Autor této studie a sestavovatel příloh




старонка8/15
Дата канвертавання18.04.2016
Памер0.9 Mb.
1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   15

Terapie pevným objetím – záznam z přednášky Mgr. Mileny Mikulkové
Koncept významné německé psycholožky českého původu Jiřiny Prekopové je založen na obnově vzájemného vztahu mezi rodiči a dětmi a mezi manžely.

Základními principy, na nichž je Metoda pevného objetí postavena, jsou:


Dítě musí být bezvýhradně milováno
Dítě je vůči rodiči povinováno úctou
Rodiče jsou „velcí“ a děti jsou „malé“
K opravdové lásce patří možnost vyjádřit „ano“ i možnost vyjádřit „ne“
Základem lidských vztahů je empatie.
Emocionální konfrontace: „..nepustím tě, dokud nám spolu nebude dobře…“

Metoda pevného objetí je využívána jako:


Životní forma – preventivní působení
Řešení konfliktů a narušených vztahů

Využívá se ve čtyřech modulech:


A, Metoda pevného objetí – mezi rodičem a dítětem do 12 let
B, Metoda usmíření – mezi dospělým jedincem a jeho rodičem (postup ve třech krocích, je možno provádět v tzv. zastoupení – z různých důvodů: rodič nemusí být osobně přítomen, narovnání osobního vztahu i k již nežijícímu rodiči
C, Manželská konfrontace – emocionální konfrontace a usmíření mezi manžely
D, Mateřské dosycení – rehabilitace narušené prvotní vazby
----------------------------------------------------------------------
Co je vaším cílem výchovy? Jakákoliv matka, ať je z jakékoliv sociální vrstvy, ať to umí, nebo ne, chce vychovat dobrého člověka. A proto dítě nějakým způsobem vedeme, staráme se o něho, aby z něj byl dobrý člověk. Setkala jsem se s lidmi s různých cílových a sociálních skupin. Kolikrát jsou to ženy, které ani neví, s kým mají dítě, ale všechny chtějí z toho svého človíčka mít dobrého člověka a dělají pro to maximum. Žádná z něj nechce vychovat darebáka.
Jakým způsobem k tomu chceme dojít? Co je a co není výchova? Je důležité, v jakém prostředí dítě vyrůstá – aby ta rodina fungovala, aby fungovali manželé a aby tam byla láska. Aby dítě vycítilo v té rodině bezpečí. Nejdůležitější je vlastní příklad. Zkuste popřemýšlet, co používáme v rámci výchovy, jaké metody, aby byly efektivní.
Potřebujeme sledovat potřeby našich dětí. Jaké máte potřeby vy, jako rodiče…Máte je pojmenované? Matka, rodič, má nějaké potřeby – rodinné zázemí (zajištěné bydlení, bezpečí, opora v manželovi – mít tam někoho vzadu, manžel, který mě má rád), kdy máme pocit, že jsme jako matky selhaly? Když ty naše metody nefungují..když dítě zlobí a nedělá to, co by mělo…kdy ještě pozorujeme, jaké jsou naše rodičovské, mateřské potřeby? Potřebujeme čas i pro sebe. Pokud nedáme dítěti najevo, že jako matka mám nějaká práva, naučí se bezohlednosti. Protože někdy máme tendenci vyhovovat dítěti a je to objekt celého našeho světa. Jakmile mu nedáme najevo, že jako matka, jako člověk, mám nějaké právo, kdo jiný ho to naučí? Protože když nedáme najevo práva, dáme najevo, že jako matky máme jenom povinnosti. Děti se musí naučit čekat. Samozřejmě, když řeknete nemám na tebe čas třikrát denně, sedmkrát denně, naučíte dítě, že nemá hodnotu. Pokud mu řeknete – počkej, pojď sem. Tady si sedni, já si budu číst, ale můžeš být u mě. On potřebuje vaši blízkost a pozornost, ale potřebuje vědět, že tím, že je blízko vás, vám neruší vaše kruhy.

Otázka: Když odněkud jdeme, potkám kamarádku a na chvíli se s ní zastavím a hodím řeč, dítě mi pořád skáče do řeči.

Odpověď: Proč myslíte, že to dělá? Musí se o vás dělit a strašně ho to rozčiluje. Jaká cizí ženská má na vás nárok, když jste jeho. Zkuste ho zapojit do rozhovoru - tzn. když řeknete: Toto je náš Jirka, podívejte se, jak tady se mnou hezky je. A během té řeči několikrát odveďte pozornost na něho. Tím, že jste ve spojení, tak nemá pocit, že se o vás dělí, protože jste pořád jednotka. Udělejte ze sebe jednotku – my jsme tady pro vás – já a moje dítě – pro vás, další objekt. Nutně potřebuje vidět tady to spojení maminka a dítě. Vždycky to bude dělat – znáte to, když telefonujete. Nejvíc randálu. Přijde návštěva,…začne zlobit.

----------------------------------


Řešila jsem minulý týden problém krádeže u dvou holčiček - dvojčátek a právěže neměly naučené to respektování těch hranic. Už v břichu se musely dělit o jeden prostor – nikdy nic nebylo jejich. Začaly jsme tím, že jsem řekla jedné z nich – víš co, přines si sem všechno, co je jen tvoje – tvoje věci. Dones to sem na hromádku a uděláme z toho tvůj poklad. Holčička chodila po bytě a říkala – toto máme s Májou společné, … nic nenašla. Takže taková ta naše altruistická výchova, jako že nebuď lakomá, nebuď sobecká, rozděl se…může následovat až po tom, když něco dítěti opravdu patří. Je to opravdu jeho. To je moje a já to někomu půjčím. Dokud se nevybuduje ten vztah k něčemu mému, což může být matka – prostor, místo doma, hračka, říkanka,…tak to nebude mít smysl, protože bere, že mu to krademe.
Přání a rozkazy neříkáme neurčitě – „za chvilku někam půjdeme“, ale přidáme to k něčemu určitému: Já ti ještě jednou přijdu říct, …nebo podle hodin – až bude ručička tam, tak něco…
Vším, co děláme, dáváme dětem najevo: patříš k nám, ať jsi jakýkoliv. Když utře nádobí a není to teda tak úplně dokonalé, tak to beru jako proces učení. Je hrozně dobré si uvědomit, že děti jsou učni v naší škole – doma. V rámci každého vývojového období. Oni se učí, ale učí i nás. Rozhodně by jste byli jiní, kdybyste neměli svoje děti.
Takže k tématu pevného objetí – to pevné objetí není jako kázeňský prostředek. „Počkej, až tě budu objímat!“ To by byl dost průšvih. Kdy my sami využíváme objetí? Kdy ho potřebujeme? Když je nám zle, když je nám těžko, smutno, v rámci křivdy, nebo naopak když je nám dobře, když jsme šťastni. Co to objetí znamená? Je to projev lásky. Patříme k sobě. Metoda pevného objetí je právě o tom - patříme k sobě, nezávisle na tom, jaký jsi, jaká jsem. Metoda má několik stupňů a zásad – dítě je bezvýhradně milováno. A nebo ten, kdo k nám patří, je bezvýhradně milovaný. Umíte si představit, co je to bezvýhradně milován? Když ho bereme takové, jaké je, i s jeho chybama. Kdy potřebujete objetí? Když vám není OK. Poznáme to? Poznáme už v prenatálním vývoji, že nám není ok? Jestli je dítě chtěné, nebo nechtěné? V každém případě se prokazuje to, že dítě vnímá, co se děje s tou matkou už v prenatálním vývoji. Takže se vlastně sleduje, jak chtěné a jak nechtěné děti reagují na situace s matkou. Už tam je ten emoční vývoj důležitý.
Metoda pevného objetí je opravdu o bezvýhradném přijetí, o tom, že druhý přesně ví, co mě nedělá dobře. A navzdory tomu ho přijmu…proto je tato metoda pojmenováním pro to, co mám rád, ale i pro to, co mi ubližuje. V rámci pevného objetí je důležité, aby byl tělesný kontakt mezi matkou a dítětem – dítě si posadíte čelem k sobě, udržujete oční kontakt. Dítě se může zlobit, vzpouzet se, protože potřebuje projevit - já jsem na světě. Ale na druhé straně potřebuju dokázat, že ty jsi silnější, že se na tebe můžu spolehnout. Jenom se pevně drží,nehladí se a tak, to jsou spíš rušivé vlivy. Pevné objetí je o tom, že tam není žádný jiný vzruch. Taková ta pevná náruč. A vy můžete říct: mě tak zlobí, když ti řeknu třikrát, že půjdeme ven a ty začneš trucovat a kopat nohama, mě to dělá zle. Protože když se něco takového stalo v rodině, kde jsme byli my jako děti, tak jsme polkli ze strachu, že dostaneme. Báli jsme se. Ale ty naše emoce potom buď vybíjíme na partnerovi a on chudák neví, za co dostává, nebo se samy trestáme tím, že jsme to nějakým způsobem nezvládly…mami, bojím se, že mě přestaneš mít ráda, ale to, že mě opouštíš každý den, je pro mě něco tak strašného, proč ta práce má předemnou přednost? A nebo místo práce můžeme dát alkohol, cokoliv jiného…proč něco má předemnou přednost?
Jak poznám, kdy je to potřeba a kdy si to vynucuje? Já osobně vnímám takový mezistupeň v rámci zaškolování dětí. Aby to mohlo být pro něj bezpečí, tak ten rodič by tam měl být v rámci 14 dnů, měsíce. Když tam dítě nechce být, je to o tom, že v tom prostředí se necítí bezpečně a ty jsi pro mě bezpečí. Musí to být úměrné věku. Je to můj soukromý názor, že v rámci zaškolování dětí, v rámci první třídy, v rámci školky, je to velmi šetrné k té adaptaci. Vytvořím ti bezpečí, prostředí. Když se naučíš to nové prostředí zvládat, já se můžu vzdálit. My se snažíme osamostatňovat dítě tam, kde je to předčasné a být jim blízko tam, kde je to už zbytečné. Např. teď, co je nová koncepce v mateřských školách – že dítě si má rozhodovat o režimu dne - kdy chce a kdy nechce jíst a tak, to je dle mého názoru totální zvrácenost. Protože ono se potřebuje dostat do řádu, do jistot, aby si ten řád potom umělo samo udělat. A zezačátku tu schopnost nemá, toho předvídání.
Praktická ukázka objetí – obejmout se, říct mě to objetí tak strašně chybí…já to hrozně potřebuju, ale nikdo jiný tě nemůže zastoupit. Proto třeba taková ta teorie já mám o dítě postaráno, je tam chůva, to je náhradní řešení. Spokojí se tady s tou náhražkou?
Takže jedna část toho pevného objetí je tehdy, když dítě nemá jistotu, že je milované. Jistotu máme tehdy, když pro někoho něco znamenáme, když jsme pro něho osobně důležití. To pevné objetí může být i takový potom už tréninkový proces. Dá se to preventivně používat - ty se cítíš tak sama, ty máš pocit, že mám Jindřišku raději, než tebe? Ale to mě je líto - obejmout. Přiznat pocit toho dítěte je strašně důležité – neodstřihávat emoce – bývá to i u toho, když dítěti říkáme to si tak nesmíš brát, ale to je jinak. Když mu nepotvrdíme, že cítí správně. Když mu dáváme něco a on chce něco jiného a nedostane to, co vlastně potřebuje. Když dítě volá po vás a vy mu dáte flašku – je to to, co chtělo? Jenom částečně jsme uspokojili, že my máme klid. Ale jeho potřeby nejsou uspokojeny. Proto nemůže maminku dělat dítěti někdo z venku – kdo nezná signální řeč. Rozhodně poznáte, když dítě pláče, že je počůrané, nebo že je mu smutno. To už se dá poznat. Takže tady tohle je první příklad, kde se používá metoda pevného objetí – jsi pro mě strašně důležitý a chci, abys to věděl. Ještě je dobrá strategická věc, že se snížíte k úrovni toho dítěte. Když sedíte na židli, tak se bude drápat do toho vašeho světa. Lepší je, když se opřete někde o zeď, jste v úrovni jeho prostoru, jeho hraní.
Další způsob pevného objetí se používá v rámci polohy „malý tyran“ (dítě sedí mámě na zádech, která je na čtyřech) – chtěla bych říct, že všechny pozice jsou z lásky, i tato. To je výchovný styl. Umíte si představit, že takto probíhá doma výchova v pozici maminka dole…takové heslo "vše pro dítě". Jak to vypadá? Že dítě má vše, co chce. A ona mu to dává, protože ho má ráda. Někdy se ale musíme i v rámci lásky stát nesympatičtí. Tím, že řekneme ne. A to se stává i manželovi, to se stává dětem, to se dokonce stává i v práci. Ale má to svoje důsledky. My jsme se totiž odnaučili říkat ne, protože jsme se lekli, že za to budeme trestaní. Říká se vám dobře někomu ne, když má oprávněný požadavek? Říká se vám dobře, když přijde kamarádka a řekne – potřebovala bych dnes někam odjet, pohlídala bys mi děcka? A vy víte, že jste zrovna dnes odpoledne měla naplánované pletení, takovou nepodstatnou činnost, ale chtěla jste ten den mít pro sebe, protože dva týdny před tím jste nespala, protože mělo děcko příušnice. Přijde kámoška a řekne: Prosím tě pohlídáš mi, já si potřebuju zajít na manikůru – objednanou. Jak se vám říká ne v takovém případě? Kdyby šla k doktorovi, tak to jo, ale na manikůru? Záleží, jak já jsem na tom. Někdy uděláme arbitra, co ten člověk může a co ne. Ale pak může opravdu začít kamuflovat. Já teda jdu k doktorovi – a přitom jde jinam. A tohleto nám dělají i naše děti. Jo mami, já chodím do té hudebky. Fakt. A pak zjistíme, že jenom sedí a hongá nohama někde na zídce a s někým si povídá. Protože my se strašně bojíme být někomu nesympatičtí tím, že řekneme ne, tady tohle neudělám. A mám pro to svoje důvody. A není to o tom, že tě nemám ráda. Ale zase se to nesmí stát takovým tím stabilním pravidlem jako když ke mně přijdeš, vždycky uslyšíš ne. V rámci tady tohoto výchovného stylu ta maminka opravdu neumí říkat dítěti ne a to dítě – jak se cítí? Poloha malého tyrana – praktická ukázka – máma klečí, dítě sedí na ní. Dítě má nohy nahoře. Mají tady tihle dva nějaký kontakt? Ví to dítě, jestli je to mamince příjemné, nebo ne? Pokud je to v rámci hry, může to být příjemné. Ukazuji tím ale výchovný styl – dítě mě osedlá a já mu sloužím. Takže tady v té situaci to dítě naprosto neví, jak se mamince daří a je sobecké. Já netuším, co se s lidmi děje, protože mě to maminka neukazuje na sobě, jestli je to pro ni příjemné. Ona maximálně nadskočí a řekne tlačíš. Matka mučednice. Ale ve skutečnosti v životě tady toho tvorečka nikdo nechrání. Naučte se mu i říkat ne – teď si maminka potřebuje odpočinout, přečíst si něco. A musí vědět, že to myslíte vážně.
Tady tohle je metoda pevného objetí – v tomto případě se používá, aby se daly do pořádku věci, řády, jak mají být. Že rodiče jsou velcí a chrání a děti jsou malé a jsou chráněny. V poloze malý tyran to vypadá, že to dítě je velmi chráněné, ale tím, že mu podléháme, jeho přáním, že má, co si zamane, tak je nechráněné, protože mu nedáváme limity. A dítě, které je v této pozici, má obrovskou potřebu narážet na hranice. Kdy už se projevíš? Proto malí tyrani mají problém s tím, že překračují hranice. Malý tyran je takový človíček, který si nastaví řád světa podle svého, ale obrovsky touží po tom, aby měl nějaké hranice. Zkouší, co mamka vydrží, kdy zareaguje, kdy zařve – konečně! Takže malý tyran je dítě, které vás ovládá a vy ho z lásky obléháte. Metoda pevného objetí neslouží k tomu, abyste toho malého zlomili, abyste mu řekli, kdo je tady pánem, ale: Můžeš se na mě spolehnout, já to tady zvládám.
Když je dítě malý tyran, je strašně ohrožené tím, že musí rozhodovat za všechny. Je to šílená zátěž, kterou to dítě nezvládá a tím, co dělá, tak naráží na hranice, aby tam stál ten dospělý. Proto malí tyrani bývají hodně často nezvladatelné děti.
Je výborné vzít si dítě a říct – tebe to zlobí, že tady toto říkám? To se ti vůbec nedivím, že tě to zlobí. Mě by to taky zlobilo, ale já vím, že je to potřeba. A já jsem velká a já vím, proč to dělám. Asi to nejhorší, co děláme jako rodiče je, že popíráme dětem, co cítí. Klidně můžete říct jo, já se ti vůbec nedivím, že tě to vzteká. Já se vůbec nedivím, že tě to nudí, ale teď jde o jinou věc. Strašně často to bývá v rámci domácích prací – ale mě to nebaví. Říkám no, to se ti vůbec nedivím, já jsem taky nesnášela nádobí, ale to velice dobře dělá s tou rukou, víš, tu grafomotoriku…
Děcko potřebuje dostat důvěru na základě toho, že se už někdy osvědčilo. To je vlastně výchova. Na začátku dáváme podmínky pro učení a tím, že dítě roste, ověřujeme, jak to zvládá. Když to zvládá, rozšiřujeme hranice. Proto třeba ten koncept, který je teď v mateřských školách – dejme dítěti prostor na rozhodování. Když si představíte – teď ty budeš jíst, kdy chceš. Ale teď se mu nechce, pak se mu nechce, v tomto obrovském prostoru se ztrácí.

Otázka: Nesrážíme mu ale těmi hranicemi sebevědomí?

Odpověď: Sebevědomí rovná se jsem si vědom sám sebe. V tom obrovském prostoru je to ale strašně složité. Velmi dobře se buduje sebevědomí malého dítěte v ohrádce, protože zvládá prostor, který má. V bunkru – jo já jsem tady. A když to uděláme třeba jako na poušti jeden člověk – budujte mu sebevědomí. Když není v kontaktu sám se sebou.
Takže pevné objetí tehdy, když dítě požaduje autoritu a potřebuje se přesvědčit, že rodič je velký a dítě je malé. Hodně jsem se setkávala ve školství s tím, že když dítě zlobí, paní učitelka ho drapla, pevně a držím, dokud se neuklidní. To je zneužití metody. Cílem setkání v rámci pevného objetí je vždycky patříš ke mně a já tě, přestože si teď nepřijatelný pro cizí, pro mě jsi přijatelný a buď u mě. Vztekej se, křič, kousat nebudeš, to si nepřeju, ale buď u mě. Já ti řeknu, co se mě nelíbí, ty mi řekneš, co se tobě nelíbí, křikem, slovy, jakkoliv – protože malé dítě vám to slovy neřekne.
Je výborné dělat tohleto i s manželem. Aby to dítě vědělo a vidělo, že to je normální projev. Že když jsou ti lidi naštvaní, tak se obejmou.
Protože cílem toho objetí je nepustím tě, dokud nám spolu nebude dobře.

Otázka: Já mám v sobě to, že když mi někdo ublíží, tak jdu pryč….



Odpověď: Nechci zkoumat metody vašich rodičů, ale tady tohle nám vzniká tehdy, když dítě, které je ukřivděné, pošleme za dveře. Tam se uklidni a přijď, až budeš klidný. My se naučíme, že jsme nepřijatelní v té negativní emoci a tu si musíme odžít někde jinde, izolovaně. Až jsme v pohodě, přijdeme a už se nic neděje….
Když je nejistá matka, dítě neví, co si může dovolit a zkouší. Proto se první pracuje na posílení jistoty. Ona ví, že tomu dítěti neubližuje, ale dává mu tím pocit bezpečí a pak je to trošku o něčem jiném.
Je velmi dobré pojmenovat, co právě cítíme – teď jsem strašně vzteklá. Aby to bylo fér – na výrazu, na intenzitě, na výrazu, musí být vidět, že popisujete svoji emoci. V tom afektu nemusíte jednat. Ale je hrozně důležité dát najevo, co právě prožíváte. Protože to je i ta metoda, abyste v rámci toho pevného objetí byla schopna sledovat, co vám to dítě za těmi slovy říká, co tam vlastně skutečně je. Jestli se cítí samo, nebo žárlí na brášku, nebo se o vás musí pořád dělit. Když přijede teta Hanka, tak jsi s ní pořád a já když tě chci, tak ne. Jo? Takže doptat se a zase lidé jsme od toho, abychom kultivovali emoce ale ne, abychom je potlačovali. Takže když řekneme já se hrozně zlobím a je to na mě vidět, tak to dítě dostává informaci, že se stalo něco, co tu emoci vyvolalo.
Proto máme strach, že nezvládáme život, když používáme metody běž za dveře. Protože my jsme se naučili za těma dveřma, že nezvládání života je hrůza. Já jsem přijímaný jen tehdy, když všechno klape. Když je všechno v pořádku.
Můžete tam s tím človíčkem jít vy. Ale to roztržení toho pouta je o tom nepřijímám tě bez výhrad. Přijímám tě jenom za podmínky, že děláš to, co já potřebuju.
Metoda pevného objetí je jen pro jednoho. Tak je to třeba i s manželem. Když děcka vidí, že se obejmeme, okamžitě se na nás valí – neustoupit. Nabídněte kdyžtak nohu J) Ještě v rámci těch řádů – rodiče jsou velcí, děti jsou malé, máma má pro tátu přednost před dětma. V rámci vztahů. Neposílat děti pryč, ale nabídnout třeba tu nohu. Když začnete pouštět mezi sebe děti, tak je jen otázka času a vzdálenosti, kdy tam budou hlavním tématem jenom děti. Kdy to nebude o vás dvou. Protože dítě se cítí šťastné jen tehdy, když si rodiče dovolí být šťastní. Nemůžu si dovolit já být šťastná, když mamka se trápí.
Metoda pevného objetí je jedna z metod, která se dá použít k tomu, aby z člověka vyrostl dobrý člověk. Tzn. tím, že je bezvýhradně milovaný. To, že prožíváš nějaké nepříjemnosti, patří k životu, ale přesto tě neopouštím. To, že tě objímám, je známkou toho, že chci, abys byl vždycky blízko. Když cítíme, že nám něco dluží rodiče, nikdy se od nich neodpoutáme. Největší prohlubní mezi lidmi je pocit viny. Když milujeme, dáváme svobodu. Když jsme něco nedostali, nebo něco nedali, nikdy toho člověka nemáme sílu propustit. Takže to jsou věci v rámci pevného objetí a v odpouštění a smíření – je to o tom – to, co jsem dostal, beru a to, co jsem nedostal, odpouštím. Už to nepožaduju. To je takové osvobození.

Dotekové hry:

Uděláme hnízdečko. Sedněte si rozkročmo, abyste si dítě dali do hnízdečka. Je důležitý oční kontakt – obličejem k sobě. Ta hra je o zvonečku. Dělá bim, bam – kývají se bim bam do stran a dívají se do očí. Bim – bam. Přidáme hluboký hlas. Uděláme pak střední zvon (trochu rychleji). A na konci zvedneme dítě do výšky a uděláme cililink….!

Je dobré v rámci toho hnízdečka – aby se dítě přesvědčilo o tom, že ho zvládnete. Dělali jsme v rámci předškolní přípravy – seděla jsem se svým dítětem a udělala jsem mu pevné měkké hnízdo. A říkám: Tvým úkolem je vyletět. A mým úkolem je tě udržet. Má se z toho dostat a mým úkolem je nedovolit mu vyletět. A různé způsoby – já jsem na něho nalehla, ale když se to dokončí do finále, tak musí slyšet – perfektně bojovals. Roste z tebe silák. Ale na mě se můžeš spolehnout. Já jsem velká a já to zvládám. Je to hra samozřejmě. Berte to, že děcka strašně potřebují, abychom jim byli blízko.

Uff, to toho je, ale věřím, že vám to něco dá. Snad to nějak přelouskáte...jinak paní má i www stránky: ww.vztahove-poradenstvi.cz

http://www.emimino.cz/pages/story/5891



ukázka z knihy - Malý tyran, Prekopová
brož, 158 str., 149 Kč
(Portál, 1999)

Nejen o příčinách a léčbě dětské panovačnosti, ale o skutečných výchovných potřebách malých dětí.
Stále více rodičů a vychovatelů je bezradných. Ačkoliv při výchově chtěli dělat všechno dobře, zdá se jim, že se jejich děti vyvíjejí v malé tyrany. Udržují své rodiče v poklusu a nechávají je kolem sebe tancovat. Známá německá dětská psycholožka Jiřina Prekopová tento fenomén ve své knize vysvětluje a ukazuje, jakou oporu děti potřebují aby se mohly nerušeně vyvíjet

knihu si můžete koupit na adrese: www.studovna.cz


http://jyxo.cz/s?s=%2B%22metoda+pevneho+%22&d=cz
Metoda PEVNÉHO objetí (Poradna Předškolní, školní a adolesce...

Metoda pevného objetí

Jiřina Prekopová



Koncept významné německé psycholožky českého původu Jiřiny Prekopové je založen na podpoře a obnově vzájemného vztahu mezi rodiči a dětmi a mezi partnery.

K základním principům, na nichž je Metoda pevného objetí postavena, patří:

Dítě musí být bezvýhradně milováno

Dítě je vůči rodiči povinováno úctou

Rodiče jsou „velcí“ a děti jsou „malé“

K opravdové lásce patří možnost vyjádřit "ano“ i možnost vyjádřit "ne"

Základem lidských vztahů je empatie

Emocionální konfrontace v pevném objetí: „..nepustím tě, dokud nám spolu nebude dobře...“ umožňuje vzájemné poznání, porozumění, přijetí a podporuje schopnost konstruktivního řešení vztahových problémů - "milovat beze strachu z odejmutí lásky"



Metoda pevného objetí je využívána jako

životní forma - preventivní působení

řešení konfliktů a narušených vztahů

Využívá se ve čtyřech modulech:

A, Metoda pevného objetí – mezi rodičem a dítětem (v přímém kontaktu)

B, Metoda usmíření – mezi dospělým jedincem a jeho rodičem*

C, Manželské (partnerské) usmíření – emocionální konfrontace a usmíření

D, Mateřské dosycení - rehabilitace narušené prvotní vazby, včetně možné rehabilitace porodního zážitku (příp. emočně korektivní zkušenosti)

*postup ve třech krocích, je možno provádět v tzv. zastoupení (z různých důvodů):

- rodič nemusí být osobně přítomen

- narovnání osobního vztahu i k již nežijícímu rodiči

Průvodce (terapeut) pevným objetím  - tým odborných pracovníků

Mgr. Milena Mikulková - sociální pedagožka, terapeutka pevným objetím podle Jiřiny Prekopové

PhDr. Zdeňka Bezděková - psycholožka, terapeutka pevným objetím podle Jiřiny Prekopové

pracují na základě absolvování dlouhodobého psychoterapeutického výcviku (500 hod)

jsou certifikovány pro tuto metodu (terapie pevným objetím je samostatná sekce ČMPS-ČR, Společnost pro terapii pevným objetím podle Jiřiny Prekopové

pracují pod supervizí (odborná konzultace a metodické vedení, osobnostní a profesní rozvoj) - PhDr. Jaroslav Šturma, Dr. Jiřina Prekopová

odborná spolupráce:

MUDr. Anna Hanušová, psychiatr, terapeutka pevným objetím podle Jiřiny Prekopové

MUDr. Táňa Horká, psychiatr - aktuálně ve výcviku terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové

Bc. Eva Líbalová - arteterapeutka, terapeutka pevným objetím podle Jiřiny Prekopové



http://www.vztahove-poradenstvi.cz/?id=metodapevnehoobjeti


Jiřina Prekopová: Já snad nejsem přísná, spíš jednoznačná   




    Bedřiška Kotmelová

   Ročník 35 - číslo 24   

Psycholožka Jiřina Prekopová je původem z Čech, také česky výborně mluví, přestože již léta pracuje v Německu a jezdí po celém světě přednášet, nejvíce o výchově dětí a o terapii pevným objetím. Instituty Jiřiny Prekopové, které založily její žačky, jsou již i v Mexico City a ve Vídni. Letos na jaře se zúčastnila kongresu mateřských center, který probíhal v Městské knihovně a v budově YMCY v Praze.

Paní Prekopová, kolik vám je let?


Sedmdesát čtyři.

Včera i dneska jste na přednáškách vypadala, že je vám dobře na světě…


Je, skutečně je. Mně je dokonce čím dál lépe na světě. A řeknu vám proč. Protože se neustále snažím mezi lidmi obnovovat lásku, a tím obnovuji i sebe. A když mám radost z obnovené lásky, mám radost i ze sebe a mám se čím dál víc ráda - tedy v tom smyslu, mít sám sebe rád jako svého bližního, přes veškeré své chyby. Když totiž člověk jednou rozpozná smysl svého života, je v dobré rovnováze. A do toho stavu jsem se už dostala.

A v čem jste rozpoznala svůj smysl života?


Můj smysl je právě v tom obnovování lásky mezi lidmi. Starám se, aby člověk byl člověkem, a ne člověk člověku vlkem. To je moje nepřetržitá práce. Můj rakouský manager, který pořádá kongresy a organizuje mi přednášky, mě představuje takhle: "Jiřina Prekopová je sedmdesát čtyři let biologického stáří, má elán třicátnice a životní zkušenost jedné stoleté."

Vaše knížky jsou u nás známé. Když jsem říkala jedné své kamarádce, že s vámi jdu dělat rozhovor, říkala mi: "Já se té Prekopové trochu bojím, já vlastně nevím, jestli bych se k ní šla radit, přijde mi taková přísná."

Ne všechny moje knížky vyjadřují stejnou přísnost. Přísná se zdá knížka Malý tyran, ale myslím, že knížka Děti jsou hosté, co se ptají na cestu moc přísnosti nevyzařuje a v knížce Neklidné děti, tam je asi přísnost k tomu chaosu v naší společnosti, ale spíš soucit s rodiči a neklidnými dětmi. Malého tyrana jsem psala jako první knížku, a tam jsem ještě já sama neměla tolik vnitřní jistoty, abych se mohla spontánně vyjádřit, to za prvé, a za druhé jsem poznala tu tragédii v životě dítěte, když se mu dovolí být tyranem. Tam jsem musela být přísná. Když je dítě tyran, je to porušení řádu. Řád stvoření je, že rodiče jsou velcí a dítě je malé. Dítě roste, když je větší než rodiče, odpoutá se od nich a žije ono samo dospělý život. To je řád a bez toho to nejde. A když se dítě cítí silnější než rodiče, protože mu rodiče tuhletu zkušenost zprostředkují - tedy spíš základní životní omyl - a to dítě cítí, že jsou menší, slabší a manipulovatelní, unikne mu, co v životě potřebuje - vzor u rodičů. Napodobujeme ty osoby, které známe a které dovedou víc než my. Dítě tím také ztrácí možnost být chráněno, protože ochranu hledáme u silnějších. Tak je dítě necháno samo sobě napospas a světu kolem, který ho později neposlouchá. Dítě musí vykročit do světa tak, že se umí prosadit, ale také přizpůsobit. Musí to být v rovnováze. Moje obava, že tyhle děti jdou do katastrofy, udělala tu knihu přísnou. Já snad nejsem přísná, v podstatě jsem dobrotivá, ale jsem přísná tam, kde není dodržený řád stvoření. Jsem také přísná, když se týrají zvířata, jsem přísná proti potratům a jsem přísná proti zneucťování lidství. Tam nedělám kompromisy. Možná je lepší slovo jednoznačná. Víte, takovéto ani ryba ani rak, to je strašné. To je bezbřehost.

Já sama si vybavuji, jak mi velice pomohl váš názor na dětskou ohrádku. Vy jste psala, že je v určitém věku velice správná věc. Bezbřehost dnešní doby je veliký problém…


Je, skoro jeden z největších, co může být. Můžeme říct, že je to ztráta hodnot. Hodnoty totiž vznikají v protikladu. Když vím, co je dobré a co je špatné, co je noc a den, co je hlad a nasycenost. Jenom pak mám hodnoty. Když člověk nebyl nikdy hladový, neváží si pak suchého chleba. Nemůže se vcítit do hladového člověka. Ono to pak pomalu začíná být nijaké. Náš dnešní člověk má všechno, jídlo, mobil, auto, televizi, něco na kontě, má svou cigaretu, flašku, svoje hranolky. Všechno má a nic nepostrádá a neváží si toho, co má, nebo chce mít ještě víc. Ale v tu chvíli pozbývá svět hodnoty. Když má dítě přebytek hraček, neváží si jich a spíš má dlouhou chvíli. Plný pokojíček hraček a nakonec si nehraje.

Jak tomu ale čelit? Mě například děti cíleně udolávají, že chtějí tohle a tohle. Bohatí nejsme.


No, to je nakonec dobře.

Ale já se pak setkávám s tím, že jsou z toho děti frustrované…


Frustrovaní jsou z toho rodiče. Protože rodiče dneska mají pocit, že by dítěti měli dát všechno to, co mají ostatní děti. Takže, když chce například dítě mobil, protože ho mají ostatní děti ve třídě, tak mu ten mobil koupí, i kdyby neměli co jíst, aby se dítě necítilo nějak krácené. Nebo když dítě chce značkové oblečení, i když si musí rodiče něco odepřít, tak mu je koupí. Tam už jsou ale převrácené hodnoty. Čím víc máš, tím víc jsi. To je zvrácenost, kdy jsme mimo nouzi. Dítě se tím kazí. Dítě má také vědět, že jsou chudí, a vědět, co jsou pravé hodnoty. Dítě by mělo od rodičů vědět, že si tohle nemůžeme dovolit, protože nejsme tak bohatí. Nebo sice bychom si to mohli dovolit, ale podívej, tady jsou v Nigérii hladové děti nebo je potřeba poslat léky do Iráku, raději to pošleme tam. V podstatě by tyto hodnoty měly vytyčit rodiče, ale tím, že mu plní materiální přání, aby se srovnalo s ostatními dětmi, to roste čím dál víc. Tím se často ztrácí duchovní hodnoty.

Ale ve mně, a nejen ve mně, se tohle pere. Je to problém mnoha rodičů kolem mě. Na jedné straně tohle víme a na druhé straně trneme, že se tím dítě vyděluje ze společenství ostatních. A tvrdá realita je, že se dostává do společenské izolace. Když srovnám dřívější období, byla chudoba normální, byla častá a dnes není. Protože chudé je například jedno nebo dvě děti ve třídě. A co s tím?


Tohle není lehké. Řekněme dítě, které je něčím výjimečně nadané, si může dovolit být jiné i co se týče materiálního přepychu. Když je třeba skvělý fotbalista a nemá značkové džíny jako ostatní, dobude si postavení jiným způsobem. Ale opravdu těžké je to s dětmi, které jsou průměrné, a to je většina dětí. Tam doporučuji, aby se spojilo více rodin se stejným hodnotovým žebříčkem a vytvořily přátelské souručenství. Když má dítě ve třídě ještě dva kamarády a rodiče se spolu setkávají, mohou spolu uspořádat slavnosti nebo hrají divadlo nebo jedou společně na výlet. Dítě má pak vědomí ideologické podpory. Není jenom ono podivín. Tak vzniká jakási zelená stopa. To je v podstatě vytváření komunit.

V poslední době se u nás rozvinula diskuse o tělesných trestech. Uvažuje se, že by mělo být fyzické trestání dítěte trestným činem. Já sama jsem z toho rozpačitá. Nemluvím o skutečném týrání dětí, ale občas mi přijde, že přiměřený fyzický trest je lepší než zdlouhavé promluvy.

Také jsem proti tělesným trestům, tedy postupně jsem k tomu dospěla. Dřív jsem proti nim nebyla, ale teď už jsem. A jsem zásadní odpůrkyní trestu, kdy odpíráme lásku. Příklad - "Teď, jak křičíš, tě nemám ráda, běž do pokojíčku, přijď zpátky, až budeš slušný. Chci tě jenom slušného." To je v podstatě ten nejhorší vzorec, který může dítě dostat. Nejsem proti trestu, ale musí mít logickou návaznost na přečin. Na zavolání k obědu dítě nepřišlo, tak bude hladové až do dalšího jídla, ale důsledně nesmí nic dostat. Nebo dítě ukradlo něco spolužákovi, musí to vrátit, omluvit se a dát odškodné. Nebo nechalo válet kolo na ulici - kolo zmizí jako auto, které jsme špatně zaparkovali. Pro takové tresty jsem. A řeknu, proč jsem proti tělesným trestům. Když trestáte dítě fackou, dáváte mu vzor. Ukazujete mu, že je správné, že se lidi bijou. To ale není všechno. Když trestáte tělesně, ujde vám emocionální konfrontace. Na základě emocionální konfrontace se dítě učí vcítit se do druhého. Dítě má poslouchat ne proto, že přijde trest, ale že zraní.

Kluci se ale taky bijou mezi sebou...


Ale to je něco jiného. Doporučuji, aby se dětem dovolila agresivita a boje mezi sebou, ale s jistými pravidly hry. Fotbalisti a boxeři je mají. Například starší nenapadá mladšího nebo nikdy se nepereme v jídelně a v obývacím pokoji - vymezit teritorium - nebo se nikdy nepereme při jídle. Je jaksi přirozenější, když agresivitu synů řeší táta. Pro tohle mají muži většinou lepší cit. Děti si mezi sebou musí vybojovat nějaké postavení. Ony v tom boji musí rozpoznat, aha, ty jsi velký a máš větší sílu, já jsem ještě malý, radši tě nechám na pokoji.

Paní Prekopová, jezdíte docela často sem do Čech, jak vnímáte proměny naší země?


Nemám to až tak zmapované, ale mám pocit, že vábnička antiautoritativní výchovy, dát tomu dítěti co chce a povolit mu, aby dělalo, co chce, přesáhla sem. Dává se dítěti víc svobody, než může unést.

Ono je to také někdy pro rodiče pohodlnější…


V tu chvíli ano, ale ne pro budoucnost. Jeden příklad, který se opakuje denně - voláme dítě -"Filípku pojď sem." A on neslyší. Tak maminka volá znovu. Zase neslyší. Nakonec je lepší vůbec nevolat. Navíc tím voláním způsobí hluk, který to dítě znervózní, a nakonec ono neposlouchá a maminka pak raději vůbec nevolá. V tu chvíli je pohodlnější to dítě nevolat. Raději si to udělá sama. Jenže dítě se učí neposlouchat aktivně světu kolem sebe. Pak se v pubertě neví, jestli je to pubertální vzdor, nebo jestli nemá náhodou poruchy vnímání, chodí se k doktorům. Tyhle děti, které se nemusely učit poslouchat, padají do té velké diagnostické skupiny děti s poruchou pozornosti a dostávají potom ritalin jako drogu. Ale na počátku je nedostatek formování dítěte. Maminka by si měla dát práci, aby trvala na splnění, pokud zavolá. Měla by jít pro dítě, dotknout se ho, pomoct mu rukou a přivést ho. V tomto momentě akce trvá o nějakou minutu déle, ale do budoucna se to vyplatí. Vytvářejí se tak základní vzorce společenského chování.

Ale oproti patriarchálnímu vzorci a dost tvrdému režimu, který byl v rodinách dříve - teď tedy myslím spíš první republiku, ale ve společnosti i dobu socialismu, má tahle výchova i svá pozitiva.


Ano, to má. Ale je potřeba hledat rovnováhu a zodpovědnost. Člověčenství je ohrožené jak technikou, která dostává v mnoha oblastech přednost, a pak také tím, že je blahobyt na prvním místě. Nejdůležitější je moje břicho, moje švanda, moje nápady. Ti lidé uskutečňují i dobré věci, ale jen ve chvíli, kdy jim to vyhovuje, ale je také potřeba překračovat svůj stín a dělat věci, které mi až tak nesedí, ale někdo kolem mne je potřebuje. To všechno a to ohrožení člověčenství je tak důležité, že je potřeba o tom mluvit.

http://www.rodinaonline.cz/ARCHIV/2003/24/prekopov%e1.htm

Jiřina Prekopová;

http://rodinne.konstelace.arcs.cz/index.php?id_text=313
Buď pochválena každá krize, kterou přestojíme

Rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou



Dr. Jiřina Prekopová se narodila v r. 1929 v Prostějově. Zájem o mezilidské vztahy ji přivedl ke studiu psychologie, pedagogiky a filozofie, svobodomyslnost ji v r. 1970 zavála do německé emigrace. Zde se zpočátku věnovala vývojové rehabilitaci, ale vnitřně ji zaměstnávala především problematika poruch osobnosti vyplývajících z deficitu nebo ztráty lásky v životě lidí. Silně ji oslovila terapie pevným objetím, kterou pod názvem "holding" - původně pro děti trpící autismem - vypracovala americká psycholožka Martha Welch a vědecky zdůvodnil oxfordský profesor etologie a nositel Nobelovy ceny Niko Tinberger. Paní Prekopová tuto metodu dále rozvinula a v r. 1989 se svými příznivci založila Společnost pro podporu pevného objetí jako životní formy a terapie, jejíž pobočky, resp. vzdělávací instituty, lze dnes nalézt i v jiných zemích. V České republice se školení terapeutů koná ve spolupráci s dětským psychologem Jaroslavem Šturmou. V červenci 2007 probíhal výcvik ve Vyšší škole pedagogické ve Sv. Janu pod Skalou, kde mi paní Prekopová poskytla tento rozhovor.

Pevné objetí - cesta k obnově bezpodmínečné lásky

Paní doktorko, teorie vaší terapie pevným objetím zní prostě. Člověka, který je zaplaven nějakým druhem silné negativní emoce sevře v náručí blízká osoba a drží tak dlouho, až se zlost, strach či momentální nenávist změní v pokoj, smíření a lásku. Jaké předpoklady musí být splněny, aby tento způsob zklidnění zafungoval?

Nejde jen o zklidnění. Jde především o obnovu lásky v situacích, kdy dva osudově spjatí lidé, především tedy manželé nebo děti a rodiče, mají stav vzájemného souznění tak vážně pokažený, že nejsou schopni se vyjádřit slovy a usmířit se. Jde o situace, kdy se člověk nachází ve stavu exploze, je pod vlivem hormonů a vlastně se dá říci, že v tu chvíli nad ním vládne limbická část jeho mozku, která mu zastíní jeho rozum, svědomí a odpovědnost za lásku, a pudí ho k brutální agresi nebo útěku. To je chvíle pro pevné objetí. Budiž řečeno, že limbické hormonální centrum v mozku je nám společné se zvířaty, např. i s krokodýli či vlky. Ve vypjatých situacích si člověk musí připomenout, že je člověk, a ne zvíře. Musí nasadit svou vůli, aby se s tím, kdo mu udělal bolest, konfrontoval kultivovaným způsobem. Např. matka zuřícího dítěte si v takovou chvíli řekne - já tě nezbiju, já tě nepošlu nikam do samoty, ale sevřu tě u sebe v náručí a tam tě podržím tak dlouho, dokud tu svou zlost nebo žal nebo smutek nevykřičíš a nevypláčeš. A já ti chci zase ukázat mou zlost a bolest. Abys věděl, jak mi je. Tak se budeme my dva spolu konfrontovat, od žlučníku ke žlučníku, od srdce k srdci, zkrátka tváří v tvář, a to nám pomůže, vyjádřit zraněné city a vzájemně se vcítit a pochopit.



V čem se liší terapie pevným objetím, provozována spontánně a instinktivně v běžném životě např. matkou, která obejme své vztekající se dítě, a speciálně vyškoleným terapeutem v rámci profesionálního léčebného procesu?

Terapii potřebují lidé, až když se jim láska v rodině nedaří, když si na konfrontaci v pevném objetí netroufají a nevědí si ani jiné rady. Terapeut nepracuje jen s jedním člověkem, naopak si všímá propletenců ve vztazích a různých komplikací, které rodině pomáhá řešit. Já proto nejraději mluvím o pevném objetí jako o životní formě, a ne jako o terapii - ta je až na druhém místě. Na prvním je nutné připomínat lidem, že pevné objetí je možnou formou smírného řešení konfliktů. Jde o formu hluboké emoční konfrontace za současného pocitu z bezprostřední fyzické blízkosti. Existují lidé - i bez jakékoliv psychoterapeutické kvalifikace - kteří k osvojení a praktikování pevného objetí nepotřebují žádné teorie ani knížky, prostě ho mají, na základě logiky srdce, v sobě hluboce zakořeněné. Cítí, že agrese nebo útěk nikam nevedou. Smutek se musí vyplakat, vztek vysoptit, aby srdce bylo zase volné pro lásku.



Takže se jedná o intuitivní chování, které někdo má a jiný nemá?

Ano. Na příklad u přírodních národů patří pevné objetí ke zcela přirozené životní formě. Tam se to člověk učí už v raném dětství, kdy je do dvou až tří let nošen v šátku. Když zlobí, není vyhnán do pouště, ale podržen v šátku i nadále. Vykřičí se a vyvzteká, a získává jistotu, že je bezpodmínečně milován a že se může cítit bezpečně. V naší kultuře jsme péči o dítě ztechnizovali na úkor intuice a instinktů. Třeba já pocházím z generace, kdy bylo pevné objetí naprosto vzácné. Když my jsme byly děti a zlobily jsme, tak nás běžně vyhodili od stolu, nebo zavřeli do sklepa, taky se nešetřilo pohlavky, a nikdo nás neučil otevřenému vyjádřená konfliktu a jejich proměně do lásky. Jakápak bezpodmínečná láska! Na lásku jsme se mohli spolehnout jen podmíněně - když jsme byli poslušní, pilní, když jsme neodmlouvali. Taky fyzický kontakt byl problematický. Spoustu problémů lidé drželi v sobě a nebyli schopni z nich najít cestu ven. To se přenášelo přes celé generace. Metoda pevného objetí může v lidech potřebnou intuici zase probudit.



Co když dojde k tomu, že se objímaná osoba dotyku brání? Co když dokonce reaguje vzpouzením nebo násilím?

Tady se musí rozlišovat, zda jde o dítě nebo o dospělého. Dospělou osobu samozřejmě nelze držet přes moc a musíme respektovat její svobodnou vůli, jinak by přece šlo o formu znásilnění. U malého dítěte je to jiné, to ještě ke svobodné volbě nemá potřebnou zralost. Není schopno dohlédnout důsledku svých rozhodnutí. Dítě např. křičí: "Jdi pryč, já nechci žádnou mámu!" Takže je jasné, že matčino objetí je tu od toho, aby dítě ujistilo, že stav po kterém volá, není v pořádku, a je potřeba, aby dítě tím víc pocítilo, jak matčinu lásku naopak potřebuje a jak se v ní nakonec celé zahojí. Větší děti potřebují předem vysvětlení, proč se v rodině pevné objetí jako životní forma pěstuje. Hlavně má dítě na vlastní oči vidět, že i rodiče, když jsou v rozporu, se v pevném objetí usmíří dříve než zapadne slunce a že se ani nebijí, ani od sebe neodcházejí.



Potřebuje dítě nejprve s touto metodou získat nějakou zkušenost? Je ze strany rodičů zapotřebí třeba i několik pokusů, než pevné objetí při řešení konfliktních situací zdomácní?

Ano. Dítě musí získat zkušenost, že je nutné projít krizí a vyřešit ji, aby láska nakonec zvítězila. Když dítě zjistí, že spolu s mámou nebo tátou takovou ošklivou chvíli překonali a že jejich láska zase rozkvetla, tak se z toho těší a ví, že tak je to dobré. Rozhodně tedy nejde o nějaké mechanické sevření dítěte v náruči tak dlouho, až ochabne - něco takového by bylo v naprostém rozporu s původní ideou metody pevného objetí podle Prekopové! Já jsem svou metodu musela přímo takto nazvat, aby bylo jasno, že nejde jen o to chytit vzdorovité dítě do náručí a počkat, až se vzdá, jak si to někteří vykládali. Nejde o potlačovací výchovný prostředek! Pro mě je zásadní ten moment obnovy bezpodmínečné lásky. Nejde o vymáhání slibů typu: "Řekni, že už to nikdy neuděláš!". Ne. Jde o to sdělit dítěti: "Mám tě ráda takového jaký jsi, ale když se chováš takto, tak mě to bolí, a chci, abys to věděl.



Podle čeho lze poznat, že objetí je již možno ukončit?

Když dojde k radosti z opětovného navázání vztahu. Když objímaný i objímající zase vědí, že patří k sobě za každé situace. Jde o obnovu bezpodmínečné lásky, bez které to v žádné rodině nemůže na dlouho dobře fungovat.



Mluvily jsem o objímání dětí jejich rodiči. Jak funguje metoda pevného objetí mezi dospělými?

Funguje podobně. Jenom si dospělí k tomu musejí dát šanci. A dnešním lidem to dělá problém. Bezpodmínečnou lásku nepěstují. To spíš - něco za něco. Já tě budu mít rád/ráda, když uděláš to a to. Při svatbě by si lidé měli slibovat "zůstaneme spolu v dobrém i ve zlém", a ne to brát stylem "no tak to zkusíme a uvidíme"… A setkávám se s tím i u těhotných žen - odváží se své dítě přijmout až po všech těch testech, co se dnes dělají, až když se ukáže, že dítě není postižené. Stejně to nevědí na 100%, ale dokud jim to lékař nepotvrdí, raději se k dítěti neupínají. To není dobré. Taková vyšetření jsou čertův vynález. Základy lásky se narušují v samém zárodku. Když totiž máte pochybnosti už na začátku, nemůže se láska vydařit. Proto dnes mnoho vztahů nevydrží.





Potřeba vymezování hranic a potřeba krizí

Kolik přísnosti a důslednosti je potřeba ve výchově, aby se nezměnila v chaos?

Já tohle nejraději přirovnávám k dopravním pravidlům. Ta přece vymezují povolenou rychlost, přednost i směr, a je prostě nutné je dodržovat. Když se jimi řídíme, dává nám to pocit svobody a taky požitku z jízdy. V rodině jsou stanoviteli pravidel rodiče. Je na nich, aby na dodržování pravidel dbali, s čímž ovšem musí začít u sebe a od nich se to pak učí jejich děti.



Odkdy v kontaktu rodičů a dětí tenhle proces začíná?

Já bych řekla, že už od těhotenství. Nastávající matka by si měla uvědomit, že skrze své hormonální hospodářství je s dítětem těsně propojena. Přenáší na ně veškeré své pocity, strachy a nejistoty. Už během těhotenství by měla začít bezpodmínečná láska, která dítěti umožňuje, aby se cítilo v bezpečí. V době krátce po narození plní rodiče dítěti jeho potřeby, protože ono je na ně ve všem odkázané, ale nejpozději na roce by měla začít výchova spojená s postupným vymezováním hranic. Tak např. je potřeba dítě naučit, že v noci se nepije. Že při jídle se pěkně sedí na klíně maminky. Že ano je ano, a ne je ne. Když třeba maminka dítě zavolá a ono nepřijde, pak se nemůže volat pořád znovu. Slovo musí mít svou váhu. Je potřeba k dítěti jít, vzít ho jemně za ruku a vysvětlit mu, že když máma zavolá, musí se přijít.



Poslušné děti jsou dnes, zdá se, spíše výjimkou.

To souvisí právě s tím, jak ubývá schopnosti stanovit řád. Struktury, na které se dítě potřebuje spolehnout, se hroutí. Je těžké udržet dítěti jeho režim, když rodiče zrovna řeší svoje problémy s rozvodem. Když jedináčkové, kterých je dnes tolik, si neosvojí pravidla, jak se chovat ve skupině. Mám vypozorováno, že přespříliš neklidným dětem je společné to, že doma nejsou patřičně vedeny, nebo nejsou dostatečně chráněny. Nějak se zkrátka dostanou do přílišného stresu.



Máte zřejmě na mysli stres z dezorientace v základních potřebách a hodnotách. Jaký druh stresu by děti naopak potřebovaly, aby mohly lidsky dozrát?

Tak třeba by potřebovaly víc na něco čekat a nedostat to hned. Nebo se naučit ovládat. Když přijde návštěva, měly by vědět, že nebudou středem pozornosti a že musí vydržet chvíli potichu. Měly by se naučit trpělivě komunikovat se starou babičkou, která už nedoslýchá, takže je potřeba se k ní sklonit a říkat jí věty přímo do ucha. A především by se měly naučit, že spory mezi lidmi se neřeší hádkami a fackami ani nepřátelským rozchodem, nýbrž že se kultivovaně konfrontují.



Jakých největších chyb se dnešní rodiče podle vašeho pozorování dopouštějí?

Můžu mluvit spíš o Německu, kde situaci lépe znám. Tam nadělala hodně škody antiautoritativní výchova a rostoucí neschopnost lidí děti vést. Mnozí z těch, kteří se narodili kolem 70. let minulého století, se tak nikdy nenaučili, že je také třeba brát ohled a přizpůsobovat se. Vyrůstali často ve velkém egocentrismu a poživačnosti. Navykli si, že všechno příjemné přichází snadno. S tím se těžko žije, zvlášť když se stavíte na vlastní nohy. Tohle je v Čechách jiné, tady bylo více přísnosti, někdy naopak až moc. Ale víte, co už je v Česku úplně stejné jako v Německu? Materialismus. Orientace na konzum. Všechno mít, všechno si užít, pokud možno za málo peněz. Za velký problém současných rodičů tady i tam považuji neschopnost empatie, tedy hlubokého vcítění se do skutečných potřeb dítěte.



Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Tak třeba když matka pošle dítě do školy bez snídaně. Nebo když se pak dítě vrací a v bytě je prázdno. Rodiče jsou v práci a ono je ponecháno samo sobě. Bylo spočítáno, že v průměru se dnes u nás spolu rodiče s dětmi intenzivně baví jen 15 minut denně. Co stihnete probrat za čtvrt hodiny? Nic. Nanejvýš organizační pokyny. Jde často právě o děti těch někdejších malých tyranů a princezen na hrášku, tedy o děti generace rodičů, kterou vyprodukovala antiautoritativní výchova. Jejich potomci bývají z mého pohledu jako sirotci. Povídá si s nimi hlavně televize nebo počítač.



Jak postupujete, když rodiče, kteří pochopili, že s výchovou dítěte neobstáli, že nastal kolaps, a přijdou za vámi - kudy do patologických vzorců soužití vstupujete?

Nejdříve musím zjistit, zda rodiče jsou vůbec schopni pochopit pravidla konsekventní výchovy a fungující komunikace. Pokud ano, pak obvykle stačí jen výchovné poradenství, kdy rodičům ukážete, co a jak je potřeba změnit. Horší je to v případech, kdy jakoukoliv autoritu odmítají, a já zjistím, že důvodem jsou chybné vzory z jejich vlastního dětství. V takovém případě se nejprve musím pokusit usmířit tyhle lidi s jejich vlastními rodiči. Jsou-li ochotni ke spolupráci, přicházejí k nám na terapii ve třech generacích. Učíme je vzájemnému pochopení a tomu, aby vůči sobě navzájem "změkli", aby si odpustili. Pokud k sebereflexi a terapii ochotni nejsou, nelze s tím dělat nic. Víte, ono je dnes obecně potřeba víc připomínat, že kdo se nikdy neocitne ve tmě, ten neocení světlo. Bez krizí to v životě nejde. Ať jsou pochváleny všechny, které přestojíme a z nichž se poučíme! Na každém utrpení se dá uzrát, jen musíme dát šanci příležitosti být silnější než naše krize! Jenže takovou pravdu člověk nenačte v esoterických knihách, tu si každý musí prožít a přijmout sám.

Více informací (v němčině) je možno získat na http://www.prekop-festhalten.de/

Zkráceno vyšlo v časopise Miminko 10/2007



http://www.evalabusova.cz/rozhovory/j_prekopovou.php

Prekopová, Jiřina a Hellinger, Bert: KDYBYSTE VĚDĚLI, JAK VÁS MILUJI
Jak pomoci obtížně vychovatelným dětem postavením rodinného systému a terapií pevným objetím

Nová kniha dětské psycholožky Jiřiny Prekopové je zajímavá tím, že nedává nahlédnout pouze do terapie pevným objetím, tedy jejího vlastního terapeutického směru, ale nabízí i nová řešení pomocí rodinné systemické terapie. Devět příběhů obtížně vychovatelných dětí (např. Malá tyranka, hyperaktivní dítě či adoptované dítě) sesbírala autorka na společných seminářích se zakladatelem systemické terapie Bertem Hellingerem a jejich protagonisty pak sledovala i nadále. "Máme s Bertem Hellingerem mnoho společného a leží nám na srdci osudy dětí," vysvětluje v úvodu Jiřina Prekopová, proč se rozhodli semináře uskutečnit. "Pokud si někdo při stavění rodinného systému způsobí hlubokou bolest, nemůže ji takto ve skupině prožít v potřebné intenzitě. Oproti tomu soukromá, časově neomezená terapie pevným objetím nabízí možnost, jak si bolest prožít a nastoupit cestu ke smíření." Oba systémy se vhodně doplňují a mohou nabídnout pomoc rodičům, kteří mají problémy s výchovou dětí. Díky jim mohou pochopit, co se v rodině vlastně odehrává a jak se ze začarovaného kruhu vlastně dostat ven.



http://www.cestabrno.cz/pripravu.php
1   ...   4   5   6   7   8   9   10   11   ...   15


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка