Masarykova univerzita




старонка3/13
Дата канвертавання24.04.2016
Памер0.83 Mb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13

2. O nekonformitě a konformitě




2.1 Úvod

Velká část celé předkládané práce je podrobnou analýzou nekonformity řeči a jevů od nekonformity odvislých. Prvním impulsem ke všem následujícím úvahám o nekonformitě byl krátký citát z díla strukturalisty kodaňské školy Luise Hjelmsleva: „... Podle Hjelmslevovy terminologie je jazyk dvouplánový, plány však nejsou navzájem konformní: výrazová forma je strukturována jinak než forma obsahová, vztah mezi oběma formami je libovolný a variace výrazu neodpovídají přesně variacím obsahu. Když místo nave [loď] vyslovíme cave (jeskyně), pouhá výměna jediné hlásky způsobí radikální změnu významu. Existují však systémy, které Hjelmslev definuje jako konformní: třeba ciferník hodinek, na němž postavení ručiček milimetr po milimetru odpovídá časové změně neboli změně polohy Země při oběhu okolo své osy.“ (Eco, 2001, s. 26-29) Zde je nekonformita ukázána v rozdílu mezi jazykem a ciferníkem hodin. Obojí jsou lidská díla – jedno však ukazuje nekonformitu a druhé konformitu vzhledem k zobrazovanému plánu. Při bližším ohledání se nekonformita jazykového systému ukáže být nekonformitou samotných smyslových kanálů mezi sebou – toto zjištění pak činí z jevu lingvistického a sémiotického jev prvotně psychologický.

Nekonformita řeči představuje sice obrovský potenciál pro rozvoj lidské kultury a lidského vědomí za hranice bezprostředního vnímání, na druhou stranu je však pro lidské vědomí také zásadní nástrahou, neboť cesty „za hranice“ aktuálního vnímání je dosaženo nekonformně a tedy zcela „uměle“. Nekonformní řád totiž stejnou měrou, jakou otevírá některé nové možnosti rozvoje lidského vědomí a poznání, všechny ostatní možnosti tímtéž „otevřením“ naopak zakrývá. V tomto smyslu bychom mohli/y3 vzhledem k jazyku parafrázovat známé pořekadlo o ohni: jazyk je nadmíru užitečný sluha, ale ne zrovna dobrý a upřímný pán.

Průzkum otázek spojených s nekonformitou řeči je na poli psychologie relevantní, ba přímo klíčový, také kvůli úzkému vztahu vnitřní řeči s lidským vědomím (resp. se sebereflexí) a tedy s duševním životem každého lidského jedince.

Jak působí na lidskou duši nekonformita řeči? Nebo ještě přesněji: jak se nekonformita projevuje v našem vlastním (vědomém i nevědomém) životě? Tyto otázky se budu snažit zodpovědět takovým způsobem, aby především vynikl ten fakt, že lidské vědomí nelze redukovat pouze na úroveň verbálního (nekonformního) vědomí a že mimo verbálního vědomí každý člověk disponuje taktéž vědomím (resp. nevědomím) imaginárním a předimaginárním.

Vznik nekonformity má svoji historii, svoje kořeny i své následky, které lze pozorovat a také popsat. Nesmíme ovšem nikdy zapomenout, že verbální popis je sám součástí nekonformního řádu, který by měl být jako celek předmětem výkladu. Zdá se, že relativismus každé výpovědi psychologie je zásadní a nezvratný. Ve skutečnosti to spíše dosti zřetelně ukazuje, jak podotýká T. Burckhardt (1987), k tomu, že lidské vědomí disponuje širšími možnostmi než jen těmi, které nám otevírá nekonformní (a vlastně pouze kolektivní) řád řeči a lidského myšlení.

Tvrzení, že vědomí nelze redukovat pouze na verbálně zachytitelné vědomí, přitom není ani tak nové, jako je spíš těžké jej skutečně domyslet a vyhovět mu, neboť myšlení (jímž by chtěl člověk daného závazku dosáhnout) je převážně verbální povahy. Pakliže je totiž už někdo schopen uznat daný fakt, pak je pro něj nelehké nalézt a překročit jeho skutečné hranice – řeč i lidské myšlení totiž bude tuto perspektivu neustále podkopávat přitažlivostí nějaké definitivní či kolektivní (verbální) struktury.

Předkládaná práce se k řeči obrací v momentě, kdy se vnitřní řeč stává nástrojem sebereflexe a tedy i vědomým východiskem péče o duši. Obrací se k ní tedy tehdy, když „hlas“ vnitřní řeči nejen zastává „řídící“ pozici v celku lidské psychiky, ale také v momentě, kdy je celý takový proces reflektován. V tomto případě se reflexe nekonformity a také kritika nekonformity řeči (vnitřní i kolektivní) stávají nezbytností – v opačném případě totiž může zůstat samotná péče o duši i jakýkoli její výklad „vězet“ v neplodné kolektivní (verbální) sugesci.

Než však přistoupíme k další diskuzi o nekonformitě řeči, je nutno uvést a vysvětlit několik pojmů skládajících se v základní popisný model. Těmito základní pojmy jsou: čivé kanály,4 obrazivost, činné kanály, zpětná vazba a živá příroda. Tyto pojmy zakládají jednoduchý model „energetiky“ lidského těla a lidské existence. Centrálním pojmem tohoto modelu je pojem obrazivost,5 který chápu primárně jako rezervoár duševních obsahů, které mohou být jak konformní tak i nekonformní, vědomé i nevědomé. Základem a zdrojem obsahové i instrumentální části obrazivosti je živá příroda.


2.2 Dostředivé kanály – kanály vnímání

Od chvíle, kdy se poprvé při ontogenezi u mnohobuněčných organismů začala diferencovat tělesná tkáň na senzorickou a motorickou část (tj. u kmene láčkovců Coelenterata), živý organismus se světu otevřel pomocí nových souborů vztahů. Především se (díky vnějším smyslům) organismus otevírá jako duše (vědomí) a zároveň jako svět. Živočichové jsou skrze svoji senzorickou tkáň světu pasivně otevřeni a skrze svoji tkáň motorickou ve světě působí.

Již od počátku je oběma zmíněným „opačným“ tkáním živočicha přítomna tkáň třetí, která tvoří mezi oběma jakýsi „most“. U nejnižších organismů tuto prostřednickou funkci plní amébovité buňky, které představují zároveň nediferencovanou „zárodečnou“ buňku. Později tutéž funkci plní tkáň nervová, která se postupně rozvíjí z ektodermu a stavebně i funkčně se značně diferencuje. Nervová soustava odráží „dvoubřehost“ organismu ve své dostředivé (aferentní) a odstředivé (eferentní) části. Nervová tkáň funguje jako propojenost dostředivé a odstředivé, čivé a činné, části živého organismu, která generuje „vědomí“ („bdění“).

Nervovou soustavou spojená „dvoubřehost“ organismu vytváří nový typ bytí – bytí živočišné. Latina říši živočichů nazývá „animální“ (je regnum Animalia) a odkazuje tak tímto pojmenováním k „oduševnění“ (skrze duši – anima) živočichů (čeština odkazuje svým pojmenováním k „životu“ živočichů).6 Živý a oduševnělý organismus díky svému bytostnému rozštěpení v dostředivou a odstředivou část svědčí o vztahu organismu ke svému prostředí a o prostředí zcela novým způsobem (jevením se, vnímáním, uvědomováním si, probouzením se).7 U mnoha skupin živočichů, jakož i u člověka, se tato vědomá sounáležitost všech „částí“ organismu (tedy v posledku všech buněk) spolu se sounáležitostí tohoto organismu se svým prostředím (přírodou) projevuje – mimo jiné – jakožto chápavé a proměňující se vědomí. Přinejmenším u člověka se vědomí („oduševnění“) vyvíjí do podoby reflektujícího se vědomí, které se jakoby probouzí (poznává „se“) ve vlastních odrazech.

S postupným rozvojem mnohobuněčného organismu se zárodečné vrstvy živočišného těla specifikují a diferencují v různé tkáně a do podoby různých senzorických, motorických a útrobních orgánů, které souvisí s rozrůzněností dostředivých a odstředivých kanálů každého organismu. Nejdříve se podívejme na vnímání a na celek dostředivých kanálů lidského těla.

V přírodě existuje mnoho smyslových orgánů, které jsou zaměřeny mimo tělo organismu a mají tedy kontakt se „světovým“ rozměrem přírody: například oči („konvexní“ oči hmyzu – srov. Gibson 1968), uši, nos, chuť, tykadla, vousy ryb a vousy savců, uši netopýrů slyšící ultrazvuk, postranní čára ryb, Jacobsonův orgán plazů, tepelné „vidění“ atd. Člověk využívá většinou služeb očí (jakožto orgánů dominantního vnějšího senzorického kanálu), dále pak služeb ucha, hmatu, čichu, chuti a smyslu tíže. Mimo tyto navenek zaměřené dostředivé kanály známe dostředivé kanály, které nám předávají informace o vnitřních stavech organismu (proprioceptivní smysl, kanál hladu, žízně atd.).

Jednotlivé smyslové orgány se sice vyvinuly ze stejné zárodečné vrstvy (z ektodermu), přesto je však každý z nich obrácen k jiné jevové oblasti přírody – zrak se otevírá světlu, hmat bezprostřednímu dotyku, čich se obrací k látkám, které vanou vzduchem, sluch se obrací ke chvění vzduchu či vody atp. Jestliže se smyslové orgány obrací k rozdílným fenomenálním oblastem, je pochopitelné, že jejich anatomická podoba je také naprosto odlišná. Vnitřní uspořádání komorového oka nikterak nepřipomíná uspořádání hlemýždě vnitřního ucha a buňky obou orgánů jsou zároveň naprosto odlišné (vždy svým způsobem) od stavby nosní dutiny či povrchu jazyka atp. Navíc mají všechna čidla svoje zvláštní místo na tělesném schématu. Čidla jsou párová nebo nepárová či mnohonásobná (zvláště u jiných živočichů), liší se stupněm inervace (a tedy preference) a každé má také jiný vztah k ostatním senzorickým tkáním (smyslové orgány vytvářejí perceptuální systémy – srov. Gibson 1968).

Odlišnost a vymezenost jednotlivých orgánů vnímání (ale i všech jiných dostředivých kanálů) se dále ukazuje na úrovni nervové soustavy jako odlišnost různých aferentních nervových drah. V mozku jsou vzruchy jednotlivých kanálů vedeny specifickými drahami a navíc se promítají do odlišných a lokalizovatelných oblastí mozkové kůry (srov. Höschl, Libinger, Švestka 2002; Greenová 1998; d´Aquili, Newberg 1993).

Odlišnost dostředivých kanálů se jeví také na úrovni prožitku. Vědomí člověka (i každého živočicha) disponuje množstvím dostředivých (čivých) kanálů: zrakovým, sluchovým, čichovým, hmatovým a mnoha dalšími. Odlišnost zaměření jednotlivých smyslových kanálů si můžeme dobře uvědomit při odebráním funkčnosti některého ze smyslů (zakrytím očí, ucpáním uší, narkotizací hmatu atp.). „Uvidíme“, že oči nám nijak nemohou nahradit sluch nebo že hmat a sluch pouze po velkém úsilí nahrazují orientaci v prostoru beze zraku, ač nemohou nikterak nahradit fenomenální formu zraku (barvy, lesky, prostor atp.). Základními odlišnostmi zkušenosti jednotlivých smyslů se zabývá Dodatek 1.

Vzájemná nestejnorodost, odlišná zaměřenost, tělesná odlehlost, rozdílná diferenciace i míra preference čivých kanálů daného organismu se projevuje jako jejich nekonformita. Čivé kanály jsou vzájemně nekonformní, což znamená, že nelze nijak nereduktivně nahradit obsah a formu jednoho dostředivého kanálu obsahem a formou jakéhokoli jiného dostředivého kanálu (alespoň ne, pokud se týče fungování nervové soustavy).8 Nekonformita dostředivých kanálů je něco, co se jeví zároveň jako jejich pluralita.

Jakákoli syntéza čivých kanálů ve vědomí (resp. v obrazivosti) nemůže předejít a  rušit onen základní fakt, že se světem (který se jeví právě jako výsledek syntézy v obrazivosti) je každý organismus spojen pouze prostřednictvím oddělených a specificky ustrojených dostředivých kanálů svého těla, které jsou mezi sebou navzájem nekonformní.9 Člověk nedisponuje nějakým superorgánem, jenž by byl schopen přijímat všechny rozdílné fyzikální vlivy a „pozorovat“ svět o sobě. Vnímání skrze smyslové či jiné dostředivé kanály má vždy specifickou formu, musíme o něj usilovat a musíme jej také cvičit jak v postřehu, tak ve vytrvalosti atp.

Filosofická zkoumání mnoha myslitelů vyzdvihovala nezřídka právě úlohu vnějších smyslů v duševním životě. Vzpomeňme empirismus, sensualismus, psychofyziku, asocianismus nebo behaviorismus. Vnější smysly (jako zrak, hmat, sluch a čich) představují „brány“ do duše par excellence. Mimo tyto nejzřejmější dostředivé kanály je ovšem lidská duše vystavena trpnosti v mnoha jiných kanálech – receptivita organismu není obrácena pouze k vnějšímu světu, ale také k „útrobám“ vlastního organismu a také k mnoha přechodovým oblastem, které po úvaze nelze přiřadit jednoznačně pouze ke světu vnitřnímu či vnějšímu.

Pro označení všech „vstupů“ do „vnitřního prostoru“, do duše, do obrazivosti, používám termín dostředivé kanály, případně čivé kanály. V jejich rámci můžeme jemněji odlišovat: 1. smyslové kanály (zrak, sluch, čich, hmat, chuť, těžiště Země atd.), 2. tělesné nebo orgánové kanály (zkušenost, se kterou nás seznamuje každý tělesný orgán zvlášť),10 3. pudové kanály (pud zachování života, pud obživný, sdružovací, rozmnožovací a všechny ostatní), 4. kanály transpersonální (kam počítám zdroje zkušenosti, které nás ovlivňují tím, že zasahují do naší obrazivosti, a přesto je nelze jednoznačně zařadit do předešlých skupin, jako např. rozum-logika, intuice, popř. kanály jednotlivých archetypálních dominant apod.). Nejde mi nyní ani tak o přesný výčet, jako spíše o poukaz k pluralitě a rozmanitosti čivých kanálů.11 Pojednáním oblasti vnímání (aferentace) jako souboru jednotlivých navzájem nekonformních kanálů chci totiž především zamezit jejich vzájemnému směšování a také jejich směšování s kanály činnými (odstředivými).

Tradiční pojetí vnímání pěti (nebo více) vnějšími smysly je nedostatečné. V následujícím výkladu se však pro přehlednost omezím nejčastěji právě na příklady smyslových kanálů, neboť to bude zcela stačit pro uvedení modelu mapujícího kontext lidské řeči a péče o duši. Zcela sice předbíhám následující výklad, ale již nyní upozorním na ten fakt, že každý z čivých kanálů (a prokážu to do jisté míry pouze na příkladu smyslových kanálů) nás seznamuje nejen s odlišným „objemem“ zkušenosti, ale také do každého jazyka zavádí svébytné a nijak neredukovatelné metafory, resp. metaforické systémy, kterými pak naše mysl (verbální vědomí) disponuje. Například zkušenost světla v očích a jeho polarizace do barev nebo metafora dechu v plicích a hrdle – to jsou zcela svébytné a navzájem nepřevoditelné zkušenostní i metaforické systémy. Mým cílem je, aby se stal čtenář citlivým k rozlišování toho, v jakém metaforickém systému se jeho vědomí nebo jeho řeč (popř. sdělení sledovaného díla) nachází a dále také ke kterému čivému kanálu se daný metaforický systém vztahuje.

Plánované „rozplétání“ jednotlivých dostředivých kanálů v této práci by samozřejmě bylo téměř zbytečné, kdybychom předpokládali/y bez dalšího rozmýšlení a analýzy, že smyslové kanály v průběhu procesu vnímání pouze „rozloží“ nějaký již předem daný svět předmětných jsoucen a potom jej ve vědomí jen opět spojí (srov. Kratochvíl 1995; Maturana, Varela 1998).


2.3 Obrazivost – soupřítomnost navzájem nekonformních kanálů

Přes veškerou vzájemnou nekonformitu jednotlivých dostředivých kanálů si tyto kanály uvědomujeme pospolu a zaráz v jediném – avšak plurálním – celku, který budu nazývat obrazivost. Obrazivost je společným „rezervoárem“ dostředivé i odstředivé části lidské duše.

Člověk si je vědom vnímání jednotlivým kanálem teprve jako figury na pozadí obrazivosti, v níž se nacházejí všechny čivé kanály (společně s jinými duševními mohutnostmi) vždy již v jakémsi multisenzorickém celku (tento celek v českém jazyce souvisí s kořenem „čít“, „čut“, který se vztahoval původně na všechny smysly; srov. také s „cit“, „pocit“). V obrazivosti se všechny dostředivé kanály spojují – a všechny odstředivé kanály z ní naopak vybíhají. Jinak než z obrazivosti o jednotlivých čivých kanálech a jejich vzájemné nekonformitě nevíme.

Obrazivost je celek, který se nalézá před jakoukoli reflektivní a odlišující činností. Tento základní duševní „prostor“, ve kterém následně probíhá uvědomování, rozlišování, pamatování, snění, zapomínání atp., máme společný se všemi vyššími savci, ptáky, plazy, rybami, členovci, plži a vůbec všemi z Eumetazoa a který je dán již tím, že se impulsy z nervových zakončení stýkají (na mnoha úrovních a mnoha navzájem podmíněnými způsoby) v centrální nervové soustavě. Patočka (1995) nazývá tento „prostor“ přirozeným světem: „Člověk nezačíná svou zkušenost nikdy od začátku, nikdy nepřijímá chaos, ale svět. V tom je korelace člověka a světa. Proto přirozený svět. Není dílem našeho konání; toto konání je zapuštěno do něčeho před námi, co v nás i s námi funguje.“ Je to prosté „nervové“ vědomí, nervová přítomnost světu daná každému živočichu ustrojením jeho nervové soustavy.

Lidské vědomí nepřichází k sobě s vnímáním osvobozeným od syntetické, přetvářející, konstruktivní a diferenciační činnosti – čili s nějakým čistým vnímáním. V případě člověka byly elementární syntetické výkony rozpoznány a filosoficky studovány Kantem (1916) a novokantovci (Cassirer 1996, 1996b) – zdá se, že jejich struktura je již svázána se strukturou konkrétního jazyka. Psychologie mnohé preverbální syntetické výkony experimentálně zkoumala při studiu Gestaltu, subliminální percepce a vývoje vyšší nervové činnosti. Každý živočich opatřený očima dokáže například rozeznat, co je větší nebo menší než on sám, dokáže odhadnout vzdálenost objektu od vlastní pozice, dokáže rozeznat, zda je pozorovaným objektem sám pozorován nebo nikoli atd. Podobnými elementárními úsudky disponují živočichové také co se týče sluchového, čichového nebo hmatového kanálu a kanálů dalších.

Oddělenému vnímání jednotlivých dostředivých kanálů tedy předchází přirozená syntéza všech kanálů v obrazivosti. Teprve při pohybu zacílené pozornosti vědomí přichází ke slovu preference jednoho kanálu nad druhým. Naslouchám-li například sotva slyšitelnému zvuku, můj zrak i ostatní smysly se „zasní“ a na chvíli „odejdou“.

Z útrob obrazivosti se rodí rozlišení jednotlivých smyslových kanálů a následně i celá psychologie vnímání, stejně jako i sebereflexe a také každá ontologie. Z útrob obrazivosti musíme také – ne bez námahy – „vydolovat“ představu o vzájemné nekonformitě jednotlivých smyslových kanálů. Představa rozdílnosti jednotlivých čivých kanálů, která touto cestou vzniká, je vlastně spíše perspektivou (meta-počitkem), než nějakým jednoduchým počitkem. Můžeme proto říci, že v útrobách obrazivosti se vědomí probouzí již jako určitá perspektiva (vzhledem k obrazivosti). Lidské vědomí tedy není neutrálním prostorem, v němž následně subjekt zaujímá různé perspektivy, vědomí je vždy již určitou perspektivou. Obrazivost se tak stává hraničním pojmem a jakékoli její pojmové uchopení je samozřejmě obrazivostí již z určité perspektivy nahlíženou (srov. Avens 2003; Hillman 1976; Viewegh 1986).12

V uvědomované obrazivosti se nenacházejí všechny kanály zastoupeny stejnou měrou. Preference určitého čivého kanálu ve vědomí je jednak osobnostně specifická a jednak podléhá aktuálním potřebám seberegulace organismu. Pozornost vědomí se však navíc nezaměřuje neustále na vnímání a na jednotlivé dostředivé kanály, ale také na asociace v imaginárním nebo verbálním řádu obrazivosti (viz 4. kapitolu).

V tuto chvíli bych chtěl představit první část slibovaného modelu. Obrazivost je v něm představována jako jeskyně, kam ústí množství užších i širších – dostředivých kanálů. Z ústředního dómu (obrazivosti) následně vybíhají rozličné odstředivé kanály, o kterých bude řeč po chvíli. V prostoru dómu jeskyně se pak různými způsoby probouzí vědomí a později i sebevědomí.

Obr. 1


A – dostředivá část obrazivosti; B – odstředivá část obrazivosti;

C – dostředivé kanály; D – odstředivé kanály; E – příroda; 1 – zrak; 2 – sluch; 3 – hmat; 4 – plíce;

5 – žaludek; 6 – ruce; 7 – hlas;
Metafora obrazivost je nádoba nebo obecněji metafora obrazivost je ohrazené místo (město) se vstupními otvory (bránami) je velice stará – zdá se, že je alespoň tak stará jako lidská města či dům. Podle této představy vnikají jednotlivé druhy duševní „látky“ několika otvory („okny“, „dveřmi“, „bránami“) do „duše“, kde jsou dále přiváděny k jakémusi „centru“, „srdci“, které hraje roli „nejvyššího v zemi“ (roli „krále“).

V hebrejské tradici nalézáme stopy tohoto modelu duševního prostoru například v textu Sefer Jecira ze sklonku prvního tisíciletí n. l..: „Sedm hvězd ve vesmíru: Saturn, Jupiter, Mars, Slunce, Venuše, Merkur, Luna, sedm dnů v roce, sedm dnů týdne, sedm bran v těle: dvě oči, dvě uši, dvě dírky nosu a ústa.“ (Sefer Jecira Pražská IV, 12a). Staroegyptské zpracování tohoto modelu nacházíme v Šabakově desce, která představuje přepis textu z Ramesovské periody (zhruba z 13.–11. století př. Kr.):

„Oči hledí, uši poslouchají, nos vdechuje vzduch a přivádějí to srdci.

Ono pak vytváří všechny rozhodnutí a jazyk sděluje myšlenku srdce...

... Všecka božská slova povstala z myšlenky srdce a rozkazu jazyka.“

(podle Lexa 1997, s. 142)

Centrum duševního prostoru je tradičně nazýváno srdcem,13 které poté, co vyslechlo všechny smysly, rozhoduje a dává rozkaz k jednání jazyku a údům. Srdce jako vládce někdy představuje samo celek duševního života.14 Někdy je proto toto „centrum všude a jeho obvod není nikde“ jako v pojetí Mikuláše Kusánského, Hérakleita (zl. B 45), Francoise Rabelaisa (1953), Žalmisty (Ž 64.7: „profunditas est homo et cors eius abbysum“) a dalších myslitelů. Spojení srdce s všezahrnujícím „prostorem“ lidské duše nalézáme v súfíjské tradici (srov. Corbin 1989; Hillman 1976) stejně jako v českém mudrosloví.

Srdce bylo úzce spojeno v evropské tradici dokonce právě s obrazivostí (renesanční učenci přímo mluvili o l´immagine del cuor – srov. Hillman 1976) do chvíle, kdy byla tato tradice částečně překódována ideologiemi spojenými s průmyslovou revolucí novověku, jež spojila srdce s představou pumpy krevního oběhu (srov. Hillman 1992c).

Indická upanišada Čhándógjópanišad hovoří o „otvorech“ v srdci (ČUp 3, 13) jakožto centru bytosti, kterými proudí prána („výdech“) do nitra člověka: „Toto srdce má vpravdě pět otvorů pro božstva. Jeho východním otvorem je pránaje to oko, je to slunce. Uctívejte jej jako záři a potravu. Kdo toto pozná, stane se zářivým a jedlíkem potravy… [atd.]“ (Zbavitel 2004, 137-138). V Brhadáranjakópanišad (3, 20) stojí: „... které božstvo nacházíš na východní straně?‘ ‚Sluneční božstvo.‘ Co je základem slunce?‘ ‚Oko‘ ‚Co je základem oka?‘ ‚Tvary, neboť okem vidí [člověk] tvary.‘ ‚A v čem je základ tvarů?‘ ‚V srdci,‘ odvětil, ‚neboť srdcem poznává [člověk] tvary. Proto se tvary zakládají na srdci.‘“ (Zbavitel 2004, s. 63)

I slovanská přísloví archaickou a kosmopolitně rozšířenou představu srdce jako nádoby a zároveň představu srdce jako představitele osobnosti odrážejí. Česká přísloví nám říkají: „čeho oči nevidí, toho srdce nezželí“, „co sejde z očí, vyjde i ze srdce“, „kde srdce leží, tam i oko běží“, „co v srdci nosíme, o to se bojíme“ a dále se říká „udělej, jak ti srdce velí“, „co na srdci, to na jazyku“, „v hněvu vyvře, co v srdci vře“, „nedobré ten srdce má, kdo se jiným posmívá“ a řada dalších (Čelakovský 1949).




2.4 Činné kanály a jejich dílo

Před člověkem se rozprostírá příroda, která má formu zabydlené krajiny. Vše, co v přírodě člověk vnímá, je „dílem“ nějakého kreativního impulsu15 – od širého vesmíru a minerální říše přes říši rostlinnou a říši živočišnou až k našemu vlastnímu zrození. Díky tomuto impulzu vznikl vesmír jako rozpínající se mlhovina vodíkových atomů, z níž se utvořily první hvězdy a poté i planety. Na planetě Zemi minerální příroda – navazujíc na tentýž původní impuls – postoupila ve svém rozvoji až ke zrození organického (rostlinného a živočišného) a posléze i „duchovního“ (vědomého a reflektovaného) života. Díky témuž impulsu se zrodil také člověk a jeho tělo. Člověk (a vlastně každý tvor) ovšem není jen stvořením, ale je také tvůrcem, neboť je aktivní. Obrazivost je také činná, aktivní a účinná. Odstředivé kanály, které z obrazivosti vycházejí, budu nazývat kanály činnými.

Činné kanály jsou mnohočetné a mezi sebou nekonformní. Mnohočetnost a nekonformita činných kanálů je – tak jako u kanálů čivých – vymezena charakterem lidského těla a možnostmi jeho aktivity. V celku činných kanálů lze rozlišit například následující kategorie: 1. kanály motorické a kanály rukou, 2. kanály s vnitřní sekrecí, 3. kanály s vnější sekrecí a 4. kanál dechu a hlasu. Ženy nadto disponují i 5. kanálem dělohy.16 Obrazivost projevuje – vědomě nebo bez uvědomění – svoji přirozenost právě skrze svoje činné kanály.

Aktivní činnost obrazivosti často reaguje na určité podněty ve vnímání přímo, aniž by musely být podnět či odpověď nutně nejdříve uvědomeny. Organismus je schopen aktivně fungovat v mnoha oblastech automaticky, neboť mnoho jeho funkcí zaopatřují velice archaické regulační systémy (např. autonomní nervový systém), které se teprve druhotně „otiskují“ v mozkové kůře. Jako příklad uveďme funkci tepu srdce, husí kůži, adrenalinovou aktivaci, polykání a zažívání, reflexy novorozence nebo funkci reflexního oblouku, na jehož činnosti má vědomé rozhodování jen mizivý podíl. To všechno jsou autonomní činné kanály, kterými obrazivost působí na organismus (sama na sebe) nebo také navenek (v přírodě). Výsledek jakéhokoli působení organismu navenek nazvěme dílem.

Samotná přítomnost organismu v přírodě působí (někdy i nezáměrná či dokonce nechtěná) díla. Tím nejzákladnějším a téměř nevědomým dílem jakéhokoli organismu v přírodě je jeho stopa. Stopou může být nejen otisk chodidel v půdě, ale i otisk zubů, pelech, cesta atd. Podle stop pak lze rekonstruovat určité črty ze světa tvora, který stopy zanechal.

Člověk nadto dokáže vzít z přírody nějakou věc a vytvořit z ní něco nového, co v přírodě předtím nebylo – dokáže pomocí činných kanálů vytvořit nějaké záměrné dílo. Také jiní živočichové vedle člověka berou z přírody některé věci a materiály, které následně přetvářejí, něco z nich budují nebo je užívají jako nástroje. Více méně každý živočich je od přírody obdařen tak, že vytváří nějaké dílo – od nezáměrných stop (od výměšků, přes feromony až k zárodkům nových potomků) až po ty nejvíce propracovaná a udivující díla, která jsou nejčastěji spojena s námluvami opačného pohlaví,17 stavbou příbytku či s obstaráváním potravy. Pozornost člověka pak vždy zvláště ohromí, když v přírodě spatří taková díla živočichů (popř. také díla rostlin), která se nápadně podobají právě jeho výtvorům. Protože se člověk cítí jako téměř poslední příchozí do nitra přírody, bude sám sebe vždy podezřívat, že svoje vlastní díla do určité míry v přírodě okoukal a napodobil podle děl ostatních živočichů (popř. rostlin i minerálů).

Například při stavbě svého hnízda projevuje většina ptáků značný um a také značný rozhled, co se týče rozpoznání toho pravého materiálu pro jejich zamýšlené dílo. Vlaštovka obecná lepí svoje stavby z hlíny a slin, drobným chmýřím a srstí pak tato hnízda uvnitř vystýlá. Moudivláček lužní – jiný náš pěvec – sesbírá dlouhá rostlinná vlákna a splete z nich základní tvar „rukavice“, který je přichycen na konci dlouhých větví stromů, aby pak „rukavici“ vlákny zcela jiných rostlin vypletl (Šťastný, Drchal 1984, s. 110). Africký krejčiřík dokáže zobákem jako jehlou a pavoučími vlákny, která si nasbírá, k sobě sešít stehem několik živých listů na větvi tak, že vytvoří ukryt svému hnízdu. Co se týče díla, jsou to ptáci z čeledi lemčíkovitých (Ptilonorhynchidae), kteří nás mohou ohromit snad ještě více:

„… Svým způso­bem je jejich počínání v ptačí říši zcela ojedinělé. Stavějí si totiž zvláštní be­sídky a loubí, která nadto ještě různě ozdobují. Líčí nám to pozorovatel Gould: ‘Když jsem cestoval houštinami okrsku liverpoolského, našel jsem několik takových besídek a hřišť. Bývají založeny obyčejně pod ochranou převislých větví stromů v osamělé části lesa, a to vždy na zemi. Půda se skládá z hustě propleteného proutí a po stranách je z jemnějších a ohebnějších ratolestí vystavěna besídka. Stavivo je upraveno tak, že špičky a vidlice větví se nahoře spojují. Po obou stranách zůstává volný vchod. Tyto besídky zdobí pestré a nápadné drobnůstky všeho druhu. Najdeme tam pestrá ocasní pera různých papoušků, ulity měkkýšů, kamínky, vybledlé kůstky apod. Pera bývají za­tknuta mezi větvičky, kůstky a skořepiny uloženy u vchodu. Všichni domorodci znají tuto libůstku ptáka odnášet lesklé předměty, a hledají proto ztracené věci nejdříve v těchto loubích. Našel jsem tam u vchodu pěkně zpracovaný kámen 4 cm dlouhý a několik hadříků modré bavlněné látky, kterou pták zvedl pa­trně v některé osadě. Velikost besídek je různá. … ne všechny druhy zdobí svá tokaniště kamínky a lasturami. Samci některých druhů se spokojují vyčištěním svého místečka. Největšími umělci jsou tři druhy lemčíků, jichž samečkové nejen besídky stavějí, ale pomalovávají stěny rostlinnými barvivy z kůry a listů některých rostlin, což je pud mezi ptáky naprosto neznámý a ojedinělý… Teprve potom [po námluvách v besídce] začíná samička sama [a na zcela jiném místě] stavět hnízdo, snášet vejce a vyvádět mladé. Vidíme tedy, že ony altánky a besídky nejsou žádnými hnízdy, nýbrž jen místy zvláštních zásnubních her.’“ (Hanzák, Bouchner, Hudec 1963, s. 334; srov. televizní pořad D. Attenborougha Attenborough in paradise: Bowerbirds the art of seduction)

S tvorbou díla se setkáme také u členovců. Například včela sbírá nektar a medovici ze stromů a vytváří z nich ve zvláštních zákoutích své trávící soustavy med – med je jejím dílem. Příroda nevytváří med přímo, ale pouze „skrze“ včelu a med je proto dílem včely.18 Včela vytváří také ve speciálních žlázách voskovitou látku, ze které vytváří plásty, v nichž skladuje med a pyl a vychovává v jejich šestiúhelníkových buňkách mladé včely – tyto plásty z vosku včelaři nazývají (v češtině) „dílo“. Dílem bobra je jeho hrad, dílem termita termitiště, dílem pavouka jeho síť atd.

Důraz na rozdílnost přírody a díla kladu proto, že chci jasně oddělovat to, co člověk vytvořil a co ne. Je-li jedinec vzhledem k přírodě (vnímání) ve stavu receptivním,19 je vzhledem k oblasti díla na místě tvůrce. Každý vytváří dílo tak, že svým tělem přetváří a ovlivňuje přírodu. Každý tvor a každé individuum může skrze své činné kanály vytvářet dílo, které utváří specificky vzhledem ke svému druhovému určení i ke svému individuálnímu ladění.

Všem tvorům příroda vymezuje jejich tělesností jaké dílo budou tvořit a také jakými způsoby. Včela sice vytváří jedny z pro člověka nejužitečnějších látek v celé přírodě, přesto však není „řemeslníkem“ takovým, aby dokázala stavět na příklad osmiúhelníkové nebo pětiúhelníkové komory na plástu nebo aby je dokázala stavět z listí, dřeva, hlíny či kamene atp. Hranice aktivity jsou určeny jednak jejich tělesným ustrojením a jednak specifickými instinkty, které se k jejich rozmanitému tělesnému a orgánovému ustrojení vážou.

Všichni tvorové jsou omezeni ve způsobech, kterak dílo utvářet – všichni, až na člověka. Ačkoli nikdy nesmíme zapomenout na to, že člověk je tvorem, který je v základních podmínkách existence omezen stejně jako každý jiný tvor, přesto má něco, čím všechny svoje „příbuzné“ v přírodě přesahuje. Člověk jako by od přírody dostal do vínku vlastnost, která z něj – co se týče oblasti díla – činí výjimečného tvora. Disponuje totiž souborem ústrojí a kvalit, které mu umožňují napodobovat téměř jakoukoli podobu vnímanou v přírodě. Člověk napodobuje a tím se učí. Člověku v jeho tvořivé činnosti napomáhají ruce, které představují v přírodě jedinečný orgán. Říká se: „zlaté české ručičky“, ale platí to o každém člověku. Ruce ostatně umožnily člověku přetvořit povrch planety do dnešní podoby a umožnily mu dokonce povrch planety opustit. Člověk však nenapodobuje a netvoří pouze rukama, ale také ústy. Člověk může svým hlasem napodobit například hlasy zvířat a zpěv ptáků20 anebo může mluvit „řečí“, kterou se naučil od lidí. I pro tuto schopnost je člověk vybaven vysoce specializovaným hlasovým orgánem, který postrádali jeho předchůdci.21

Binární opozici pojmů příroda a dílo (a jejich ekvivalenty) považuji za klíčovou. Důsledná reflexe této zásadní kulturotvorné opozice může být považována za metodologické východisko zkoumání každého lidského díla i přírody. Tradiční ontologický a metodologický opozicionalismus subjektivna a objektivna, „iracionálního“ a „vědeckého“, který je dosud kolektivně považován za „vědecký“, je lépe nahradit metodologicky mnohem lépe uchopitelnějším opozicionalismem přírody a díla, resp. opozicionalismem dostředivé a odstředivé části naší obrazivosti a následně opozicionalismem konformního a nekonformního řádu, o němž bude řeč. Záměna obou těchto oblastí navzájem je totiž téměř nemožná. Jakákoli věda, jakož i obecně jakýkoli znak (pojem), je pochopitelně dílem (ačkoli se někdy snaží napodobit nebo zastupovat právě entitu z přírody). Z pohledu binární opozice příroda:dílo se jeví opozice subjektivní objektivní zcela chatrná – co je totiž objektivního nebo naopak subjektivního v lidském díle, které je téměř výhradně jen nápodobou přírody? Opozicionalismus přírody a díla dokáže zhodnotit právě i napodobeninu, neboť ta se stává dílem, které vzniká, ač by nemuselo.

Tato práce se snaží oblast lidského díla utřídit a následně posoudit nároky různých skupin děl na zobrazení přírody (a tedy skutečnosti). Postupuji tak, že se základ každého lidského díla snažím nalézt nejprve na subhumánní úrovni. Teprve poté jej hledám u člověka a to opět v jeho nejrannějších formách, od kterých postupuji k jejich rozvinutějším formám až k formám současným. Z této perspektivy se všechna lidská díla jeví jako řady, které spojuje dohromady původ ve stejném instinktu nebo ve stejném vynálezu, anebo je v jednu řadu spojuje stejná funkce, kterou v lidské kultuře zastávají. Často budu těmto navzájem odlišným řadám říkat prostě „lidská díla“ nebo jen „díla“, ač budu myslet jednotlivé řady lidských děl. Tyto řady, nazvané dle exemplárních zástupců, vynálezů či instinktů, budu označovat kurzívou: dům, město, práh, oheň atp.

Lidským dílem s vlastním symbolickým systémem je první kamenný nástroj, který si člověk před více než 2 milióny let vyrobil, první příbytek, který si člověk zbudoval, dílem je také slovo a zvuk, oděv z kůží jiných tvorů, první jídlo upravené ohněm, první zoomorfní napodobeniny přírody, první hrob s květinovými dary, první hudební nástroje, první malby a skulptury v jeskyních, první v peci vypalované sošky, první lodě, první luk, první pole s obilím a první vypalované keramické nádoby, první hradby a městské státy, první sakrální stavby, jsou jím i kovové předměty – plastiky, mince i nástroje, první kolo, první nápis a první kniha, první výbušnina, optická soustava, parní motor, elektrický oblouk, polovodičový čip i atomový reaktor. To všechno jsou určité řady lidských děl, které můžeme spatřit ve většině lidských kultur. Lovecko-sběračské kultury však například nedisponují řadou zemědělství, keramiky, města a dalších.

Téměř každé dílo je člověkem vytvořeno za určitým účelem, který vždy (pokud je dílo dokončeno) naplňuje. U mnoha děl je obtížné účel určit, neboť nebyla vytvořena záměrně. Jiná díla člověk vytvoří a poté je nechá ležet jako například most, brod nebo cestu – taková díla si nevyžadují příliš další lidské péče. Další lidská díla (např. zbraně, řemeslné nástroje, vodní díla a mnoho dalších) jsou vytvořena za účelem exploatace přírodních zdrojů (živé i neživé přírody). Existují však také díla, která exploatují „pouze“ podoby přírody tím, že je napodobují – to jsou díla napodobivá. Mezi díla napodobivá můžeme počítat obraz, sochu a téměř všechny výtvarné techniky, řeč, hlasovou imitaci, pantomimu, drama, film, návnady a některé další. O napodobivých dílech bude řeč v následující kapitole.

Materiálem lidského díla se může stát v zásadě jakákoli přirozenost (včetně samotného člověka) nebo její část. Lidským dílem se může dokonce stát i prosté uchopení nějaké přirozenosti – například uchopení krásného kamene nebo napodobení zvuku nějakého jevu. Dokonce samotná lidská díla se mohou později stát materiálem pro další dílo – stačí je znovuuchopit.22

Ke každému dílu vede odlišná cesta tvorby. Každé dílo zakládá – z důvodu odlišnosti svých „počátků“ i svého účelu – vlastní symbolický systém, který není možno redukovat na symbolický systém jiného díla.23

Jestliže můžeme pozorovat, že na počátku vývoje si většina řad v podstatě zachovává svoji značnou autonomii, pak v dobách následných a pozdních lze pozorovat, jak se jednotlivé řady navzájem mísí a vzájemným spojením zakládají řady nové. Díla se totiž vyvíjejí, jemněji se diferencují, rozmělňují se, navzájem se proplétají, spojují se a doplňují. I symbolické systémy těchto řad se navzájem v různé míře pronikají, předpokládají se atp. – nikdy je však nelze v plné míře navzájem ztotožnit.

Zpětně na člověka každé dílo působí taktéž většinou zvláštní cestou (ale v zásadě vždy skrze „brány“ čivých kanálů). Na člověka navíc působí každé dílo také tak, že se jeho symbolický systém zobrazuje v lidské řeči a tedy i v lidské mysli (viz 4.3). V této práci se odvolávám na postupný vývoj jednotlivých řad lidských děl, který by měl korespondovat s proměnami kolektivního vědomí a potažmo tedy i s postupným utvářením lidské duše.




2.5 O zpětné vazbě kanálů ve světě a v obrazivosti

V obrazivosti existuje zásadní přelom mezi trpnou recepcí a volní (i autonomní) činností. Tento „přelom“ pochopitelně představuje mimo jiné vzájemnou nekonformitu vnímání (recepce) a činnosti. Avšak navzdory zásadní nekonformitě dostředivosti a odstředivosti zakoušíme jejich nekonformitu opět (a opět paradoxně) v rámci účasti na společném celku, na celku obrazivosti a to navíc hned dvojím způsobem: 1. jako vnitřní souvislost podnětu a odpovědi (reagujeme smysluplně v návaznosti na vnímaný podnět) a 2. jako zpětnou recepci každého vlastního činu nebo díla v obrazivosti (čin totiž nejen vykonáváme, ale toto vykonávání zároveň i vnímáme).

Mluvím-li nebo zpívám, pak ihned slyším svůj hlas, nakreslím-li obrázek, obraz na mě působí stejně jako okolní příroda, do niž je dílo umisťováno. Vykonám-li určitý pohyb, celá řada proprioceptorů tento pohyb cítí a navíc můžu tentýž pohyb slyšet anebo vidět. Téměř každé lidské dílo, které z obrazivosti tvorbou vychází, se do obrazivosti opět otiskuje tím, že je zpětně obrazivostí vnímáno.

Některé činné kanály se tedy mohou propojit s určitými čivými kanály do zpětnovazebných okruhů. Zpětnovazebně propojené okruhy využívají určité konformity mezi odstředivým výstupem a smyslovým vstupem do našeho organismu. Právě možnost percepce vlastní aktivity (vnitřní i vnější), která je každému organismu dána vlastně již možností vnímat, činí ze všech živočichů sebe-regulující se systémy.

Někdy se zpětnovazebné okruhy přímo (anatomicky) propojují uvnitř organismu, jindy se uzavírají díky externalizovanému dílu, které činné kanály vytvářejí. Autonomní nervový systém je celkem mnoha zpětnovazebných okruhů, které zajišťují seberegulaci organismu na fyziologické úrovni. Reflexní oblouk je dalším zpětnovazebným okruhem. Také schopnost vzpřímené chůze člověka je velice složitým, na několika úrovních koordinovaným, zpětnovazebným okruhem spojujícím motorickou činnost téměř celého kosterního svalstva s vnímáním zrakovým, proprioceptivním a vnímáním z vestibulárního ústrojí.

Zpětnovazebný okruh je základem organického života (srov. Maturana, Varela 1998) a upevňování specifických zpětnovazebných okruhů činných a čivých kanálů (a specifických struktur v nich) je modus operandi ontogenetického vývoje v živočišné říši.

Nyní náš teoretický model disponuje již všemi nutnými pojmy, máme tu: obrazivost – jakožto společný „rezervoár“ všech navzájem nekonformních kanálů; čivé kanály – jako dostředivé proudy v obrazivosti; činné kanály – jako odstředivé proudy v obrazivosti; a nyní i zpětnou vazbu – jakožto specifické propojení některého činného kanálu s některým kanálem čivým a to buď skrze nějaké dílo v přírodě anebo přímo „uvnitř“ organismu (viz obr. 2).

Obr. 2


A – obrazivost; B - dostředivé kanály;

C – odstředivé kanály; D – lidské tělo;

E – neexternalizovaná zpětná vazba;

F – zpětná vazba skrze vytvořené dílo;

1 – obraz; 2 – slovo; 3 – lék či potrava;

4 – zpětně vnímaná díla;


Zpětnovazebný okruh je vlastně základem a prvním krokem sebereflexe. Tato výchozí a téměř nevědomá sebereflexe se poněkud proměňuje (stává se „více“ vědomou) skrze sebereflexi vnějšími smyslovými orgány. V obrazivosti se díky vnějším smyslům objevuje „podoba“ našeho vlastního organismu – vidíme svoje ruce a velkou část svého těla (nevidíme však svoje záda, což se stalo základem jejich symbolického významu), cítíme neustále polohu a pózu svého těla, mnohdy slyšíme svůj dech i jiné úkony našeho těla, cítíme svůj pach, někdy cítíme také svoje zraněné nebo bolestivé orgány uvnitř těla atd. Určitou část obrazivosti i vědomí zkrátka zabírá naše vlastní sebereflexe. Prostá smyslová sebereflexe v obrazivosti je krom člověka vlastní v té či oné podobě téměř všem živočichům. Bez ní se například neobejde téměř žádný pohyb organismu v prostoru.

Člověk však dokáže se vstupy do organismu či se zpětnovazebnými okruhy manipulovat takovým způsobem, aby jej tato manipulace ovlivnila kýženým způsobem. Základní motivace takové autoafektace spočívá pochopitelně stále v potřebě seberegulace organismu a v pudu zachování života, popřípadě v pudu dosažení slasti. Jíme, pijeme a dýcháme, abychom zůstali/y na živu – můžeme si však například pěstovat tabák, který potom budeme s potěšením kouřit.

V obrazivosti člověka už od raného dětství povstává v rámci celku obrazivosti také vědomí „sebe sama“ – sebereflexe. Ve chvíli, kdy se vědomí organismu rozpozná jako sebevědomí, nastane v obrazivosti nová situace. Nyní je potřeba do útrob modelu jeskyně vložit prvek lidského vědomí a lidské sebereflexe – ve chvíli, kdy se tak stane, temnota jeskyně se zaplní „světlem“ vědomí proudícího sem i nazpět i cyklicky se navracejícího (viz obr. 3).




Obr. 3


Ve středu lidské obrazivosti se objevuje sebereflexe – na obrázku je představovaná monádou, která má namalované vlevo oko jako symbol receptivity a vpravo rty s ústní štěrbinou jako symbol aktivity.

Ve chvíli, kdy se v „kroužení“ vědomí ve zpětnovazebných okruzích lidského organismu probudí sebevědomí, může toto „sebe“ začít využívat zpětnovazebných okruhů k záměrné autoafektaci pomocí různých technik. Dokážeme ovládat například svůj dech, čímž měníme dispozice svého organismu i svého vědomí – vzpomeňme indickou pránajámu či holotropní dýchání, vzpomeňme techniky zpěvu, které ovlivňují zpěváka nejen svým zvukem, ale také rytmem dechu. Dokážeme ovládat svoji dietu, která může variovat od naprostého půstu přes vegetariánství až ke konzumaci specifických rostlinných či chemických látek. Ovládáním svého pohybu a celkové postury (např. v tanci či hathajóze, tai či) můžeme taktéž docílit různých změn v těle a především ve svém vědomí. V rámci meditace (např. koncentrace na nějaký jev či předmět) můžeme velmi bezprostředně ovlivňovat svoji vlastní obrazivost (srov. d´Aguili, Newberg 1993). Různých technik autoafektace existuje nespočet a každá kultura vyvinula určitý systém, který může člen daného společenství užít ke změně svého vědomí (své sebereflexe).

Zmíněné techniky manipulovaly přímo se vstupem do organismu. Existují však také takové autoafektační techniky, které zpětného působení na organismus dosahují vytvořením určitého díla, které na člověka dopadá zvnějšku a tak jej ovlivňuje. Člověk může vytvořit obrovské spektrum děl, která na něj budou zpětně působit podle jeho záměru i tak, jak to vůbec nezamýšlel. Působí-li lidské dílo zpětně na člověka, stává se totiž ono samo působcem – ono jakoby rozhoduje o cestách působení (ne již jeho tvůrce). Dílo je autonomním nositelem impulsu, který vznikl lidskou tvorbou jako nápodoba (uskutečnění, externalizace) obrazu v jeho obrazivosti.

Každé dílo (je-li vytvořeno) tedy má v obrazivosti tvůrce dvojí podobu a je spojeno s dvěma působícími tvůrčími impulsy. První impuls souvisí s obrazem (viz ennoia v oddíle 4.1) budoucího díla, který se utváří v obrazivosti a je zdrojem motivace, a druhý impuls souvisí s již vytvořeným dílem, jakožto vypracovaným obrazem v přírodě a v životě. Jestliže své dílo tvůrce vnímá, obraz zpětně vnímaného díla většinou překryje původní obraz v obrazivosti. Člověk, který vnímá a interpretuje dílo někoho jiného, od ztotožnění obou impulsů vychází a aktivně hledá v impulsu druhém impuls první, aby pak na dílo autoafektačního charakteru pohlížel očima tvůrce (z tématizace tohoto prostoru adresáta sdělení vycházejí mnohá, především moderní díla). Některá autoafektační díla mohou mít kolektivní charakter jako například náboženské, magické či mystické symboly.

Člověk jednoduché možnosti autoafektace skrze dílo užívá téměř na každém kroku: dělá si uzly na kapesníku, vylepšuje svoje bydlení, fotografuje události atp. Jindy zpětné působení vlastních činů a děl zcela odmítá (např. kriminalitou, průmyslovou produkcí toxických látek, kouřením cigaret apod.). Rozvinuté systémy autoafektačních technik užívají nejen tělesná cvičení a cvičení dechu, ale také vnímání slov (mantrajóga) a vnímání obrazů (jantrajóga, výroba sigil, pantaklů, symbolů, obrazů a koncentrace na ně). Bubnování šamanů často funguje jako zpětnovazebný okruh, kterým šaman ovládá stav proměny svého vědomí až k docílení tzv. transu. Moderní média umožňují díky elektronickým zařízením dosáhnout zpětné vazby hned přes několik dostředivých kanálů (často zrak a sluch), čehož se využívá při léčbě různých duševních obtíží.

Řeč, které se bude věnovat následující kapitola, mezi autoafektačními okruhy vyniká. Řeči ve formě vnitřní řeči totiž využívá k seberegulaci téměř každý člověk.



1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка