Fakta o druhu




Дата канвертавання25.04.2016
Памер40.82 Kb.






fakta o druhu


| úvod |

Obecný název: Pižmoni

Oomingmak (inuitsky), Moskusokse (dánsky / norsky), Bœuf musqué (francouzsky), Moschusochse (německy), Myskoxe (švédsky), Buey almizclado (španělsky).

Vědecký název: Ovibos moschatus

Pižmoni jsou masivní a podsaditá zvířata, s výrazným hrbem na zádech, krátkým krkem, velkou, nízko posazenou hlavou a dlouhou, hrubou tmavě hnědou srstí, která se rozprostírá okolo kolen. Napohled se podobají bizonům, i když jsou mnohem menší. Obě pohlaví mají krémově zbarvené rohy s černými konečky, které po straně hlavy klesají směrem dolů a pak se stáčejí nahoru a končí ostrými špičkami. U mužů samců (býci) oba rohy vyrůstají ve středu hlavy ve výstupku na vrchu lebky, který je 15 až 20 cm silný. Tento výstupek je účinnou ochranou hlavy při soubojích samců. Pižmoňům začínají růst rohy ještě jako mláďatům a zprvu jsou viditelné jako malé hrbolky. Většina roh naroste během prvních čtyř let života. Rohy vyrůstají ze základny a rostou po celý život s klesající rychlostí. Samicím (krávy) rohy rostou také, ovšem bez zesílení rohovitého výstupku na bází rohů. Rohy samic jsou často štíhlejší a mezi rohy lze na jejich bázi lze pozorovat srst ve formě bílé skvrny, která tvoří předěl mezi rohy Ocas je krátký (8–10 centimetrů) a je zcela osrstěný a skrytý v srsti. Pižmoni vykazují pohlavní dvojtvarost ve velikosti těla a tvaru rohů – samci jsou větší a těžší než samice a mají silný rohovinový výstupek.



Taxonomie na úrovni poddruhů je nejasná. Existují určité důkazy, a to zejména na základě morfologie a rozšíření, že existují dva poddruhy: O. moschatus moschatus a O. moschatus wardi. Některé analýzy toto rozdělení nepodporují, žádné přesvědčivé informace však zatím k dispozici nejsou (Tener, 1965, Groves, 1997, Rowell, 1990, Wilson a Mittermeier, 2011). Býval popisován i třetí poddruh, O. moschatus niphoecus, ten již se však obecně neuznává.


Pižmoň aljašský, O. m. moschatus, je původem z pevninské Kanady, a možná i z ostrovů Banks a Victoria, a z Aljašky, aljašská populace však vyhynula v roce 1800, hlavně kvůli lovu. Je obecně větší a tmavší než O. m. wardi.

Pižmoň grónský, O. m. wardi, je domovem v Grónsku a na souostroví kanadské Arktidy a byl zavlečen na celou řadu míst. Je menší a bývá světlejší než O. m. moschatus. Dalším a méně výrazným rysem je barva hlavy, která je u tohoto poddruhu bělavější. Oba poddruhy se mohou křížit a produkovat životaschopné potomstvo (Tener 1965).



| stav ve volné přírodě |

Pižmoni jsou v Červené knize IUCN vedeni jako druh „málo dotčený“. Druh má hojné rozšíření, velkou populaci a se svou mírou poklesu není způsobilý k zařazení do kategorie ohrožený (Gunn a Forchhammer 2008). Velikost populace v posledních několika staletích často podléhala značným výkyvům a na konci prvního desetiletí 19. století poklesla tak drasticky kvůli nadměrnému lovu, že Kanada pižmoně vyhlásila jako chráněný druh. V Grónsku žijí pižmoni většinou v chráněných oblastech, a jsou proto rovněž chráněni.



| rozmnožování |

Pižmoni žijí ve stádech o různé velikosti podle daného období. Stáda jsou nejčastěji smíšeného pohlaví, i když se vyskytují i stáda samčí nebo samičí. Ve volné přírodě lze narazit i na osamocené jedince, což jsou nejčastěji samci. Složení stáda je proměnlivé, často dochází k příchodům a odchodům jedinců, a stáda se příležitostně mohou i slučovat, nejčastěji v zimě. Uvnitř stáda panuje výrazná hierarchie. Samci obvykle dominantní nad samicemi, obecně je ve stádě jeden dominantní samec. Hierarchie je udržována častými agresivními kontakty o nízké intenzitě, často se omezují na vyzývavé postoje, vokalizace a krátké honičky s pouze občasnými výpady a nárazy hlavou. Obecně agresivním signálem používaným celoročně je tření předoční žlázy o přední nohu (viz níže) u všech jedinců při setkání každého typu obnášejícím projev vyzývavého jednání, včetně setkání s predátorem. Někteří autoři to u tohoto druhu pokládají za nejvýraznější prvek ze všech typů chování. I když jsou pižmoni většinou pomalá a klidná zvířata, mohou se zdát být dosti „náladoví“ a napadající jiné pižmoně zřejmě z rozmaru. Zimní stáda jsou obvykle větší než stáda letní, možná jako obrana proti predátorům a působení živlů i v důsledku snížené dostupnosti zdrojů.

Samice se v přírodě běžně začínají poprvé rozmnožovat ve věku asi tři až čtyři roky, i když porod ve dvou letech není ničím neobvyklým. Většina samic v tomto věku ještě nedosahuje plného vzrůstu, což může mít vliv na stav telete. V zajetí je proto vhodné počkat, až samice dosáhne vyššího věku.

Než jsou schopni úspěšně zpochybnit postavení dominantního samce a tím se zapojit do reprodukce, dosáhnou samci zpravidla věku nejméně pět let. Velký, zdravý, tři roky starý samec je schopen pářit a udržovat harém o počtu čtyř až pěti krav, ve svých nejlepších letech je však mezi pátým a sedmým rokem.


Říje probíhá asi od poloviny srpna do poloviny října, porody pak od dubna do června (Gray 1987, 1990). Březost trvá v průměru 8 měsíců (255 dnů). Samice obvykle rodí pouze jedno tele ročně, i když se vyskytují i dvojčata. V Grónsku samice v západní populaci produkují mláďata každým rokem, zatímco v severovýchodní populaci pouze jednou za dva roky. Mezipopulační rozdíly v intervalu mezi porody mohou být obecně

způsobeny rozdíly v dostupnosti potravních zdrojů, a tudíž výživovým stavem samic.

Chování krav bezprostředně před otelením se může značně lišit. Některé nevykazují žádné příznaky až do příchodu kontrakcí. Některé 24 až 48 hodin před porodem neklidně přecházejí. Samice může také začít mručet stejně jako krávy, když volají telata. Krávy mohou být agresivní vůči telatům, která nejsou jejich. Kráva při porodu zaujme postoj v podřepu, obvykle o něco hlubší, než je při močení. Často je možné pozorovat v této poloze tlačení, a to stále častěji s blížícím se porodem. Kráva často opakovaně střídá polohu vestoje a vleže na boku, a může vykazovat známky zmatenosti a neklidu. Při porodu by se nejprve měly objevit přední nohy mláděte, pak rychle následuje hlava a zbytek těla. Může se stát, že kráva ihned po porodu od telete uteče, má – li prostor, a krátce poté se k němu vrátí.

| prostředí výskytu |

Pižmoni žijí většinou v otevřených, chladných oblastech s nízkými srážkami, od polárních pustin vysoko na severu až po subarktické boreální lesy. Jejich typickým stanovištěm je prostředí typu tundry, vyznačující se dlouhými, velmi studenými zimami, se sněhem a větrem, a krátkým létem s omezeným objemem tání sněhu a růstem vegetace. Během zimy pižmoni vyhledávají spíše oblasti s malou nebo nerovnoměrně rozprostřenou sněhovou pokrývkou. Během léta žijí ve vlhkých oblastech, jako např. říční údolí, břehy jezer a nivy řek. Do vyšších nadmořských výšek se stěhují buď v zimě, aby se vyhnuli hlubokému sněhu, nebo v průběhu července a srpna, čímž se brání obtížnému hmyzu s hojným výskytem (Lent 1988, Nellemann 1998).

Stádo v létě obvykle nezůstává na jednom místě po dobu delší než jeden den, v zimě se však může na příznivém místě živit po dobu několika dnů. Přesuny mezi zimním a letním areálem výskytu nejsou obvykle delší než 80 km. Přes den stádo urazí obvykle necelých 10 km. Teritorium pižmoně na Aljašce se uvádí o velikosti až 223 km2 v létě a 27 až 70 km2 v zimě. Mezi další živočišné druhy sdílející stanoviště s populacemi pižmoně a s relevancí pro jejich ekologii patří medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis), vlk arktický (Canis lupus arctos), sob (karibu, Rangifer tarandus) a medvěd lední (Ursus maritimus).

| potrava |

V létě se volně žijící pižmoni živí převážně travami (Carex sp., Eriophorum sp. a Poa sp.). Na jaře nebo počátkem léta, kdy je obsah dusíku vysoký, mohou upřednostňovat Eriophorum sp. Některé populace dávají před pastvou přednost okusování listů arktických keřů, zejména vrby (Salix sp.). Dřeviny (Salix sp., Betula sp., Ledum sp. a Empetrum sp.) jsou spásány ve všech ročních obdobích, i když mohou existovat mezipopulační rozdíly v preferencích (Lent 1988).


V zimě jsou pižmoni schopni pomocí předních kopyt hrabat ve sněhu a tak získat přístup k travinám, zejména rodu Carex sp., a také k větším rostlinám s vyšším obsahem vlákniny, např. vrby a břízy – pokud jsou k dispozici. Zdá se, že celkový zdravotní stav pižmoně má přínos z vláknité dřevinné vegetace. Zdá se také, že pižmoni jsou z hlediska potravy více selektivní než sobi, i tak se však jejich strava velmi liší mezi různými biotopy. Podíl travin a listů keřů je v rámci rozšíření pižmoně variabilní, jsou rozdíly mezi boreálními a arktickými populacemi a mezi populacemi žijícími na pobřeží a na pevnině (Lent 1988). Vodu v létě mají z volných vodních zdrojů, jako jsou řeky a jezera, zatímco v zimě většinu vody získávají požíráním sněhu.

Bylo pozorováno, že pižmoni se při konzumaci potravy vzájemně vytlačují z krmišť – jedinec se k jinému příslušníku svého druhu přiblíží zezadu a převezme krmiště, které má často charakter kráteru vyhrabaného ve sněhu (Gray 1987, 1990). Přitom neprobíhala žádná zřejmá komunikace, to však mohlo být tím, že pozorovatel nebyl dost blízko. U pižmoňů v zoo je někdy při vytlačování pozorováno vydávání mírného mručení, slyšitelného jen na krátkou vzdálenost. Pižmoni vykazují upřednostňování pastvy na stanovištích charakteru obnažených okrajů strmých skalisek, které jsou v zimě relativně beze sněhu, takže krmení je snadnější. Na těchto plochách se také v létě mohou zdržovat kolonie mořských ptáků, důsledkem čehož je vegetace velmi dobře hnojena (Lent 1988).



| faktory ohrožení |

nejsou známy



| ochrana |

Volně žijící pižmoni se vyskytují v Grónsku a v Kanadě, reintrodukce proběhla na Aljašce a v Rusku a vysazení v Norsku. Aljašská populace byla zlikvidována na konci 19. a počátku 20. století, pižmoni zde však byli od té doby reintrodukováni, kdy zvířata pocházela především z Grónska. Ministerstvo ochrany volně žijících zvířat a rybolovu vysadilo v roce 1935 pižmoně na ostrově Nunivak jako prostředek obživy obyvatel. V Grónsku jsou pižmoni původní na severu a severovýchodě. Ze severovýchodního Grónska byla v roce 1960 přesunuta zvířata na západní pobřeží ostrova na Kangerlussuaq (Søndre Stromfjord). Tato populace se od té doby rozrostla a byla z ní poskytnuta zvířata pro nové vysazení pižmoně na několika místech v západním Grónsku (20. 10. 2009 http://www.natur.gl). Ruské populace z poloostrova Taimyr a Wrangelova ostrova pocházejí z reintrodukce uskutečněné počátkem 70. let, kdy byla použita zvířata z ostrovů Banks (Kanada) a Nunivak (Aljaška). Ruská populace se po počátečním poklesu nyní stabilizovala (Gordeeva et al. 2009.



| kde zjistit víc |

Literatura

  • Barboza, P. S., Rombach, E. P., Blake, J. E., & Nagy, J. a. 2003. Copper status of muskoxen: a comparison of wild and captive populations. Journal of wildlife diseases, 39, 610-9.

  • Buckley, J. L., Spencer, D. L., & Adams, P. 1953. Muskox (Ovibos moschatus) longevity. Journal of Mammalogy, 35, 456.

  • Gordeeva, N. V., Sipko, T. P., & Gruzdev, a P. 2009. Microsatellite DNA variability in the populations of muskoxen Ovibos moschatus transplanted into the Russian North. Russian Journal of Genetics, 45, 817-825.

  • Gray, D. R. 1987. The Muskoxen of Polar Bear Pass. Markham, Ont.: Fitzhenry & Whiteside.

  • Gray, D. R. 1990. Muskox Biology. In: International Studbook for Muskox: Ovibos muschatus, (Ed. by B. Holst), pp. 23-48. Copenhagen: Copenhagen Zoo.

  • Groves, P. 1992. Muskox Husbandry: A guide for the care, feeding and breeding of captive muskoxen. Fairbanks, AK: Institute of Arctic Biology, University of Alaska.

  • Groves, P. 1997. Intraspecific variation in mitochondrial DNA of muskoxen, based on control-region sequences. Canadian Journal of Zoology, 75, 568-575.

  • Gunn, A. 1985. Observations of a cream-colored muskoxen in the Queen Maud Gulf area of Northwest Territories. Journal of Mammalogy, 66, 803-804.

  • Gunn, A., & Forchhammer, M. C. 2008. Ovibos moschatus (Muskox, Musk Ox). In: IUCN Red List of Threatened Species. Version 2011.1, pp. 4. IUCN.

  • Lent, P. C. 1988. Ovibos moschatus. Mammalian Species, 1-9.

  • Nellemann, C. 1998. Habitat use by muskoxen (Ovibos moschatus) in winter in an alpine environment. Canadian Journal of Zoology, 76, 110-116.

  • Rowell, J. 1990. The Muskox. In: International Studbook for Muskox: Ovibos muschatus, (Ed. by B. Holst), pp. 2-22. Copenhagen: Copenhagen Zoo.

  • Tener, J. S. 1965. Muskoxen in Canada: A Biological and Taxonomic Review. Ottawa: Canadian Wildlife Service.

  • Wilson, D. E., & Mittermeier, R. A. 2011. Handbook of the Mammals of the World. Vol. 2 Hoofed Mammals. Barcelona: Lynx Edicions.


Web:

  • http://animaldiversity.ummz.umich.edu/site/accounts/information/Ovibos moschatus.html (University of Michigan, Museum of Zoology entry on muskox).

  • http://www.natur.gl/

(Greenland Institute of Natural Resources)

  • http://www.lhnet.org/musk-ox/

(Large Herbivore Network, part of European Centre for Nature Conservation)

  • http://www.iata.org/whatwedo/cargo/live animals/Pages/index.aspx (The International Air Transportation Association's Live Animal Regulations)

  • http://en.wikipedia.org/wiki/Ovibos moschatus#cite note-ellis-6
    (Wikipedia article on muskox)

  • http://www.mnh.si.edu/mna/image info.cfm?species id=240 (The Smithsonian Institution’s North American Mammals page on muskox)

  • http://www.iucnredlist.org/apps/redlist/details/29684/0
    (The IUCN Red List entry for muskox)

| informační list připravil Mikkel Stelvig, koordinátor pro pižmoně, Zoo Kodaň, Dánsko |

Pro více informací navštivte www.poletopolecampaign.org nebo pošlete e-mail na info@poletopolecampaign.org


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка