I. Rozdíl mezi katolicismem a protestantismem




старонка2/5
Дата канвертавання24.04.2016
Памер146.04 Kb.
1   2   3   4   5

Kult


  1. Návrat k jednoduchým formám bohoslužeb, rozloučení se s „triumfalismem“.

  2. Upřednostnění slova a eucharistie jako hostiny, potlačení oběti. Liturgie není kult, ale především poučení, kromě toho je záležitostí společenství, farnosti.

Protestanti skutečně byli přítomni na 2.Vaticanu, a to dvojím způsobem: jednak jako pozorovatelé pozvaní Sekretariátem pro jednotu křesťanů, jednak ale také byli zastoupeni oněmi liberálními koncilními otci a teology, kteří se už roky přizpůsobovali protestantským ideám a nyní vystupovali spíše jako žalobci vlastní Církve, jako zástupci protestantů než jako obhájci vlastní Církve, jejího učení, kultu a cti.


II. Protestantští pozorovatelé; kardinál Bea

a Sekretariát pro jednotu

13. září 1868 pozval papež Pius IX. „všechny protestanty a nekatolíky“, aby využili ekumenického koncilu k „návratu do katolické Církve“. (…) Vyzval je, „aby se snažili vymanit ze svého stavu, kde si nemohou být jisti svou vlastní spásou“.

Tento dopis se ukázal jako budící pohoršení a docílil velmi málo.

Tyto neúspěchy 1. vatikánského koncilu při podpoře křesťanské jednoty visely jako osudný mrak nad koncilem druhým. Nicméně papež Jan XXIII. je ve svém optimismu, jak se zdálo, ignoroval. Když informoval svět o svém úmyslu svolat ekumenický koncil, hovořil současně o „obnoveném pozvání věřících odloučených církví, aby nás jako přátelé následovali při hledání jednoty a milosti, po nichž touží tolik duší ve všech částech světa.“ A mezi četnými komisemi a sekretariáty, které zřídil 5. června 1960 pro bezprostřední přípravné práce, byl Sekretariát pro jednotu křesťanů. Jeho úmyslem bylo vytvořit spojení mezi ortodoxní, starokatolickou, anglikánskou církví a protestantskými církvemi a všechny je vyzvat, aby vyslaly na koncil oficiální reprezentanty.

Náboženské klima v době Jana XXIII. byla zcela rozdílné než za dnů Pia IX. V letech mezi nimi ekumenické hnutí, které vzniklo mezi beznadějně roztříštěnými protestanty, zachvátilo i mnohé katolíky a proniklo do nitra Církve svaté. Papež Pius XI. důtklivě varoval v encyklice Mortalium animos před těmito pankřesťany a tímto pankřesťanstvím, které by vedlo k náboženské indiferenci a v konečném důsledku k opuštění celého pokladu víry, tedy k apostasi a k atheismu. Zvláště jako opovážlivou zavrhl myšlenku, že sám papež by se měl postavit do čela takovéhoto ekumenického hnutí.

Avšak ekumenické hnutí podporované biblickým bádáním, jež svedlo dohromady protestantské, anglikánské, pravoslavné a katolické učence, podporované částečně společnou obhajobou křesťanského náboženství proti národnímu socialismu Třetí říše, rozvinulo určitou samostatnou dynamiku – zvláště v Německu, Francii a Holandsku – a zde ještě zřetelněji u příslušníků jezuitského a dominikánského řádu. Následně pak bylo vidět v rozsáhlé „Instrukci o ekumenickém hnutí“ vydané sv. Oficiem  20. prosince 1949 méně starost a varování Svatého stolce před nebezpečími, jež by lehce mohly vyvstat pro věřící z činnosti tohoto hnutí, ale o to více povzbuzení a dokonce dodatečný podnět.

Papež Jan XXIII. jmenoval německého jezuitu a biblistu Augustina kardinála Beu prezidentem tohoto sekretariátu, Mgr. Jana Willebradse jeho sekretářem. Tento jako profesor filozofie v Roermondu uskutečnil už roku 1951 katolickou konferenci pro otázky ekumenismu. Z řad účastníků této konference povolal následně Sekretariát pro jednotu mnohé z jejích členů a poradců. Při prvním plenárním zasedání 14. až 15. listopadu 1960 byly protříděny různé věcné problémy a témata a z toho vyplývající úkoly ke zpracování byly rozděleny mezi poradní členy. V malých skupinkách tří až čtyř osob pak budou připravovány první návrhy k různým věcným problémům.

Velmi brzo pak dochází nejdříve k až dosud neobvyklým ekumenickým událostem. 2. prosince přijíždí do Říma na ohlášenou zdvořilostní návštěvu u papeže Jana XXIII. tehdejší anglikánský biskup z Canterbury, Dr. Geoffrey Fisher. S přípravnými pracemi této návštěvy byl pověřen tento sekretariát a následného komentáře se ujal kardinál Bea v podrobném článku v Civilta Cattolica ze dne 10. prosince 1960.

Počínaje oktávem modliteb za svět v roce 1961 nabírá rytmus interview a veřejných přednášek pro prezidenta sekretariátu stále na intenzitě. 21. ledna hovoří na dominikánské universitě Angelicum na téma „Katolík před problémem ekumenismu“. Poprvé je zde pojednána ožehavá, tehdy však ještě podezřelá, otázka příslušnosti nekatolických křesťanů k Církvi. O týden později, 26. ledna, mluví v Janově o postoji reformovaných křesťanů ke koncilu a objasňuje svoje představy, jak by mohl koncil přispět k jednotě.

Od nynějška bude kardinál Bea cestovat celou svobodnou Evropou, aby přednášel před tisíci posluchači, vedl kolokvia a podílel se na kongresech, které se všechny zaobírají otázkou ekumenismu a jednoty křesťanů: Katolík před problémem ekumenismu – Koncil a jednota – Akademické zkoumání a výuka ve službách jednoty křesťanů – Kněz jako služebník jednoty – Druhé vaticanum a nekatoličtí křesťané atd., atd. Hovoří mimo jiné v Miláně, Luganu, Turínu, v Chieri, Římě, Neapoli, v Riggio Calabria, na Sardinii, v Benátkách, Štrasburku, Bernu, Basileji, Curychu, Freiburgu, Paříži, Heidelbergu, v Tübingen, Mnichově, Vídni, Insbrucku, Essenu, ve východním a Západním Berlíně, na Katolickém sjezdu v Hannoveru, v Anglii a Dánsku, a 13. května 1964 před 750.000 poutníky ve Fatimě… Setkává se s židovským profesorem Julesem Isaacem, který má naléhavou prosbu, zda by koncil mohl vydat prohlášení zavrhující antisemitismus a navrhující židovsko-křesťanskou spolupráci. Častěji se sejde s generálním sekretářem Ekumenické rady církví Dr. Wilhelmem Visser´tem Hooftem, poprvé k tomu dochází v Miláně, v září 1961. „Jedním z nejdůležitějších témat při tomto prvním rozhovoru byla náboženská svoboda“.

Během svého pobytu v Anglii v roce 1962 vykoná také návštěvu u DR. Michaela Ramseye, arcibiskupa canterburského a primase anglikánské církve v Anglii. Byl to sám Ramsey, který označil toto setkání za historický okamžik, když po celých 400 let předtím nevstoupil žádný římský kardinál do jeho biskupské rezidence v Lambethském paláci.

Koncem září 1966 se uskutečňuje ve Frankfurtu ekumenická událost velkého významu, totiž udělení ceny míru Německého knižního obchodu oběma předním ekumenikům: kardinálu Beovi a dr. Wilhelmu Visser´t Hooftovi. Téhož večera se koná senzaci budící bohoslužba v lutherské Pauluskirche (Pavlův kostel) pod vedením obou nositelů ceny míru, která je přenášena i německou televizí. „Nikdy bych se neodvážil ani o tom snít, že bych jednou spolu s kardinálem Beou společně udílel požehnání jednomu a témuž společenství“, komentuje poté pastor Dr. Visser´t Hooft tuto událost. Krátce předtím, ve dnech 12.-15. září, se zúčastnil kardinál setkání mládeže v Taizé.

Podniká čtyři cesty do Spojených států: Účastní se katolicko-protestantského kolokvia na Harvardské univerzitě, v roce 1963 na setkání typu Agapé prominentních zástupců rozličných konfesí a náboženství, mezi ni mi se nachází generální sekretář Spojených národů a prezident valného shromáždění OSN v New Yorku. Různé americké univerzity mu udělují vyznamenání a při své poslední americké cestě obdrží v dubnu 1965 ve Filadelfii mezinárodní cenu bratrství. Svoji, málem by se řeklo, osobní všudypřítomnost podpoří ještě více než 260 publikacemi od svého povýšení do kardinálského stavu!

Ještě podstatnější musel být jeho vliv na samotném koncilu za podpory obou koncilních papežů. Kardinál Bea byl bezpochyby osobně zbožný muž; jeho exerciční poznámky do dostatečně dokazují: Mši svatou usiluje učinit středem svého života a z ní žít, své electio předává svému Spasiteli skrze Matku Boží. Současně je zjevně zcela liberálního ducha; jeho jednání to dokládá: je jedním v čele těch, kteří napadají na koncilu katolické pozice. V tuto chvíli jsme však velmi předběhli vývoj. Vraťme se tedy zpět k dobovému vývoji věcí.

Sekretariátu pro jednotu připadlo připravit pozvání nekatolických „církví“, církevních společenství, církevních pozorovatelů a delegátů na koncil a jménem papeže je vyslovit. „Při tisících odloučených církvích po celém světě bylo nemožné, aby se každá z nich nechala na koncilu zastupovat. Řešení kardinála Bey spočívalo v tom, že oslovil velké skupiny a vyzval je, aby vyslaly delegace, které by mohly reprezentovat všechny jim afiliované církve.“

„Kardinál Bea požádal arcibiskupa z Canterbury, aby poslal delegaci jako zastoupení anglikánské církve. Pozvání bylo přijato.“ Vedle delegací východních církví se na prvním sezení koncilu nacházeli následující zástupci protestantismu:



  • anglikánské společenství: 3 zástupci;

  • Lutherský světový svaz: 2 zástupci;

  • Světová aliance reformovaných a presbyteriánských církví: 3 zástupci;

  • Evangelická církve v Německu: 1 zástupce;

  • Světové shromáždění Kristových církví: 1 zástupce;

  • Friends´ World Committee for Consultation (kvakeři): 1 zástupce;

  • International Congregational Council: 2 zástupci;

  • Světová rada metodistů: 3 zástupci;

  • Ekumenická rada církví v Ženevě: 1 zástupce;

  • Mezinárodní spolek pro liberální křesťanství a náboženskou svobodu: 2 zástupci;

Kromě toho jako pozvaní hosté Sekretariátu pro jednotu se účastnili:

  • Roger Schutz, převor protestantského společenství v Taizé a jeho spolubratr Max Thurian;

  • Prof. Cullman z univerzity v Basileji a Paříži;

  • Prof. Berghauer z protestantské univerzity v Amsterdamu.

Celkem je to tedy 23 zástupců. V pozvání jsou jejich status a role definovány takto:

  1. „Pozorovatelé dodají církvím odloučeným od Říma spolehlivé zprávy o koncilu.

  2. Mohou se účastnit slavných veřejných zasedání a na uzavřených generálních shromážděních, v nichž budou diskutovány koncilní dekrety. Nebudou se účastnit zasedání komisí, krom výjimečných případů a se zvláštním povolením.

  3. Nemají ani diskusní ani hlasovací právo.

  4. Sekretariát pro jednotu slouží jako spojovací článek mezi orgány koncilu a pozorovateli, aby jim sděloval nezbytné informace pro umožnění lehčího a účinnějšího sledování prací koncilu. Také pro ně organizuje rozhovory s kvalifikovanými osobami, např. koncilními Otci o tématech diskutovaných na koncilu.“

Potud tedy přímá účast protestantů.

Nepřímo přítomni byli na II.Vaticanu v koncilních Otcích a teolozích, kteří se už dávno přizpůsobili protestantským myšlenkám a více či méně otevřeně je obhajovali: kardinálové Bea, König, Frings, Döpfner, Liénart, Alfrings; experti Karl Rahner S.J., Hans Küng, Eduard Schillebeeckx O.P., Yves Congar O.P. – abychom jmenovali alespoň tyto.

Jako doklad stačí několik citátů z děl Congarových:

„V Le Saulchoir-u byl zájem o Luthera, a to zcela jinak než se o něj zajímali Denifle nebo Grisar. Za mého druhého pobytu v Německu jsem navštívil ústřední místa spojená s Lutherem, která mě přitahovala.“ K německému reformátorovi má velký obdiv: „Luther je jedním z největších náboženských géniů v celých dějinách. Z tohoto pohledu jej stavím na stejnou úroveň se svatým Augustinem, svatým Tomášem Akvinským nebo s Pascalem. Určitým způsobem je ještě převyšuje. Promyslel celé křesťanství úplně nově. Luther byl mužem církve.“ Proč? „Protože nedokázal přijmout něco, co nepřišlo z jeho vlastní zkušenosti.“ A v díle Chrétiens désunis: „V tom, co Luther stanovil s jedinečnou ostrostí ducha, jsou zajisté myšlenky chybné, a ty patří jen Lutherovi a luteránství, ale jsou také pravdivé momenty, a na začátku spočívá udivujícně jasná zkušenost jistých autentických hodnot, a to snad bylo poslání tohoto muže, aby tyto hodnoty zjevil k užitku celé církve… Z tohoto pohledu lze říci, že to pravé, co existuje v náboženské zkušenosti luterství, katolické Církvi chybí, a na základě své přirozenosti si žádá, aby do ní bylo přijato.“ Nakonec to dotáhne k následujícímu tvrzení o křesťanských formách disidentství: „Nakolik jejich existence jako náboženské korporace ústí do hájení určitých hodnot, ve vztahu k nimž se u nich nachází zvláště důvtipné chápání, představují tyto náboženské korporace duchovní rodiny, jež každá jedna mají své vlastní poselství a své vlastní poslání.“

Tak Congar – který podle vlastních údajů spolupracoval na všech koncilních dokumentech s výjimkou Dekretu o hromadných sdělovacích prostředcích - načrtává novou eklesiologii, zvláště v následujících bodech


  • Rozšíření hranic Církve (podle něj mohou být nekatolické společnosti prostředkem spásy a tedy určitým způsobem, byť nedokonale, patřit k Církvi).

  • Omezení papežské moci („tak, jak existuje papežství dnes, je výtvorem dějin“) ve prospěch biskupské kolegiality, která by byla pravoslavnými přijata a bez pochyb lépe akceptována i protestanty: papež by už nebyl nahlížen jako zástupce Ježíše Krista, ale jako hlava biskupského kolegia.

  • Relativizace Církve jako prostředku spásy („dnes už nikdo nemůže tvrdit, že je třeba duše zachránit před peklem, aby se ospravedlnily křesťanské misie. Bůh je zachrání , aniž by znali evangelium. Jinak bychom museli jít všichni do Číny“).

Po právu je Svatým stolcem přísně napomínán. V novinách 30 giorni č. 3 z roku 1993 sám k tomu říká: „Dlouhá léta jsem byl v křížové palbě kritiky kvůli mým teologickým dílům. Kvůli nim jsem byl poslán do exilu nejprve do Jeruzaléma, pak do Říma a nakonec do Cambridge. (…) Vatikán se mnou zacházel velmi tvrdě. Proto jsem nemohl uvěřit, že jsem byl jmenován koncilním poradcem.“

Ne příliš jinak se vyjadřuje dokonce i kardinál Ratzinger ve svém díle „Kirche, Ökumene und Politik“: „ Dovolte mi vyjádřit zcela empiricko-pragmaticky na jednom příkladu, co mám na mysli: Nebylo pro katolickou Církev v Německu a i nad tento rámec v mnoha ohledech dobře, že vedle ní existoval protestantismus se svou liberálností a svou zbožností, se svou rozervaností a se svým vysokým duchovním nárokem? Zajisté, v dobách náboženských válek bylo rozštěpení téměř jen protivenstvím, avšak posléze vyrůstalo stále více také pozitivního pro víru na obou stranách, co nám pomáhá pochopit něco z oné tajuplné „nutnosti“ sv. Pavla. Poněvadž vzato obráceně – mohl by si někdo vlastně představit svět pouze protestantský? Či není snad protestantismus ve všech svých výpovědích, právě jako protest , tak plně vázaný na katolicismus, že by bez něj byl sotva představitelný?“




1   2   3   4   5


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка