I. Rozdíl mezi katolicismem a protestantismem




старонка4/5
Дата канвертавання24.04.2016
Памер146.04 Kb.
1   2   3   4   5

IV. Výsledek: sporná témata


Šest příkladů z konstitucí, dekretů a deklarací koncilu.

V rámci tohoto pojednání je nemožné sledovat protestantský vliv při všech koncilních diskusích. Spokojíme se s několika charakteristickými příklady, které jasně osvětlí koncilní atmosféru a ducha koncilu.


1. Schema a konstituce o liturgii

První schema, jež bylo koncilu předloženo k diskusi, se týkalo posvátné liturgie; ekumenický duch je na tomto schematu nepřehlédnutelný: ´„Na samotné protestanty,“ napsal H. Fesquet prvního dne diskuse, „udělala kvalita dokumentu velký dojem pro svůj kristocentrický charakter a četné odkazy na Písmo. Ekumenický význam liturgické reformy je zřejmý“. Pastor Rilliet použil téměř ta samá slova pro čtenáře novin Tribune de Genève: „Schema o liturgii se nám zdá jako celek dobré, mi řekli nekatoličtí pozorovatelé, jež jsem mohl dosáhnout, stojí mnohem výše než ostatní, jež nám byla dána k disposici… Přijetí národního jazyka do liturgie se shoduje s našimi vlastními zásadami… Mnoho prelátů si přeje zjednodušení obřadů – mezi nimi ti, které lze označit za ekumeniky kardinála Bey“´.

´V jednom komentáři o koncilní diskusi konstatuje E. Marcus zcela správně: „Co se týká liturgie, byl si koncil vědom, že vytváří ekumenické dílo.“ Abychom to vyjádřili s kardinálem Feltinem, „mezi důvody uváděnými Otci se často nacházel ekumenická argumentace: toto je ono kriterium, jeden z nejstálejších referenčních bodů“. Věříme, že v tomto rozměru to bylo korunováno úspěchem“. A protože „už dlouho bylo jasno o tom, že liturgie je jedním z nepodstatnějších teologických bodů přiblížení se s odloučenými bratry“, musí být řečeno, že „koncilní práce nad liturgií má zjevný ekumenický význam“.

„Kardinálové Frings, Lercaro, Montini, Döpfner a Doi vyzdvihli, že schema jako celek odpovídá požadavkům doby, neboť se plně shoduje s doporučeními papeže, který přece od koncilu požadoval, aby se staral o pastorální a praktický moment misijního poslání Církve. Připojil, že je v tom také obsažen aspekt ekumenický“. „Zde je tedy zjištění, které mohl učinit se zadostiučiněním každý liturgik, jenž měl možnost se podílet na koncilních diskusích týkajících se této oblasti. Liturgická perspektiva je i nadále v Církvi převratnou silou, zcela proniknutou pastoračním, misijním, spirituálním, ekumenickým a teologickým pohybem, tzn. těmi hnutími, jež v tento čas oživují mystické Tělo Kristovo“´.

5. listopadu měl biskup Duschak pocházející z Německa a stojící v čele apoštolského vikariátu Calapan na Filipínách tiskovou konferenci. „Mou ideou je zavedení ekumenické mše“ řekl, „nakolik jen to bude možné. Oproštěné historických přídavků,založené na podstatě nejsvětější Oběti a hluboce zakořeněné v Písmu svatém. Tím myslím, že má obsahovat všechny podstatné prvky Poslední večeře a používat srozumitelnou řeč a gesta a že má přejmout způsob a duch modliteb a slov, která byla užívána tehdy. Měl by to být druh mešní Oběti, jíž bez dalšího budou rozumět bez zamotaných objasňování a zvláštních historických komentářů všichni členové společenství, dokonce i kdyby náhodou byli poprvé v životě přítomni na Mši. Modlitby vytvořené lidmi, řekl, by měly být užívány velmi spoře; těžiště by mělo naopak spočívat na slovech přislíbení v Písmu svatém, slovech, jež vyslovil Kristus při Poslední večeři při ustanovení nejsvětější Oběti, na jeho velekněžské modlitbě a na napomenutích sv. Pavla ohledně Eucharistie v prvním listě Korinťanům“.

Biskup Duschak nechtěl akceptovat konvenční důvody pro nenarušené zachování mešního kánonu. „Když byli lidé minulých staletí schopni vybírat a tvořit mešní obřady“, řekl, „proč by největší ze všech ekumenických koncilů neměl být schopen udělat to samé? Proč by nemělo být možné nařídit, aby se vším povinovaným respektem byl vytvořen nový mešní formulář, takový, který se hodí k modernímu člověku, který mu bude rozumět a bude si jej přát, když sám žije ve stále se zmenšujícím světě, který se stává stále více uniformějším?“ Podstata nejsvětější Oběti by zůstala, řekl, avšak obřady, forma, řeč a gesta by se přizpůsobily naší moderní době, takže moderní člověk by si z toho mohl odnést větší duchovní užitek. Kromě toho by měla být celá Mše sloužena nahlas v národním jazyce a čelem k lidu. „Považuji za pravděpodobné, že, bude-li světu nabídnuta taková ekumenická forma eucharistické slavnosti, by mohla být obnovena či dokonce napravena víra nekatolických křesťanských společenství v sakramentální přítomnost Kristovu“´.

Kardinál Montini rozváděl, že schema nijak neznamená rozchod s katolickou bohoslužbou zděděnou z minulosti. „Naopak, doporučuje se, aby byly po koncilu vytvořeny komise, které by toto dědictví učinili zřetelnějším“. A podpořil vyjádření schematu, že v takovýchto pokoncilních komisích „musí být také zastoupeni biskupové aktivní v duchovní službě“´.

´Vyjádřil z celého srdce mu vycházející podporu zásadě, že „ceremonie musí zase jednou být redukovány na jednoduchou formu“´.

Biskup Johannes Pholschneider z Cách v Německu dával podnět, ´“omezit půst v postní době na Popeleční středu, Velký pátek a dopoledne Bílé soboty“. Uvedl pro to dva důvody: zaprvé obecně moderní člověk se na tento příkaz příliš neohlíží „v důsledku spěchu moderního života a široce panujícího nervosního napětí“, a zadruhé, „že mnoho biskupů a kněží sama sebe od postu dispensují z důvodu, že jim ubírá sílu, kterou potřebují k naplnění svých rozsáhlých pastoračních povinností“´.

Jaký morální tlak vyvolávali nekatoličtí pozorovatelé na koncil, ukazuje překvapivě následující okolnost: ´Dom Botte vypráví o návrhu jednoho biskupa z Latinské Ameriky, který se týkal biřmování: „Odpověděl jsem, že pokud bych měl přednést tento návrh při konsiliu, musel důvody k tomu uvést před protestantskými pozorovateli, kteří se zasedání účastnili, a to by zanechalo trapný dojem“´.

A když se dala do práce komise určená papežem Pavlem VI. k vypracování nového ritu, obklopila se všemi potřebnými kompetencemi; zkoumala také rity, které byly užívány v nekatolických církvích a dosáhla spolupráce nekatolických pozorovatelů, kteří byli pozváni, aby se podíleli na pracích konsilia.

Zcela podobně se postupovalo u božského officia: „Pro obnovu officia – říká ním relátor komise ad hoc – studovali poradci nejen dějiny modlitby hodin v různých východních ritech, ale také vývoj či počátek odpovídajících forem modlitby v církvích vzešlých z reformace“´.

´Komise se inspirovala mimo jiné modlitbou hodin společenství z Taizé, jejíž člen, totiž Max Thurian, byl nejen pozorovatelem na koncilních zasedáních, nýbrž nadto se vícekrát podílel jako poradce na v Římě konaných zasedáních studijní skupiny“´.

Jak moc spolu liturgická reforma a ekumenické hnutí souvisí, se stává nad slunce jasnější při četbě různých svědectví: ´“Nebyli bychom spravedliví k liturgickému hnutí“ říká Dom Botte, „kdybychom je posuzovali výlučně ve vztahu k jednotlivostem liturgické reformy. Od počátku je duchovně-dějinným hnutím, inspirované určitým náhledem tajemství Církve a mělo velký vliv na teologii, dokonce i mimo katolicismus. Není náhodou, že jeho zakladatel, Dom Beauduin, se stal jedním z nejzapálenějších zastáncem ekumenického hnutí“. Vskutku „je podivuhodné zjistit, že mnoho pionýrů liturgického hnutí je současně pionýry katolického ekumenismu a (nové) eklesiologie“. Tak díky Dom Lambertu Beauduinovi jakož i skrze vliv Taizé, jenom abychom jmenovali tyto dva příklady, kvetla ekumenická obnova jako obnova liturgická“´.

´Kardinál Lercaro, president pokoncilní Rady pro liturgii měl na universitě Sv. Josefa v Bejrútu pozoruhodnou přednášku o „ekumenismu a liturgii“. Poznamenává v ní, že eklesiologie, která je vyjádřena ve schematu o liturgii, je chápana jako vyvíjející se. To, co inspirovala liturgická konstituce, je to úplně nový způsob, jak chápat Církev“´.

A po vyhlášení konstituce 4. prosince 1963 „chválí komentátoři jednohlasně ekumenický nádech, který ji všude prostupuje: ohledně paragrafu 36 poznamenává Th. Maertens, že „při sepsání tohoto paragrafu stála kmotrou misijní a ekumenická starostlivost“. Toto upřednostnění, jež bylo dáno slovu, je jednou z nejpozoruhodnějších charakteristik celé konstituce a má obrovský ekumenický význam“. Hans Küng poznamenává ve svém komentáři o odvedené práci během prvního zasedacího období koncilu: „Nejvýznamnější rozhodnutí se týkají liturgické reformy samotné. Mají velký ekumenický význam“. A pastor Rolliet upřesňuje: „Pozornost protestantů ohledně tohoto významného dokumentu se upíná především na principy kultu v něm definované. Text předložený 4. prosince 1963 k hlasování určitě přibližuje katolickou mši luterskému, reformovanému a anglikánskému kultu. Přijetí národního jazyka se připojuje k požadavkům Lutherovým a jiných reformátorů, kteří lidovou řeč používali od 16. století. Posílený význam Bible a kázání jdou v témže směru“´.

´Povolení liturgického pluralismu je bezpochyby jedním z aspektů katolického liturgického hnutí a konstituce, která mu dává posvěcení; tento pluralismus uskutečňuje nejlépe požadavek přednesený hned na začátku konstituce Sacrosanctum concilium: „podporovat všechno, co může přispět k sjednocení všech věřících v Krista“. Pravomoci, jež byla přiznána biskupům na poli liturgické modlitby a úctě vůči různým již existujícím formám modlitby, patří také ještě zvláštní význam. Toto však není jediný ekumenický aspekt konstituce – objevujeme aktivní účast věřících, přijímání pod obojí způsobou, koncelebraci atd. a především trvání na významu bohoslužby slova, Bible, kázání“´.

´Koncilní dekret se dotýká pouze těch zásad, které se široce překrývají s principy obsaženými v Cranmerově Book of Common Prayer. Jsou to tyto:



  1. Překlad obřadů do národního jazyka.

  2. Přepracování textů podle Písma svatého a svědectví Otců.

  3. Konec přednostního práva římského obřadu.

  4. Odklerikalisace obřadů a povzbuzení laiků k aktivní účasti.

  5. Umenšení monachického vlivu a zjevnější vazby k současnému světu.

(…) Ve své modernosti překonala nová liturgie přes své opoždění o 400 let na mnoha místech liturgii Cranmerovu´.

Abychom tento úsudek ověřili, podívejme se na text blíže. Článek 6 líčí vyslání apoštolů hlásat evangelium a uskutečňovat hlásané dílo spásy obětí a svátostmi. V rámci ekumenického smýšlení a v souznění s výklady dekretu o ekumenismu (čl.11) o hierarchii pravd víry jsou zde zmíněny jen křest a eucharistie.

Čl. 7 hovoří o paterém způsobu přítomnosti Kristovy v liturgických úkonech své Církve, přičemž tyto formy přítomnosti jsou prakticky jednoduše zařazeny za sebou, aniž by byly specificky rozlišeny: je přítomen v knězi, především pak pod eucharistickými způsobami, je přítomen svou mocí ve svátostech, ve svém slově, a když se Církev modlí a zpívá podle jeho slov: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18, 20). Není tím připraven i čl.7 v Instructio generalis Novus Ordo Missae?

Čl. 14 žádá participatio actuosa věřících odvolávaje se na všeobecné kněžství laiků a čl. 29 přiznává přisluhujícím, lektorům, komentátorům a členům chrámového sboru skutečnou liturgickou službu.

Čl. 34 žádá, ať se obřady vyznačují vznešenou jednoduchostí, ať jsou stručné, srozumitelné a bez zbytečných opakování; v hymnech ať se odstraní nebo změní , co má mytologickou příchuť (čl. 93).

Čl. 67 chce „ať obřad křtu dětí je přepracován a přizpůsoben skutečné situaci dětí“. Karl Rahner k tomu ve svém koncilním komentáři píše, že lze doufat, že při této úpravě zmizí vymítání ďábla. To se pak také stalo: v novém křestním obřadu se nevyskytuje.

Čl. 51 říká, „aby se věřícím poskytl bohatěji prostřený stůl Božího slova, má se šíře otevřít přístup k pokladům bible. Články 36, 40, 54 a 63 pamatují na zavedení národního jazyka, ba dokonce na přizpůsobení liturgie místním podmínkám, tedy inkulturaci. Čl. 65 toto výslovně žádá pro misijní území. Příslušnost pro takovéto úpravy je přenesena na místní autority – první vážná rána proti Římu a nejvyššímu pastýřskému úřadu.

Čl. 59 přejímá v definici svátostí téměř doslova pojetí Lutherovo: „Svátosti (…) víru nejen předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry“.

Čl. 55 otevírá také cestu k přijímání Krve Páně laiky. „Přitom je nutné dbát věroučných zásad stanovených Tridentským koncilem“.

Druhá kapitola, zahrnující články 47 až 58 včetně, je nadepsána „Tajemství eucharistie“; podle Karla Rahnera byl tento výraz vybrán vědomě, aby „se v pokud možno co nejvíce ekumenickém jazyku vyjádřila oběť a svátost jedním termínem“.

Nejzávažnější protestantský vliv lze však pravděpodobně vidět v čl. 47: Hovoří se tam ve vztahu ke Mši svaté už nikoli o zpřítomnění jako při Tridentském koncilu, ani o obnově, jak to činili papežové novější doby, nýbrž o tom, že „zachoval v trvání oběť kříže“ a že „zanechal památku na svou smrt a na své vzkříšení“.

Abychom dovodili principy liturgické konstituce podle jejího ducha – „byl malý počet nekatolických pozorovatelů připuštěn k sezením konsilia, oné komise, která byla pověřena, aby koncilní konstituci Sacrosanctum Concilium vytvořila a aplikovala“. Novinkou při tomto zasedání, a to má veliký význam, poznamenává chronolog oficiálního časopisu pro liturgii Notitiae, je přítomnost pěti pozorovatelů, kteří byli určeni svými společenstvími a kteří sledovali práce konsilia s radostí, pozorností a bratrskou spoluprací v rozpravách s relátory. Monseigneur Boudon podtrhl přínos těchto pozorovatelů: „Nadto jsme se radovali – a každý si může domyslet, jaký to mělo význam – že jsme, podobně jako během předcházejícího zasedání v říjnu 1966 - dokázali zužitkovat aktivní účast delegovaných pozorovatelů z jiných křesťanských církví. Podíleli se na naší práci a mohli přispět svědectvím jejich vlastního zkoumání, když jeho výsledky postavili proti našim. Liturgická reforma je vypracovávána v klimatu ekumenismu, které je nejvýše možným způsobem výhodné pro všechny a z dlouhodobého pohledu i pro jednotu církve“´.




1   2   3   4   5


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка