Masarykova univerzita




старонка1/13
Дата канвертавання24.04.2016
Памер0.83 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13
MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií

Katedra psychologie

Mgr. Jan Krása


Role řeči a domu v péči o duši

Disertační práce

Školitel: prof. PhDr. Ivo Čermák, CSc.

Brno 2008

Věnováno všem duchům, kteří se na tvorbě této práce podíleli.

O roli řeči a domu v péči o duši




Úvod – Jakou hraje roli řeč v péči o duši? 7

1. Péče o duši 11

2. O nekonformitě a konformitě 15

2.1 Úvod 15

2.2 Dostředivé kanály – kanály vnímání 17

2.3 Obrazivost – soupřítomnost navzájem nekonformních kanálů 21

2.4 Činné kanály a jejich dílo 25

2.5 O zpětné vazbě kanálů ve světě a v obrazivosti 31

3. O nekonformitě řeči – Jaká řeč je? 37

3.1 Úvod 37

3.2 Konformita a nekonformita napodobivého díla 39

3.3 O vzniku nekonformní řeči 45

3.4 Doslovnost je mrtvá – řeč je metaforická 49

3.5 Podoby řeči – výsledek arbitrárnosti jazykového díla 53

3.6 Písmo – výsledek otisku verbálního systému ve vizuálním médiu 57

4. O živém jazyce – Jaké plní řeč funkce? 64

4.1 Jazyk a vývoj jeho osvojování – preimaginární a imaginární řád obrazivosti 64

4.2 Jazyk a vývoj jeho osvojování – verbální řád obrazivosti 70

4.3 Vznik mysli, nekonformní nápodoby lidské obrazivosti 78

4.4 O společné řeči a mandale – interakce obou řádů 87

5. Lidská duše a dům 91

5.1 Péče o duši jakožto jádro kultury – význam artefaktů v bádání o duši 91

5.2 Počátky péče o duši 93

5.3 O ohni a domu 97

5.4 O příbytku a domu 101

5.5 O domu 106

5.6 O městě 111

5.7 O divočině 114

6. Závěr 118

7. Literatura 124

7.1 Citovaná literatura 124

7.2 Ostatní použitá literatura 131

8. Dodatky 138

Dodatek 1: Smyslové kanály 138

Dodatek 2: O nápodobě napříč přírodou 142

Dodatek 3: Symbol – Průnik imaginárního a verbálního řádu 146

Literatura k dodatkům 154



Úvod – Jakou hraje roli řeč v péči o duši?

Osou, kolem které jsou postupně rozkládány (opírány) myšlenky této práce, je proces probouzení „sebe sama“ v útrobách obrazivosti – proces uvědomování si „sebe“ i přírody a proces uvědomování si dopadu vlastních (a také kolektivních) výtvorů na „sebe sama“.

Cítím, že v dnešní době, kdy je západní člověk obklopen všemi díly, která v průběhu tisíciletí vytvořil (ale hlavně texty, které jakoukoli lidskou paměť převyšují a člověka tak zahlcují), panuje značná dávka ignorance především vzhledem k těm „nejobyčejnějším“ věcem, z čehož pak pramení i dezorientace vzhledem ke smyslu života. Člověk je natolik zahlcen všemi svými výdobytky a výrobky, že je již dávno přestal vědomě reflektovat a rozumět jim z hlediska funkce, kterou zastávají a pro kterou byla vytvořena. Místo toho je posuzuje podle dostupnosti a nedostupnosti (především časové a finanční). Ty tam jsou doby, kdy se lidská díla vytvářela nejen v souladu s duchovními aspiracemi dané kultury, ale také v souladu s okolním prostředím. Dnes – po změnách spojených s nástupem informačních technologií a elektronických médií, které lze nazvat revolučními podobně jako změny na počátku průmyslového věku, věku kovů, zemědělského věku a věku mladopaleolitických lovců – dochází k dalšímu převrstvení a překódování tradované symboliky, která tvoří pojítko člověka se skutečnostmi, které jej překračují, se smyslem života a smrti, s celou přírodou a také se sebou samotným. Vztah lidské duše k sobě samé a z toho vycházející péče duše o sebe samu je přitom základem platónsky chápaného lidského života (1. kapitola).

Péče duše o sebe samou patří jistě – spolu s klinickou a obecnou psychologií – mezi stěžejní disciplíny v rámci psychologie. Ovšem ještě před tím, než se z péče o duši stává poddisciplína psychologie, je o lidskou duši nějak pečováno – počínaje výchovou rodiči (a společenskými institucemi) a konče posledním vnitřním dialogem, který se nám právě odehrál v mysli. Tato práce nemíní podávat návod k péči o duši, snaží se pouze posoudit vliv řeči při péči duše o sebe samu. Duši uchopuji jako obrazivost, která má dostředivou a odstředivou část. V obrazivosti rozeznávám kromě hranice odstředivosti a dostředivosti také hranici imaginárního a verbálního vědomí, resp. hranici imaginárního a verbálního (nekonformního) díla. Ve verbálním vědomí, které je záměrnou napodobeninou imaginárního vědomí, se v raném dětství vlivem kultury zažehává vědomá sebereflexe, pro kterou dává společná řeč prostor v zájmenu první osoby. Ve verbálním vědomí (v mysli) se také odehrává uvědomělá péče o duši – nejdříve v rámci rozhovoru jednotlivých duševních komplexů (nejčastěji ego-komplexu s rodičovským, blíženeckým, zvířecím, krajinným či rostlinným komplexem), „později“ – překročením povrchního komplexového tlachu (srov. Flusser 2005) a tím i hranice verbálního vědomí – v rámci „kontemplace“ řádu imaginárního, který je do značné míry ovlivněn působením jiných děl než řečí, a i samotné přírody (viz 3. kapitolu).

„Myšlení je tedy podstatné jen proto, že jakožto podstatné myšlení je jednáním, jímž člověk utváří sám sebe, sám sebe získává, sám sebe může proměnit ve své vlastní Já. Takové myšlení není prostým nazíráním, jež se spokojuje s přijímáním. Ne že by myšlení jako takové něco „tvořilo“... Ale myšlení se odehrává v duši a zavazuje ji: je to jednání duše působící na duši, a sice jednání pozitivní, obsahové, určující, a proto formující. Jsou i jiné druhy jednání duše působící na ni samu, např. v emoci a žádosti; i zde duše rozhoduje o sobě samé, ale nikoli formujícím a určujícím způsobem – zde se rozhoduje k neurčitosti a ztrátě tvaru... Myšlení důležité jako orgán oné pozitivní, určující, obohacující péče o duši, orgán její schopnosti být dobrou, její dokonalosti, stupňování jejího bytí. Proto péče o duši odemyká bytí duše samé; duši můžeme rozumět, její podstatu pochopit a uvidět jen tehdy, když o ni pečujeme. Nyní také chápeme, proč duše tvoří centrum filosofie. Filosofie je péčí o duši v její vlastní podstatě a v jejím živlu“ (Patočka 1992, s. 66)

Jakou tedy hraje roli při péči o duši řeč? Jaké jsou možnosti a meze působení řeči při péči o duši? Tak by se tedy dala vyjádřit stěžejní výzkumná otázka této práce. Popis vztahu řeči a duše a popis možností a mezí dosahu působení řeči při péči o duši (vzhledem k jiným lidským dílům) míním jako zodpovězení položené výzkumné otázky (4. kapitola).

Tato práce si klade a snaží se odpovědět také na tyto otázky: Co je řeč? Jak řeč (a její jazyk) vzniká? Jaké plní řeč funkce v kultuře? Jakou hraje roli v individuálním vědomí? Jaké jsou (mimetické a poetické) meze a možnosti řeči?

Tématem řeči a příběhu v lidském vědomí jsem se zabýval ve své diplomové práci (Krása 2003). V ní jsem vycházel především z díla ruského psychologa L. S. Vygoského (1976, 1976b; příp. Lurija 1976), který se věnoval (svým způsobem nadčasovým způsobem) problematice vnitřní řeči, vývoji řeči a kulturně-historickému podmínění vyšších poznávacích procesů vůbec. Na tyto autory navazuji, nicméně teoretická východiska, co se týče místa duše v kosmu, lidském životě i v obecné psychologii, sdílím s analytickou psychologií, jejíž základy položil C. G. Jung (1993, 1996, 1997 aj.) a do podoby archetypové psychologie je rozvedl J. Hillman (1976, 1997, 1999, 2004 aj.). Duší rozumím celek lidské existence, který je jak osobní tak i neosobní (transpersonální, vytěsňované, snové atp.) povahy – neosobní část přitom s tou osobní souvisí a doplňuje ji, což je patrné třeba ve snu (pakliže je sen lidským dílem, pak se člověk jeví jako totální bytost, která má známost o skutečnostech, jež přesahují individuální život).

Na poli analytické psychologie se otázce řeči a jejího vztahu k lidské duši věnoval J. Hillman (1976) a P. Kugler (2002). Předkládaná práce čerpá teoreticky zvláště z Kuglera (2002), avšak jeho pojetí „roztržky mezi textem a žitou zkušeností“ (a certain unbridgeable distance between text and original lived experience) přesněji uchopuje a definuje jako roztržku mezi nekonformním a konformním řádem lidské obrazivosti. Z popisu a definice této základní roztržky v lidském vědomí pak dizertační práce následně čerpá při popisu dopadu řeči na lidskou duši.

Řeč a její jazyk je dominantním kulturním (kolektivním) nástrojem péče o duši a je také výsledkem lidského poznání světa. Jazyk, který si člověk osvojí, jej navíc spojuje se společenstvím lidí společného jazyka (člověk je díky osvojení si řeči účastníkem společné řeči) a projevuje se (nebo se může projevovat) tak v nadosobní rovině.

Jelikož řeč zaujímá v lidském společenství roli univerzálního prostředníka komunikace, je její vliv na lidské vědomí obrovský. Abych se při popisu řeči v jejích záhybech a mezi jejími proměnami neztratil, budu posuzovat otázku, jaká (co) je řeč a jaká je její role v péči o duši, vzhledem ke všem dílům mimo řeč. Řeč tedy budu zkoumat jak vzhledem k ostatním lidským dílům (obraz, dům, hudba, řemeslné nástroje aj.), tak také vzhledem k tomu, co řeč nekonformně i konformně zpřítomňuje (k čemu odkazuje). Tato studie se snaží především (popisem nekonformity) vytyčit hranice verbálního vědomí, aby ukázala na jevy mimořečové. Lidská duše tak bude ukázána uprostřed svých děl, které sama vytvořila (osobně anebo kolektivně) a které se spolu s řečí podílejí na jejím sebeutváření – péči o duši. Řeč není jediným dílem, které se v rámci myšlení podílí na péči o duši. Všechna ostatní lidská díla se na péči o duši podílejí taktéž. Samotná řeč dokonce v sobě všechna ostatní díla nechává vyvstat (ostatní lidská díla tak v lidských řečech zakládají vlastní konceptuální metafory v mnohém odlišné od všech ostatních).

Při zkoumání formy a obsahu řeči narazí každý dříve nebo později na zásadní a zlomový jev, kterým je nekonformita výrazového plánu jazyka s jeho plánem obsahovým. Vznik nekonformního řádu řeči je v mnoha ohledech klíčovou událostí (jak kulturní, tak i epistemologickou). Událost vzniku nekonformního řádu proto v prvních třech kapitolách podrobněji popíšu.

Řeč bude zkoumána jednak jako kolektivní dílo, které přichází k člověku zvenčí (a mimo jiné formuje základní struktury vznikající lidské osobnosti), a taktéž jako individuální dílo ve formě vnitřní řeči, která kolektivitou danou osobnost dále rozvíjí a zevnitř oživuje. Protože vnitřní řeč je (co se původu týče) introjikovanou vnější a hlasitou řečí, je možno mnoho poznatků o verbální komunikaci mezi lidmi a mnoho poznatků jazykovědy aplikovat také na řeč vnitřní. Vnitřní řeč má však mimo to také svoje vlastní zákonitosti, které budují její vlastní autonomní řád (srov. Vygotskij 1976).

Vnitřní řeč – mimo to, že zobrazuje okolní svět (resp. světy – srov. Vaňková, Nebeská, Saicová Římalová, Šlédrová 2005) – se velice často podílí také na nejvyšší úrovni lidské seberegulace. Vnitřní řeč totiž není pouze verbálním dílem, ale je taktéž (díky podílu vnitřní řeči na seberegulaci) „nástrojem“ a částečně i „dílnou“, ve které se péče o duši odehrává. Co se týče procesu péče o duši, který je v západní literatuře reflektován (skrze tradiční symboliku) především v alchymické literatuře (Jung 2000, 2003; Bor 1993; Roger 2005; Alleau 2005; Burckhardt 2003), tato práce nezachází dále, než k popisu základních nástrojů a východisek péče o duši (ohně a nádoby).




  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   13


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка