I. Rozdíl mezi katolicismem a protestantismem




старонка1/5
Дата канвертавання24.04.2016
Памер146.04 Kb.
  1   2   3   4   5
P. Franz Schmidberger

KONCIL A PROTESTANTI

I. Rozdíl mezi katolicismem a protestantismem

K pochopení rozdílů mezi katolickým dogmatem a protestantským učením musí si blíže všimnout Lutherova chápání dědičného hříchu a ospravedlnění. Podle německého reformátora dědičný hřích lidskou přirozenost nejen těžce zranil, ale od základu zničil – už neexistuje mravní svoboda.

Z toho pak vyplývá Lutherovo chápání ospravedlnění: Milost neproniká přirozenost, neuzdravuje a neposvěcuje ji, takže (vnějšímu) ospravedlnění před Bohem by přesně odpovídalo ospravedlnění vnitřní. Naopak, milost do zničené lidské přirozenosti nemůže vůbec zasáhnout. Bůh tedy obléká hříšníka zásluhami Kristovými z vnějšku – jakoby ho přikrýval pláštěm – a prohlašuje jej za spravedlivého, zatímco člověk zůstává uvnitř hříšníkem.

Z toho opět logicky vyplývají čtyři Lutherova „soli - pouze“, která jsou jedno s druhým úzce spojena:

1) Sola gratia: pouze milost Boží působí a naplňuje dílo našeho ospravedlnění; člověk k tomu nemůže nijak přispět, neboť mu chybí mravní svoboda, takže každá osobní námaha je marná, ba opovážlivá.

Kalvín v tom jde až do konce: Když je ospravedlnění člověka pouze dílem Božím, pak tedy nemá člověk na svou věčnou spásu žádný vliv a tak nikoliv na základě toho, že Bůh zná i věci budoucí, nýbrž na základě Boží vůle je předurčen do nebe nebo do pekla. S odpadem osobního mravního úsilí padá nutně i skutečnost, ba sama možnost, smírné oběti, která sama o sobě je svátostným obnovením oběti na kříži, z druhé strany také ale obětí Církve svaté, jejího svátostného kněžství. S touto sakramentální Obětí svátostného kněžství se sjednocuje osobní oběť každého jednotlivého údu mystického těla.

Pro Luthera je eucharistie pouhou připomínkou utrpení a smrti Páně, nanejvýš ještě oběť chvály a díků. Smírná oběť mu podle jeho chápání ospravedlnění musí připadat jako útok na Boží milost, na ospravedlňujícího Boha samotného. Proto toto odmítá jako strašnou modloslužbu.

Ovšem podle Lutherova chápání ospravedlnění padá také pojem světce. V protestantismu neexistuje světec nejen de facto, nemůže totiž existovat vůbec, protože podle jeho principů je lidská přirozenost nevyléčitelná, tedy člověk nemůže být proměněn a posvěcen.

2) Sola fides: Je-li člověk neschopen mravního úsilí, pak už samotný požadavek lidské spolupráce v tajemství spásy se musí jevit jako opovážlivost. Pak se nám ukazuje reformátorův výrok: „Spravedlivý hřeší každým dobrým skutkem.“ jako logický a pochopitelný. Stejně tak i jiný: „Statečně hřeš, ještě pevněji věř!“ K ospravedlnění nevedou půst, umrtvování, modlitba, slzy, almužny, ponížení sebe sama, pouti a řeholní život, ale pouze víra, ovšem chápaná nikoli jako podrobující se přijetí Božího zjevení, nýbrž jako osobní důvěra v zásluhy Kristovy.

3) Solus Deus: V této fiduciální víře v zásluhy Kristovy a jeho výlučný prostřednický úřad daruje Bůh člověku spásu přímo. Církev se svým kněžstvím a hierarchií není s Kristem a v závislosti na něm prostřednicí spásy, je pouze společenstvím věřících, lidem Božím. Právě tak odpadá přímluva svatých, zvláště prostřednictví Panny Marie. A protože protestantismus zavrhuje princip analogia entis, je prostřednický úřad v závislosti na prostřednictví Kristově nemyslitelný. Pakliže je člověk neschopen spolupracovat s Boží milostí na vlastní spáse, jak by pak mohl být schopen spolupracovat na spáse bližních? Maria se při zplození Bohočlověka stává nástrojem bez vůle, proto připisovat jí vynikající místo v ekonomii spásy by bylo podle toho nesprávné.

Jakákoli svatost jako stvořený odlesk svatosti Boží je protestantismu cizí.

4) Sola scriptura: Protože Bůh daruje spásu přímo, aniž by k tomu používal nějakou causa secundaria (druhotnou příčinu), konkrétně nějakou církev či hierarchii, může také obstát jako jediný pramen zjevení jen Písmo svaté. Kristus neustanovil žádný učitelský úřad nejen de facto, ten je jako takový, vycházeje z protestantismu, nemožný – a tím je označení papeže jako Antikrista ani ne tak výbuchem Lutherova hněvu jako spíš obsahem protestantské nauky.

Sám kardinál Ratzinger cituje ve své knize „Kirche, ‚Ökumene und Politik“(Církev, ekumenismus a politika) Lutherova slova, které jasně vyjadřují jeho zavržení Církve a jejího učitelského úřadu. V souvislosti s tridentským koncilem napsal: „…měl by se sebrat papež, kardinálové a všechna ta sebranka jeho modlářství a papežské svatosti a všem jim jako rouhačům vytrhnout jazyk z kořene a po řadě je přibít na šibenici… Potom ať si drží koncil nebo co chtějí na šibenici – nebo v pekle mezi ďábly.“i

A kdo bude garantem autenticity Písma svatého, kdo je vyloží? Sám Duch svatý, který osvěcuje bezprostředně každého věřícího.ii

Jestliže tedy bude umožněn věcný vliv protestantismu na koncil, bude tento v takovém případě bez jakékoli pochybnosti nabírat kurs s následující orientací a důsledky:

  1. Struktura Církve


    1. Učitelský úřad musí být přetvořen ve službu lásky.

    2. Hierarchie musí ustoupit demokratizaci Církve.

    3. Svátostné kněžství zanikne v ve všeobecném kněžství laiků.



  1. Víra a obsah víry; filozofické axiomy


    1. Církev a svatí, zvláště blahoslavená Panny, musí ustoupit a dát prostor (falešnému) kristocentrismu.

    2. Nárok Církve na její absolutnost, výlučnost jako jedinou zprostředkovatelku posvěcení musí být nahrazen mnohostí vyznání a forem víry.

    3. Učitelský úřad bude nahrazen prací teologů, zvláště (liberální) exegezí s jejími historickými formami.

    4. Tradice, která není explicitně doložená v Písmu svatém, nemůže existovat.

    5. Zákon (víry) musí být nahrazen (svobodným) svědomím; především je třeba se vzdát katolického státu jako ideje, jež odporuje svobodnému svědomí; proto je zde také požadavek náboženské svobody.

    6. Objektivní řád ustoupí subjektivismu a individualismu, bonum commune (obecné dobro) seberealizaci osoby, tedy personalismu.

    7. Církev svatá se musí vzdát jakékoli časné moci a panování, zvláště pak katolického státu jako faktu, neboť zabraňuje rozšíření protestantismu.

    8. Spojení mezi přirozeností a milostí nemůže být zachováno. Dojde tedy k příklonu k fideismu (Karl Barth) nebo k naturalismu a racionalismu (Bultmann) spojenému s laicizací společnosti.

    9. Odvrácení se od romanity, jež má svůj výraz mimo jiné v latinském jazyku, ještě více však v římském papeži s jeho kurií.



  1   2   3   4   5


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка