I. Rozdíl mezi katolicismem a protestantismem




старонка5/5
Дата канвертавання24.04.2016
Памер146.04 Kb.
1   2   3   4   5

2. Schema a konstituce o Božím zjevení

Návrh schematu přípravné komise nesl název „O pramenech zjevení“, čímž bylo zjevně míněno Písmo svaté a ústní podání, tradice, tedy rozdělení, které určitě nemohlo nalézt u protestantů souhlas. Ale i obsahově bylo toto schema, které předložil koncilu 14. listopadu 1962 kardinál Ottaviani, prudce kritisováno; vskutku, zvedla se úplná bouře a většina řečníků je zcela zavrhla. Karl Rahner hovoří ve svém koncilním komentáři o rozdělení duchů na tomto schematu.

´Světící biskup Alfred Ancel z Lyonu mínil, že papež by mohl pověřit několik dodatečných expertů z opačné teologické školy, aby vypracovali úplně nové schema.

V tomto momentě se ujal slova jménem Sekretariátu pro sjednocení křesťanů biskup De Smedt z Brug v Belgii. Řekl: „Četní koncilní Otcové projevili skutečné ekumenické přání při zkoumání schematu o pramenech zjevení. Všichni si upřímně a bezpodmínečně přejí, aby schema podporovalo jednotu. Nicméně názory jsou rozdělené – někteří říkají, že schema požadavkům ekumenismu odpovídá, jiní to popírají. Aby věc mohla být lépe posouzena, bude jimi možná přivítáno, když ze strany sekretariátu uslyší, co je přesně potřebné, aby takový návrh mohl být označen jako ekumenický. Náš sekretariát, jak víte, byl zřízen papežem, aby podpořil koncilní Otce při zkoumání rozmanitých textů z hlediska ekumenismu“ (…).

Uzavřel dramatickou výzvou: „My, kteří jsme přijali od Svatého Otce úkol, pracovat na tomto koncilu na požehnaném zavedení dialogu s našimi nekatolickými bratry, vás všechny prosíme, ctihodní Otcové, abyste všichni naslouchali tomu, co si myslí o navrženém schematu Sekretariát pro sjednocení křesťanů. Jak to vidíme my, chybí tomuto schematu výrazně na ekumenickém duchu. Nepředstavuje pokrok v dialogu s nekatolíky, ale překážku. Šel bych snad ještě dále a řekl: Působí škodlivě. Pokud schemata vypracovaná Přípravnou teologickou komisí nebudou zpracována jiným způsobem, poneseme pak zodpovědnost za to, že jsme Druhým vatikánským koncilem zničili velkou, nesmírně velkou naději. Tuto naději sdílejí všichni, kteří s papežem Janem XXIII. v modlitbě a postu očekávají, že teď konečně budou učiněny nějaké závažné a významné kroky ve směru k bratrské jednotě mezi všemi těmi, za něž Kristus, náš Pán, prosil, „aby všichni jedno byli“.

Když odstoupil od mikrofonu, propuklo shromáždění v hromový potlesk´.

Došlo se tam,kam se liberální frakce dostat chtěla: proti jednacímu řádu koncilu bylo schema, dříve než bylo znovu diskutováno, na zásah papeže revidováno pro to nově ustanovenou komisí. Tato revisní komise měla dva předsedy, totiž kardinály Ottavianiho a Beu. Šest dalších kardinálů se k tomu ještě připojilo, mezi nimi Frings a Liénart. ´Prof. Küng označil zavržení schematu o pramenech zjevení „za velký krok správným směrem. Bylo to něco , v co jsme všichni v Německu doufali. Protože jsme však velmi nepatrná menšina, ani ve snu jsme to nepovažovali za možné“´.

Opravené schema nyní neslo název O Božím zjevení, dva prameny zjevení byly smeteny se stolu a učení sola scriptura byla otevřena cesta. Pohleďme tedy na schválený text.

Čl. 12 se ohledně úmyslu toho, co chtěli svatopisci vyjádřit, velmi blíží pojetí historické formy a tím způsobu protestantské exegese.

Zvlášť zajímavý je čl. 19. Byli-li ještě v prvním návrhu odsouzeni všichni exegeti, kteří pochybovali, že vše, o čem zpravují evangelia, je historická pravda, pak při přepracovávání byl tento odstavec hned zkraje škrtnut. Proti předposlednímu znění, že evangelia nabízejí pravdivé a upřímné údaje z tvůrčí síly prvotní Církve, pozvedla na koncilu menšina bouřlivý protest podporovaný papežem. ´Komise škrtla „z tvůrčí síly prvotní Církve“, ponechala „pravdivé a upřímné údaje“ a v první větě připojila: „jejichž (tj. čtyř evangelií) historičnost bez váhání potvrzuje (svatá matka církev)“´ - což je subjektivistické oslabení objektivní pravdy. ´Druhá věta si opatrně přivlastňuje výsledky moderní exegese. První krok: „Apoštolové pak po nanebevstoupení Pána“ kázali Krista „s plnějším porozuměním“. Druhý krok: Autoři evangelií takto předané ústní nebo už i písemné tradice „redigovali“, totiž vybrali z nich, „něco sestavili v celek nebo vysvětlili se zřetelem na tehdejší stav církevních obcí“ („aktualisovali“, jak říkají exegeti)´.

Čl. 22 se zaobírá tím, jak by se mohlo Písmo svaté dostat v dobrých překladech k dnešnímu člověku a otevírá dveře pro ekumenické překlady Bible.

Konečný text byl schválen 18. listopadu 1965 jako dogmatická konstituce Dei verbum.




3. Schema o blahoslavené Panně Marii

V protestantismu je vzat katolické úctě vůči Panně Marii teologický podklad, jak jsme viděli už v úvodu této úvahy. Proto centrální přípravnou komisí vypracované téma o blahoslavené Panně muselo narazit na skepsi, ano, na odmítnutí ze strany protestantů – i když jeden z koncilních Otců citoval ne vždy logického a koherentního Luthera, který ještě roku 1533 řekl, že „stvoření Maria nemůže být dostatečně vychváleno“, a roku 1521 ve svém pojednání o Magnificat napsal: „Co se jí (Marii) může víc líbit, než když přijdeš k Bohu takovýmto způsobem a od ní se učíš věřit a doufat v Boha? … Maria nechce, abys přišel k ní, nýbrž abys skrze ni došel k Bohu“.

Kardinál Ottaviani chtěl mít toto schema projednané ještě na konci prvního zasedacího období. Vznikla by tak ´šťastná okolnost, řekl, že by koncilní Otcové uzavřeli první zasedací období „v jednotě a harmonii“ „za přispění naší milé Paní“. Avšak jeho námitka zůstala nepovšimnuta´. To se nestalo náhodou, existovala totiž tendence nechat schema padnout jako samostatný text a nechat ho se rozplynout ve schematu o Církvi. Karl Rahner byl zjevně průkopníkem takovéhoto řešení.

Když totiž obdrželi po prvním zasedacím období své kopie schematu němečtí a rakouští biskupové ´prosili patera Rahnera, aby k tomu zpracoval komentář jako předlohu pro nastávající konferenci ve Fuldě.

Podle P.Rahnera, jehož písemný komentář byl rozdán všem účastníkům konference, bylo schema ve své dosavadní podobě „zdrojem největších starostí“ pro něj samotného a pro pány Grillmeiera, Semmelrotha a Ratzingera, kteří jej také zkoumali z teologického hlediska. Pokud by měl být text přijat tak, jak byl, takto to tvrdil, pak „by z toho z ekumenického hlediska vzešla nepředstavitelná škoda jak ve vztahu k východním církvím tak k protestantům“. Řekl, že nemůže být dostatečně silně podtrženo, „že celý úspěch dosažený na poli ekumenismu díky koncilu a ve spojení s koncilem bude zničen, pokud se bude lpět na tomto schematu v jeho současné podobě“ (…).

Je proto třeba tlačit „s veškerou možnou houževnatostí“ na to, aby schema o blahoslavené Panně bylo přetvořeno v jednu kapitolu nebo v závěr schematu o Církvi. „To by byla nejjednodušší cesta, jak vymazat ze schematu seznam zásad, jež nejsou teologicky dostatečně rozvinuty a z ekumenického hlediska by mohly zapříčinit jen nedohledné škody“ (…).

Nač zaútočil specielně, bylo učení schematu o prostřednictví blahoslavené Panny Marie a titul „Prostřednice milostí“, jež schema blahoslavené Panně přiznávalo´.

Fuldská konference přijala jeho návrh, netrvala však v protikladu k jeho pojetí na škrtnutí titulu „Prostřednice“. ´Návrh předložený oficiálně Fuldskou konferencí generálnímu sekretáři koncilu obsahoval kromě toho citáty z protestantských spisů. Bylo citováno vyjádření biskupa Dibelia z Německé evangelické církve z roku 1962, že nauka katolické Církve o Marii je jednou z hlavních překážek pro unii. Jiné německé protestantské autority byly citovány v tom smyslu, že koncilní Otcové v Římě mají myslet na to, že aprobací schematu o Marii by vytvořili novou dělící stěnu. Proto, takto pak vyvozovali tito autoři, by měl koncil o tomto předmětu zachovat mlčení anebo pokárat toho se týkající excesy. Umírněnější protestantští autoři, jako například profesor Meinhold, byli citováni vyjádřením naděje, že, pokud bude koncil vůbec jednat o blahoslavené Panně, že tak učiní ve schematu o Církvi, protože pak „by mohl být otevřen nový přístup k učení o Panně Marii“.

Tématem 37. generálního shromáždění 30. září, prvního pracovního zasedání druhého zasedacího období, bylo revidované schema o Církvi. Jako první řečník na toto téma vyložil kardinál Frings, že by bylo nejvýš vhodné, pojmout do schematu o Církvi vše, co se vztahuje k Panně Marii, vedle jiných uvážení i proto, že takovýto postup by byl velmi prospěšný pro dialog s odloučenými křesťany. Kardinál poukázal na to, že s jeho stanoviskem souhlasí 65 německy mluvících a skandinávských koncilních Otců´.

Od té chvíle to bylo stálé pro a proti přičlenění schematu o Matce Boží do schematu o Církvi, pro a proti použití titulu „Prostřednice“ a také „Matka Církve“. Tak byli v jednom oběžníků citováni četní koncilní Otcové, mezi nimi kardinál Spellmann, kteří v písemné intervenci kladli otázku, ´zda by bylo možné přejít mlčením tituly jako Coredemptrix, Reparatrix a jiné, papeži užívané, jednoduše „proto, že by byly poněkud obtížně srozumitelné pro protestanty“´. Kardinál, stálo dále, je proti takovému způsobu myšlení, ´protože „úkol ekumenického koncilu“ spočívá „spíše v poučení údů Církve nežli lidí mimo ni“´.

Při hlasování, zda má být schema částí schematu o Církvi, zvítězil Karl Rahner a evropská aliance s většinou 17 hlasů.

Během třetího zasedacího období je pak v diskusi ještě jednou jednalo o titulu přiřčeném Marii. Kardinál Bea vznesl jako i jiní námitku proti titulu Mediatrix. Nakonec došlo ke sjednocení se na kompromisu: titul Mediatrix byl zachován v přiřazení k jiným: „Auxiliatrix, Adjutrix, aby nebyl příliš upřednostněn, Krom toho bylo konstatováno, že těmto titulům je nutno rozumět tak, že z důstojnosti a účinnosti Kristovy ani nic neubírají, ani k ní nic nepřidávají.

´Profesor Oscar Cullmann (…) měl na konci koncilu dlouhou tiskovou konferenci, v jejímž průběhu řekl: „Nemůžeme přejít s mlčením zklamání, jež jsme zakoušeli, když byl Marii dán titul „Prostřednice“. Okolnost, že text o Marii po tak dlouhé diskusi o jeho umístění se měl stát závěrečnou kapitolou schematu o Církvi – kterýžto závěr měl za úmysl oslabení mariologie – ji nakonec zesílila, protože nyní vše, co je řečeno o Církvi, takříkajíc kulminuje v této kapitole“´.

V akcidentálních záležitostech nedosáhl tedy protestantismus všeho, oč podle svých principů na koncilu usiloval.




4. Schema a konstituce o Církvi

Z hlediska ekumenismu musí být tomuto schematu přisouzen veliký význam, podá totiž přece jak katolíkům, tak protestantům informaci o tom, jak Církev chápe sama sebe.Nikoli náhodou obhajuje kardinál Ottaviani hned na začátku, 1. prosince 1962, rozpracovaný návrh, který byl přesto následně tvrdě kritisován jako příliš teoretický, příliš legalistický, protože mystické tělo prostě a jednoduše ztotožňuje s katolickou Církví, protože bere laiky v potaz jen s blahosklonností, protože příliš přepjatě trvá na právech a autoritě hierarchie a pomíjí láskyplný misijní a ekumenický způsob počínání.

´Jeden řečník, biskup De Smedt, shrnul svou kritiku ve tři epitheta: Schema se proviňuje triumfalismem, klerikalismem a legalismem.´

V následných diskusích druhého zasedacího období se pak diskutovalo o znovuzavedení trvalého jáhenství, buď se závazkem celibátu anebo bez něj, přičemž někteří řečníci se právem obávali, že diakonát bez závazku celibátu bude krokem k uvolnění závaznosti celibátu kněžského.

Ještě důležitější se ukázala otázka kolegiality. Rýnská koalice dokázala, že koncilu byly předloženy k odsouhlasení čtyři otázky, jimiž měla být do Církve zavedena druhá nejvyšší autorita, totiž biskupské kolegium s papežem v čele jakožto nástupce sboru apoštolského.

Oprávněně viděli řečníci v takovémto směrování cestu k demokratisaci Církve, přechod k určitému druhu světového parlamentu – a v rámci biskupských konferencí přechod k jistému typu regionálního nebo národního koncilu.

Pro naše téma může být také zajímavý pokus rýnské koalice přisoudit řádovému životu v rámci Církve pouze podřízený význam.

V konečném textu, aprobovaném 21. listopadu 1964, nás nejdřív zajímá článek 8. V něm se vyhnulo identifikaci Církve se zmrtvýchvstalým Kristem. V druhém odstavci článek vysvětluje, církev Kristova se uskutečňuje v katolické Církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním. Podle Karla Rahnera je ono „se uskutečňuje“ (subsistit) úmyslně umístěno na místo dřívějšího „je“, „je katolická Církev“, čímž se otevírá možnost výpovědi na konci odstavce, že „ovšem i mimo její organismus (viditelnou, společenskou strukturu) je mnoho prvků posvěcení a pravdy („a pravdy“ zavedeno vědomě po dlouhé diskusi), které jako dary vlastní Kristově církvi vybízejí ke katolické jednotě“. Katolická Církev je tedy opravdu – institucionálně dokonalé – uskutečnění Kristem chtěné církve, ale uskutečnění církve se v institucionálním prvku nevyčerpává. A už vůbec není katolická Církev „latinskou“. V tomto ekumenickém duchu není zde (a to častěji) Církev označována jako „římská“ ani nástupce Petrův jako pontifex romanus; dřívější odpovídající formulace byly škrtnuty. V třetím odstavci článku jsou kristologicky zdůvodňovány pojmy církev chudoby a chudých, zřeknutí se pozemské slávy a povolání k dobrému příkladu. Na rozdíl od Krista ovšem Církev poznává v sobě hřích; není sice výslovně označena jako „církev hříšníků“, ovšem podle Karla Rahnera je toto v tom zahrnuto.

V článku 22 je pak skutečně Církvi přiřknuta druhá nejvyšší autorita v kolegiu biskupů ve společenství s jeho hlavou, nástupcem Petrovým a aniž by byla dotčena jeho primérní moc nad pastýři a věřícími. Jenom díky z nařízení papeže do textu přidané nota brevia byla zachráněna monarchistická struktura Církve. Článek 9 pojednává o Božím lidu, ještě než se jedná o hierarchii. Tím musí nutně vyvstat dojem, jako by bez ní v podstatě lid mohl existovat..

V souvislosti se spásným konáním Církve říká čl. 34, že Kristus laikům také uděluje podíl na svém kněžském úřadu. Již předtím stanovil čl. 30, že není úlohou pastýřů vzít na sebe celé pastýřské poslání Církve vůči světu.

Sice opakovaně je zmiňován rozdíl mezi laiky a klérem, pak se ale tvrdí, že prý mají všichni podíl na trojím úřadu Kristově (čl. 31), rozdíl nejenom že není zřetelně ukázán, nýbrž jak dalece je to možné, je zastřen.


5. Dekret o ekumenismu

´Pozorovatelé a hosté se specielně zajímali o schema o ekumenismu, které bylo přijato na 69. generálním shromáždění 18. listopadu. Zahrnovalo pouze tři kapitoly a shromáždění bylo předloženo arcibiskupem Josephem Martinem z Rouenu ve Francii, členem Sekretariátu pro sjednocení křesťanů kardinála Bey. Objasnil, že schema je míněno jako pastorační dokument pro poučení katolíků a má jim pomoci pochopit význam a účel ekumenického hnutí a jeho prozřetelnostní roli´.

Návrh schematu vznikl za odpovědnosti Sekretariátu pro sjednocení křesťanů a obsahoval zpočátku pět kapitol, z nichž čtvrtá a pátá byly později odděleny a staly se samostatnými koncilními deklaracemi (o poměru Církve k nekřesťanským náboženstvím a o náboženské svobodě). O prvních třech kapitolách se diskutovalo na konci druhého zasedacího období v roce 1963. Po zapracování pozměňovacích návrhů se o schematu detailně hlasovalo v třetím zasedacím období v roce 1964. Kardinál Bea přitom ignoroval další důležité pozměňovací návrhy, takže papež sám se cítil nucen autoritativně vložit dalších 19 změn. Text byl nakonec koncilem přijat 21. listopadu 1964 a téhož dne i promulgován.

Nejdříve se v textu mluví o obnovení jednoty mezi křesťany, aniž by byla zmíněna nutnost návratu. K odloučení prý často došlo nikoli bez lidské viny na obou stranách. Karl Rahner přitom postrádá ve svém koncilním komentáři vyznání viny Církve jako takové. Text protestantům dokonce doznává právo být odděleni bona fide, tedy že nejsou heretici. Naopak, vírou jsou ospravedlněni a křtem včleněni do Církve. Tvrzení, že jejich prostředky spásy patří právně (jure) katolické Církvi, je jednou ze vsuvek papeže.

Čtvrtý odstavec článku 3 má obrovský dosah. Říká, že oddělené církve a společnosti „nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy“ a Duch Kristův „se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy“. Podle toho tím je nejen uznáno, že odpovídající společnosti jako takové jsou pro své členy prostředkem spásy, ale nadto je řečeno, že vůbec – přes všechny nedostatky – mají positivní funkci v dějinách spásy.

Článek 4 pojednává obecně o ekumenickém hnutí, jež povstalo pod vlivem milosti Ducha svatého a hovoří o nutné obnově a reformě Církve svaté. V jeho čtvrtém článku se praví, že ekumenická práce je podstatně něco jiného než podpora jednotlivých konversí. Ve stejném článku, odstavec 8, se po katolících žádá, aby skutečně křesťanské hodnoty u odloučených bratří uznali jako nádherná díla Boží a vysoce jich vážili. Oddíl 9 říká ještě více: že vše, co Duch svatý u nich učinil, může také přispět k našemu vlastnímu povznesení a hlubšímu uchopení tajemství Kristova a Církve.

Článek 6 popisuje trvající reformu Církve, nakolik je lidským a pozemským zřízením, jako podstatnou součást ekumenického hnutí. Článek 7 obsahuje upřímnou prosbu o poskytnutí odpuštění ze strany odloučených bratří vzhledem ke všem hříchům proti jednotě.

Článek 8 mluví o communicatio in sacris. Kardinál Jäger to interpretuje jako bohoslužebné společenství při modlitbě a bohoslužbě slova.

Článek 10 žádá, že celá teologie včetně historických oborů a také vzdělávání kněžstva se musí dít v ekumenickém duchu. Článek 11 totéž vyžaduje pro způsob výuky věrouky. Musí se hovořit jazykem, který odloučení bratři skutečně budou moci chápat. Pro teologický dialog žádá koncil uznání hierarchie pravd.

Článek 19 přiznává konečně také protestantům označení „církev“ a článek 20 vyjadřuje radost nad jejich vazbou ke Kristu.




6. Náboženská svoboda


Deklarace o náboženské svobodě nemohla protestantské pozorovatele koncilu a protestanty vůbec nechat lhostejné, a to z dvojího ohledu:

Především byly katolické státy fakticky baštami katolické Církve, překážka k šíření protestantismu, především románských zemích a v Latinské Americe.

Ještě důležitější však pro ně nicméně musela být Deklarace o náboženské svobodě jako filosoficko-teologický princip, takovéto prohlášení by se přece blížilo protestantskému pojetí o „morální“ svobodě křesťana; přinejmenším by takové prohlášení bylo jako takové protestanty takto chápáno, ba i mnohými katolíky. K tomu by to bylo překonání katolického absolutního nároku na objektivní řád ve společnosti.

Na jeho místo by nastoupily protestantská svoboda, subjektivismus, individualismus a náboženský relativismus. Tím – zásadním zrovnoprávněním všech konfesí - by byl učiněn i krok k ekumenickému dialogu, ekumenické spolupráci.

Nikoli zbytečně se první rozhovor kardinála Bey s Viser´tem Hooftem točil kolem náboženské svobody; a tak nás nesmí udivovat, že už v ústřední přípravné komisi předložili jak kardinál Ottaviani tak i kardinál Bea dvě zcela protichůdná schemata ke stejnému tematu, první s názvem „O náboženské toleranci“, druhé s názvem „O náboženské svobodě“. Oba dva se považovali za kompetentní pro takovéto schema: první ve jménu obrany víry, druhý jménem dialogu s odloučenými bratry.

Pokračující vztahy kardinála Bey s ekumenickou Světovou radou církví již byly zmíněny. Tento orgán vydal v červenci 1965, tedy právě před posledním zasedacím obdobím koncilu, dokument s požadavky protestantů ohledně náboženské svobody. O pár měsíců později byl každý z těchto sedmi požadavků dokumentem Dignitatis humanae splněn. Kardinál Willebrands to komentoval: „Otevřené a jasné zaujetí stanoviska k náboženské svobodě se ukázalo neoddiskutovatelné, aby se vytvořily podmínky ekumenické důvěry.“




V. Závěr

V 16. století Luther a jiní reformátoři odtrhli celé země od Svatého stolce, centra Duchem svatým obnovené části lidstva, tedy od Církve svaté a svedli je do schismatu a herese. Od té doby je křesťanstvo rozdělené. Aby se údajně toto rozštěpení překonalo, vnesli protestanti osobně a skrze liberální koncilní Otce Rýnské aliance protestantské principy do Církve samotné. Protestantisující liturgie, demokratisující církevní zřízení, zředění katolického dogmatu, sekularisace katolických států – to jsou následky. Církev ve většině svých zástupců a se svolením papežů dohonila reformu 16. století. Pravá Církev je proti tomu je zakryta pod křesťanstvem „sjednoceným“ v protestantské heresi a v nesčetných heretisujících, liberálních a protikatolických proudech.

Příslib Páně „et portae inferi non praevalebunt adversus eam – a brány pekelné ji nepřemohou“ a přímluva Panny Marie, Prostřednice všech milostí, jsou uprostřed celosvětového zla naší jedinou nadějí.


Použitá literatura


  • Amerio: Iota unum, Nouvelles Editions Latines, Paris 1987

  • Celier: La dimension oecuménique et la réforme liturgique, Editions Fideliter, F – Escurolles, 1987

  • Mgr Marcel Lefebvre: J´accuse le Concile, Editions Saint-Gabriel, Martigny, 1976

  • Rahner/Vorgrimmler: Kleines Konzilskompendium, Herder-Bücherei, Freiburg, 1966

  • Ratzinger: Kirche, Ökumene und Politik, Johannes Verlag 1987, hergestellt im Graphischen Unternehmen Benzinger, Einsiedeln

  • Stepano Schmid: Der Mensch Bea, Aufzeichnungen des Kardinals, 1959-1968, Paulinus-Verlag, Trier, 1971

  • Antoine Wenger: Vaticanum II, L´Eglise en son temps, Editions du Centurion, Paris

  • Wiltgen: Der Rhein fließt in den Tiber

  • Le Concile Vatican II, Synthèse historico-théologique des travaux et des documents, Paris, Apostolat des Editions, 1966

  • Savoir et Servir, č. 56 a57, MJCF, F – Montrouge


Poznámky
Ratzinger, Kirche, Ökumene und Politik, str.101

viz podrobné dílo Heinricha Danifleho O.P.: Luther und Luthertum, Mohuč 1905, nakl. Franz Kirchheim

Wiltgen, str.123

ibidem str 123-124



Der Mensch Bea (Člověk Bea), str. 97-98

ibidem str. 97

Wiltgen, str. 125

ibidem str. 125

Antoine Wenger, Vatican II, première session, str. 201-203

ibidem str. 194-195



Savoir et servir, Nr.56, Retrouvons le vrai Concile, str. 98

ibidem str. 104

Ratzinger, str 131-132

Le Concile Vatican II, str. 156 - 157

Wiltgen, str. 127 - 129

ibidem str. 130

Yves Congar: Le Concile de Vatican II, Paris-beauchène 1984, str. 95, citace z Recherches des Sciences N° 63, 1975, str. 763

Celier, str. 15

ibidem str. 16

Wiltgen, str. 39

ibidem str. 27

ibidem str. 27

ibidem str. 45

Celier str. 28

ibidem str. 29

ibidem str. 30

ibidem str. 20

ibidem str. 27

ibidem str. 17 - 18

ibidem str. 19 - 20

ibidem str. 64



Kleines Konzilskompendium str. 43 nn.

Celier str. 26 - 27

Wiltgen str 50 - 51

ibidem str. 61



Kleines Konzilskompendium str. 365 nn.

Wiltgen str. 161



ibidem str. 58dium str. 105 nn.

Wiltgen str. 130



Kleines Konzilskompedium, str. 217 nn.

Savoir et servir, Nr. 57 str. 28
Přednáška na kongresu „si si no no“ v Albanu u Říma 3. 1. 1995
REX REGUM




i


ii

1   2   3   4   5


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка