Masarykova univerzita




старонка13/13
Дата канвертавання24.04.2016
Памер0.83 Mb.
1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   13
město taktéž v lidské obrazivosti jako zpětně reflektované dílo. Město a dům a hranice města a domu představují důležité mezníky lidského imaginárního vědomí (5. kapitola).

57 Agorá je „náměstí v řeckých městech, které bylo zároveň tržištěm a shromaždištěm občanů“ (Svoboda a kol. 1974).

58 Tomuto náhledu odpovídají poměrně často se vyskytující mýty o roztrhání těla boha – často boha, který byl spřízněn s člověkem (jako např. Usir, Dionýsos, Adonis aj.). Ještě častější jsou mýty o stvoření světa z těla zabitého božstva (srov. Campbell 1989).

59 Obřízku vykonávají dokonce poměrně archaické kmeny Australských domorodců (Berndt, Berndt 1999, s. 150-187).

60 Symbolické prostory těchto oblastí lidského díla jsou vždy odlišné, mohou se však snažit odlišovat shodné kulturní opozice nebo vyznačovat tutéž společenskou hierarchii – například: dítě-dospělý, muž-žena, povolání atp.

61 Inanna se rozhodla sestoupit do podsvětí ke své sestře Ereškigale. Plně oděna a ozdobena šperky přichází Inanna postupně k sedmi branám, kde musí odložit vždy jeden díl svého oděvu, až nakonec usedá na podsvětním trůnu nahá a jakoby bez pomoci „a ubité tělo [její] na hřeb pověšeno bylo“ (Hruška, Matouš, Prosecký, Součková 1977, 72).

62 K lidovým zvykům na našem území Svobodová (2006).

63 Řeč je jako zcela nový svět, který se člověku otevřel – člověk jako by vstoupil do dílny Stvořitele světa, neboť každá věc je ve verbálním světě přítomna ve zjevu, který nejvíce upomíná semeno, z nějž teprve v imaginární oblasti vědomí konkrétní tvar pučí.

64 Pravda je kritériem verbálního řádu, kritériem imaginárního řádu je spíše podoba. Jazyk byl odedávna nástrojem moci – ten, kdo nemá hlas, nemůže ani v lidském společenství prosadit svoji jsoucnost.

65 Přirozené entity mají buď svoje semeno, kterým se množí (pšenice, kapr, pes, člověk atd.), nebo jsou „nesmrtelné“ (Slunce, Měsíc, hvězdy, moře aj.). Entity vytvořené člověkem a nebo jiným tvorem svoje semeno nemají – i noví živočišní kříženci jsou vesměs neplodní.

66 K symbolice prahu a brány viz 5. a 8. kapitolu.

67 Dnes pochopitelně klademe důraz na hlásky oproti slabikám a celým slovům, neboť již neužíváme písma slabičného a ani obrázkového, ale hláskového. Tento důraz – a vlastně rozlišování hlásek a slabik vůbec – je způsoben osvojením si písma. Mimo písma totiž nemá valného smyslu.

68 Cizojazyčného termínu v tomto případě užívám proto, že chci docílit až téměř technického užití tohoto slova. Odkazuji-li někde na mandalu, každý by měl být schopen mé tvrzení s vlastním pohledem na kolektivní mandalu potvrdit či vyvrátit.

69 Zvláštní studii by vyžadoval pojem pravdy (taktéž pojmu, popř. matematického vzorce), není zde však k její realizaci dostatek prostoru.

70 Konformní a nekonformní působení díla na člověka se mohou vzájemně lišit (zdá se, že tato rozlicha je záležitostí nejvíce až děl novověku). Jako příklad takové neshody vezměme působení přípravku DDT: kolektivní příběh líčil DDT jako výtečný a finančně nenáročný pesticid, konformní cestou však tento těžko odbouratelný pesticid pronikl do celého potravního řetězce a způsobil zdravotní potíže většině tvorů a masový úhyn dravých ptáků.

71 Které nejsou ani tak teoretické, jako se týkají otisku řeči v lidské duši – je „přirozeností“ řeči tvářit se teoreticky (lidově od theos – bůh), abstraktně, pravdivě, povýšeně a přesvědčivě.

72 V tomto směru je zajímavá úvaha F. Rabelaisa (1953, s. 169-171) nad původem umění – tvrdí, že počátkem veškerého umění (a mluví především o domestikaci) je „kus žvance“, přesněji: pan Břicho.

73 Srov. Knihy mrtvých (ve staroegyptském jazyce Pert em heru – přibližně přeloženo: „Knihy pro vycházení do světla dne“; srov. roli ohně v hinduistickém obraze světa (Zbavitel 2004); srov. dále symboliku „orientu“ (Guénon 2002), „jitřní hvězdy“, Slunce, světelného těla atp.

74 Archeologie používá pro označení ohniště – již ve smyslu centra lidsky zformovaného prostoru – termínu srdce (the hearth).

75 Důraz na tuto metaforickou opozici – nazývá ji „konceptuální schéma centrum – periferie“ – klade důraz také jazykověda (Čermák 2004; Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová, Šlédrová 2005).

76 Enkidu je podle eposu Gilgamešovým blížencem, vytvořeným bohyní Aruru k obrazu Gigameše. V Gilgamešově snu se Enkidu napřed projeví jako padající hvězda, kterou nemohl odstrčit, když chtěl, kterou si později ve snu zamiloval jako ženu. Epos je vývojovým příběhem hrdiny Gilgameše, který zatím projevil jen přemrštěné nároky kulturního rázu (nutil obyvatele Uruku k práci). Bohové mu proto postaví protivníka – jeho samého ovšem jakožto divocha: zde může Gilgameš ukázat své nekonformní nároky na lidskou přirozenost – nikoli na jiných lidech (obyvatelích Uruku), ale sám na sobě. Po symbolickém boji obou protivníků se z nich stávají přátelé na život a na smrt (srov. Matouš 1958).

77 Na skutečnost, že člověk, respektive jeho lidství, je vykresleno také podobou jeho lidského příbytku, poukazovaly explicitně (uspořádáním stavebních a výzdobných prvků) některé typy staroegyptských chrámů (srov. např. Schwaller de Lubicz 1981, 1998) a většina chrámů křesťanských (Fulcanelli 1992, 1996), tedy stavby většinou sakrálního charakteru. Takováto kolektivní díla tedy můžeme považovat za záměrné „dělohy“ budoucího lidství.

78 Dům podobně jako řeč vytváří jakoby nový dostředivý kanál obrazivosti, který nicméně musí ctít brány dostředivých kanálů tělesných (přirozených).

79 Odvozeno z řeckého techné maieutiké, „porodnického umění“ Sókratovy filosofie. Sókratovské „porodnické umění“ se týká především duše: „…ošetřuje jejich rodící se duše…“ (Platón 1933 s. 18).

80 V imaginaci Starých Řeků byly sloupy, které stály na zemi a podpíraly nebeskou klenbu, vždy spojeny s lidskou postavou – ať už to byl Atlas či Herkules.

81 Jedním z ideálů a jednou z metafor tohoto pobytu v krajině je pohled z kopce (hory) do otevřené krajiny.

82 Janus byl pochopitelně bohem Nového roku (januariem), který často připadal na zimní slunovrat.

83 Jiné dvě tváře (masky) – totiž staré a mladé – nosí novoroční Silvestr.

84 Poté, co byl postaven první dům s prahem, nadpražím a dveřmi, se do Onoho světa, do světa, který obývají předkové a bohové, můžeme dostat dveřmi nebo bránou a nikoli starším („lovecko-sběračským“) průlezem, zvířecí norou nebo dutinou. O důležitosti dveří či prahu v kulturní imaginaci se lze přesvědčit např. při pročítání staroegyptské zádušní literatury (např. Hornung 1999).

85 Pozdní ozvuky tohoto mytématu můžeme spatřit například v Chymické svatbě Christiana Rozenkreutze (Andreae 1992).

86 Slovo „náměstí“ je odvozeno od spojení „na městě“ (podobně jako „náves“), jakoby náměstí samo bylo oním hlavním místem.

87 O neurologickém pozadí tzv. stavu absolutní jednoty („Absolute Unity Being“ – AUB) viz d´Aquili, Newberg (1993).

88 Byl to tedy právě „jazyk“ ohně, který člověka naučil řečí překročit práh imaginárního řádu přírody směrem do nekonformity?

89 První stabilní stavby z kamene (a tedy stavby trvalé), které jsou známy, vznikaly jako prostory neobytného charakteru a jejich interiér byl již vyzdoben mnoha podobami různých živočichů i antropomorfními postavami. Jako by se v jejich „dekoraci“ zobrazoval budoucí děj – domestikace, i když ne všech, živočichů (srov. Lewis-Williams, Pearce 2005). První kamenné stavby člověka, které dosud známe, byly chrámy postavené z obrovských kamenů dokola kruhu a uprostřed kruhu. Města mladší (např. Ain Ghazal) stále obsahovala v mírně stylizované formě totéž schéma – zvláštním (od obytných či výrobních prostor odlišným) způsobem vymezený prostor, kde je přítomen sloup (či starší monolit), který není nosný (funkční), ale symbolický. V pozdějších městech se tato obdobně funkční struktura nazývá chrámem. V dnešní době se naše kolektivní kultura odklání (pod různými odůvodněními) právě od těchto lidské město zakládajících struktur. Člověk dnes opouští plodivou dutinu chrámu, aby žil (i duchem) ve svém domě. Je to zároveň riskantní a zároveň téměř „božský“ nápad – pojmout lidské nitro také jako zcela soukromý (tedy nekolektivní) celek. Dnes (ne, protože bychom žili poprvé ve zděném domě, ale protože) poprvé opouštíme chrám, kde jsme dosud kolektivně pečovali o duši, a žijeme se svojí péčí o duší nejčastěji uvnitř svého domu.

90 Ostatní čivé smysly se tomuto kritériu evidence ostatních senzorů vymykají zcela (ucho nelze zaslechnout, nos ucítit nebo ochutnat jazyk).

91 Například obraz tváře se několikrát změní než je celé jedno slovo vysloveno v úplnosti.

92 Přesun „centra“ (nebo alespoň úběžníku) hmatu se děje podél vertikální osy našeho těla. Tato osa pak – decentrací – polarizuje osobnost na, řekněme, „nížší“ a „vyšší“, kteréžto dělení hraje důležitou roli v mnoha (ne-li všech) tradičních popisech lidské tělesnosti a existence.

93 To, že jazyk rezervuje výraz „oko“ pro značný rozsah hierarchicky nestejnorodých jevů (jakkoli je sémantická struktura této entity u každého člověka kulturně-historicky podmíněná), odráží jen obecný trend v přírodě, oka takto promiscue užívat.

94 Mezi lidmi si krásu očí, ze stejných důvodů jako paví samci, nejčastěji zvýrazňují ženy.

95 K roli zraku v dějinách kultury viz např. Lewis-Williams, Pearce 2005; k roli zraku v naší společné řeči viz Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová, Šlédrová 2005. Šaman, který představuje určitý prototyp člověka, o němž bude dále řeč v souvislosti s domem a ohněm, často vykonává svoje cesty imaginárním světem pouze ve formě létajícího zraku (očí) nebo v analogické formě ptáka (sovy, orla atp.). Zrak je v tom případě jakoby pták, který je „osedlaný“ sluchem – člověk je obojí, pták i jezdec. Šaman tohoto archaického vztahu využívá, když při svých „letech“ bubnuje na svůj buben anebo zpívá – šaman říká, že: „buben jsou jeho křídla“ (Eliade 1997; Campbell 1990).

96 Pro přehled symboliky viz: Antonín, 2003; Physiologus, nedatováno; Augusta, Pejml, 1947; Evola, 1995; Guénon, 2001, 2001b, 2002; Bor 1993, 1995; Burckhardt 1987, 2003; Edinger 1994; Bachelard 1970, 1994, 1997; Durand 1999; Diel 1980 aj.

97 Jung tento stav označoval jako kontaminaci archetypů: „Číňané by řekli, že když zatáhnete za jeden travní kořínek, vždycky zatáhnete za celou louku...“ (von Franz, 2001, s. 86). Tento symbolický systém je jakousi společnou základnou, na kterou jednotliví mluvčí ve svých rodných jazycích vplétají svá vyprávění.

98 Jen slovo však, které je oproštěno od konformního řádu, může vstoupit do zcela abstraktních a čistě logických vztahů, což symbol naopak nikdy nemůže. Kontext symbolu proto nemůže být ani nikdy logicky vyjádřen; naopak logika je exaktním výsledkem (případem) určité symbolické konstelace.



1   ...   5   6   7   8   9   10   11   12   13


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка