem „na druhou“) budu doplňovat souvisejícími „otisky“ domu v nekonformním řádu řeči, pokud jsem nějaké našel. Z důvodů, které uvádím na počátku 5. kapitoly, budu výklad o domu v některých místech doplňovat o paralely v alchymické literatuře – budu zvláště srovnávat působení domu s působení alchymické nádoby. Téma role řeči při péči o duši tím opouštím jen zdánlivě. Řeč je napodobivým dílem, které má stěží nějakou „skutečně vlastní“ podobu (asi jako ji nemá ani chameleón nebo zrcadlo), nekonformní podoba domu (i jakéhokoli jiného díla či přirozenosti) je tedy právě na naši duši působící řeč. Při výkladu o roli domu (který není napodobivým dílem) se budu zabývat především otázkou, jaký má uspořádání domu (a města) vztah s kolektivní mandalou.



1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка