I. Rozdíl mezi katolicismem a protestantismem




старонка3/5
Дата канвертавання24.04.2016
Памер146.04 Kb.
1   2   3   4   5

III. Průběh koncilu

Jedenáct dní po zahájení koncilu bylo oznámeno, že papež Jan XXIII. Povýšil Sekretariát pro jednotu křesťanů na status komise. Tím, že toto rozhodnutí nezveřejnil dříve, zachoval papež ve skutečnosti tým vůdčích osobností na poli ekumenismu, který kardinál Bea dal ve dvou předcházejících rocích dohromady, intaktní. Sekretariát byl jedinou „komisí“, která neměla šestnáct volených členů. Jeho nový status znamenal, že byla oprávněna vypracovávat schémata, předkládat je generální kongregaci, pokud by to bylo nutné, tak je revidovat, obhajovat je a vůbec plnit všechny funkce patřící ostatním koncilním komisím.

„Během generálního zasedání zaujímali pozorovatelé místo na tribuně St. Longino, která byla plně rezervována pro ně. K dispozici měli teology-překladatele do různých řečí (angličtina, francouzština, němčina, řečtina, ruština, arabština, arménština, etiopština), aby překládali jednotlivé slovní příspěvky a aby jim pomáhali, zatímco oficiální členové Sekretariátu pro jednotu jim byli k dispozici při vydávání textů a při jakékoli prosbě o dodatečné informace.

Každé úterý se shromáždili pozorovatelé se členy sekretariátu na diskusní debatě o tématech koncilu projednávaných během týdne. Na těchto setkáním se podíleli četní koncilní Otcové, kteří zvláštním způsobem zajímali o ekumenické problémy. Teologové a poradci vysvětlovali témata a odpovídali na otázky.

Abychom informace doplnili , musí být ještě dodáno, že vedle pozorovatelů – a to především během čtvrtého zasedacího období – přijeli do Říma četní představitelé křesťanského, nekatolického světa, aby se účastnili přinejmenším na některých generálních zasedáních. Také v těchto případech se předem počítalo s pomocí teologů – tlumočníků pro tyto osobnosti, povětšinou univerzitní profesory nebo zástupce ekumenických hnutí. Jeho Excelence, generální sekretář koncilu, vždy našim odloučeným bratřím dovolil s největší šlechetností účastnit se různých veřejných zasedání.

Také při veřejných zasedáních byla častěji vedle delegovaných pozorovatelů, kteří vždy společně zaujímali svá čestná místa v bazilice sv.Petra, pozorována přítomnost významných osobností z ortodoxního, anglikánského nebo protestantského světa. Metropolita leningradský, Jeho Eminence Nikodým, přijel z Ruska výslovně na slavností zakončení koncilu. Právě tak byli této události přítomni luterský biskup Islandu, Dr. Einarson, luterský biskup von Vasteräs, zástupce švédské lutherské církve.“

„Než uplynul jeden měsíc, vyjádřil kardinál Bea veřejně svou velikou spokojenost s reakcemi delegovaných pozorovatelů. Je to ´opravdový div´ , řekl, že tolik nekatolických křesťanských církví požádalo své členy, aby se modlili za koncil, když se to srovná s atmosférou, která panovala za trvání 1. vatikánského koncilu.

Profesor Oscar Cullman (…) učinil po prvních šesti týdnech prvního zasedacího období rozšířenou tiskovou konferenci a objasnil své reakce jakož i jiných hostů a pozorovatelů. Řekl, že obdrželi všechny koncilní texty, že jsou oprávněni navštívit všechna generální zasedání, mohou na zvláštních každotýdenních setkáních sekretariátu oznámit své názory a mají osobní kontakty s koncilními Otci, s periti, a jinými vůdčími osobnostmi v Římě. Aktivity Sekretariátu pro jednotu křesťanů ´nám každý den dosvědčují´, že jeho existence skutečně přispívá k tomu, aby nás sblížil“ (…).

Z ekumenických výdobytků koncilu zmínil na úplně prvním místě existenci Sekretariátu pro jednotu křesťanů. „Bude-li pokračovat, pln respektu k ostatním církvím a v upřímně ekumenickém duchu v činnosti, jenž je charakteristický pro všechno jeho jednání a postoje, lze jeho existenci přikládat právem mimořádný význam pro budoucnost ekumenismu.“ Další vymožeností má být přítomnost pozorovatelů a hostů v koncilní aule. „ Den ze dne stále více žasnu nad tím, jak velmi jsme skutečně součástí koncilu“.

V přípravě na generální zasedání studovali pozorovatelé jim rozdaná schemata. „Píšeme k nim poznámky, srovnáváme je s Biblí a zkoumáme je ve světle spisů církevních Otců a závěrů dřívějších koncilů. Naše reakce na nám dosud ukázaná schémata byly přirozeně různorodé; některá se nám líbí, jiná ne; některá na nás působí vskutku povzbudivým dojmem, jiná jsou pro nás zklamáním.“.

Profesor Cullmann poznamenal, že každý budoucí historik 2. vatikánského koncilu se bude muset zmínit o „ekumenickém významu“ baru, který byl zřízen pro koncilní otce. „Nenabízí nám pouze občerstvení, nýbrž nabízí nám příležitost setkat se s biskupy z celého světa způsobem, jak by to jinak bylo nemožné (…). A bude-li dialog pokračovat z obou stran v duchu, který jej dosud naplňuje, bude už toto samo prvkem jednoty, který ještě dokáže přinést další plody.“

Experiment probíhal během prvního zasedacího období tak dobře, že se v něm pokračovalo v po celou délku trvání koncilu. Když papež Pavel VI. přijal téměř na začátku druhého zasedacího období koncilu pozorovatele a hosty na audienci, mohl mu kardinál Bea oznámit, že jejich počet stoupl z 49 na 66 a číslo jimi zastoupených církví a společenství se zvedlo z 17 na 22.

Delegovaný pozorovatel Luterského světového svazu, dr. Kristen Skydsgaard, se jménem všech pozorovatelů a hostů se obrátil na papeže a ve francouzské promluvě mu vyjádřil jejich „hlubokou vděčnost za obnovení pozvání k tomuto druhému zasedacímu období koncilu“ (…). Vyslovil naději, že světlo praktické historické teologie, „to znamená, teologie živené Biblí a učením Otců, bude při práci koncilu stále silněji svítit.“ Hovořil také o novém ekumenickém duchu, který se stal na koncilu zjevným. „Nacházíme se společně na počátku cesty, jejíž konec zná jen Bůh.“

Papež Pavel odpověděl: Je „Naše přání, přijmout vás nejen na prahu našeho domu, nýbrž v nejvnitřnějším prostoru Našeho srdce! (…).

Následujícího dne, 18. října, přijal oficiálně pozorovatele a hosty kardinál Bea. Ve své francouzsky pronesené promluvě je přizval ke kritické práci a připomněl jim slova, která papež Pavel VI. pár týdnů předtím směřoval na římskou kurii: „Musíme vítat kritiku s pokorou, rozvahou, ba dokonce s vděčností. Řím nemá zapotřebí se obhajovat, tím že se bude stavět hluchým k návrhům, jež jsou pronášený čestnými hlasy, zvláště jsou-li to hlasy, které přicházejí od přátel a bratří“. Kardinál Bea ujistil pozorovatele a hosty, že jejich positivní kritiky, návrhy a přání budou velmi ceněny.“

Vedoucí anglikánské delegace, biskup John Moorman z Riponu v Anglii vyjádřil před P. Wiltgenem svůj osobní názor na primát a kolegialitu. ´„Čtyři sta let žila anglikánská církev v odloučení od římského stolce „a během této doby nároky papežů vzrostly, zvláště dekretem o neomylnosti z roku 1870“. Nicméně, dojde-li někdy k jednotě mezi křesťany, „bude muset existovat centrální představitel církve a tímto bude jistě muset být biskup Říma“. Jeho názor byl, že anglikánské společenství jako celek „by už bylo připraveno akceptovat skutečnost papežství, byť by jim to připravilo velké těžkosti uznat základy, na nichž primát spočívá“, protože historicky a exegeticky „ příliš mnoho ze slov našeho Pána bylo aplikováno na sv. Petra“. Řekl, že římsko-katolická Církev by byla velmi posílena, „kdyby přijala princip kolegiality biskupů předem stanovila metodu, podle níž by biskupové z celého světa jako zástupci mohli tvořit spolu s papežem stále trvající koncil“. To by bylo „vylepšení současného systému převažující italské kurie“´.

Gérard de Defois, sekretář francouzského episkopátu, mohl později napsat: „Nepochybně to bylo poprvé, kdy se oficiální pozorovatelé těšili roli svědků a – byť jejich účast mohla být jen poradní - zabraňovali tak shromáždění, aby se omezilo jen samo na sebe. Ekumenický aspekt podaných opravných návrhů byl např. často rozhodujícím kriteriem“.

Ostatně brzo se pozorovatelé rozdělili do dvou skupin: první skupina zahrnovala pozorovatele schismatických východních církví, druhá zástupce protestantů.




1   2   3   4   5


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка