Concilii vaticani II instauratum auctoritate ioannis pauli pp. II promulgatum kongregace pro bohoslu




старонка1/21
Дата канвертавання18.04.2016
Памер1.07 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   21

CÆREMONIALE

EPISCOPORUM
EX DECRETO SACROSANCTI ŒCUMENICI

CONCILII VATICANI II INSTAURATUM

AUCTORITATE IOANNIS PAULI PP. II PROMULGATUM

KONGREGACE PRO BOHOSLUŽBU A SVÁTOSTI


Prot. n. CD 1300/84


DEKRET
Po prozkoumání téměř všech liturgických knih II. Vatikánského ekumenického koncilu jsme rozhodli obnovit a v nové formě vydat také Caeremoniale Episcoporum, aby biskup „velký kněz svého stáda, od něhož se odvíjí život jeho v Kristu věrných a na němž závisí“ (Sacrosanctum Concilium, č. 41), se bohatě projevil celý okruh zavedené liturgie.

A to víc vynikne, když bude pečlivě podána v nových pastýřských a právních normách o biskupovi.

Je třeba podotknout, že nový Caeremoniale Episcoporum, přesně řečeno, nemůže být považován za knihu liturgickou, a to proto, že se v liturgických obřadech nepoužívá. Velmi užitečný však bude biskupovi samotnému, kněžím rozličného stupně nebo učitelům obřadů, kteří v něm naleznou, co každý z nich má při obřadech dělat.

Tato kniha předkládá obřady, které má vykonat biskup, takovým způsobem, aby bylo možné dodržovat tradici a místní zvyklosti.

Normy, vydané Apoštolskou Stolicí, o kterých jsme mluvili výše, právě tak jako normy a předpisy již určené v liturgických knihách, ať jsou upravovány jen v této knize a ať jsou stejně závazné. Ostatní normy jsou zde proto, aby zajišťovaly co nejvíce biskupskou liturgii, která musí být opravdová, prostá, jasná, plná důstojnosti a pastýřské účinnosti, aby byla posílena duchovní jednota a aby neužitečné zvláštnosti byly pominuty.

Nový Caeremoniale Episcoporum, připravený Kongregací pro Bohoslužbu a Svátosti, schválil papež Jan Pavel II. při audienci Pro-prefektovi a sekretáři téže Kongregace dne 7. září 1984 a nařídil zveřejnit.

Proto tato kongregace z příkazu papeže tento Caeremoniale Episcoporum závazně zveřejňuje s tím, aby ihned, jak to bude možné, začal platit místo předešlého Caeremoniale Episcoporum bez jakýkoliv námitek.

Ze sídla Kongregace pro Bohoslužbu a Svátosti, dne 14. září 1984, o svátku Povýšení Svatého Kříže.


Augustinus Mayer, osb

Archiep. tit. Satrianensis

Pro-Præfectus
Vergilius Noè

Archiep. tit. Voncariensis

a Secretis

ÚVOD
1. Historie knihy Caeremoniale Episcoporum


Caeremoniale Episcoporum, kterého se užívalo až dosud, vydal papež Klement VIII. r. 1660. Toto vydání nebylo ničím jiným než prohlédnutím a opravou díla již dávno schváleného podle záměru Tridentského koncilu.

Vždyť Caeremoniale Episcoporum přišel po „Řádech Římských“, které od konce 7. století byly nositeli norem liturgických úkonů římských papežů. Mezi těmi řadí ten, který je označen číslem třináct v „Museo Italico“ Jana Mabillona, vydaný na příkaz blaženého Řehoře X. (1271-1276) kolem roku 1273 na druhém sněmu Lyonském (1274), s názvem „Caeremoniale Episcoporum“, nebyl nijak výpravný, ale byly v něm popisovány obřady při volbě a svěcení papeže, jakož i údaje o papežské mši a slavnostech během roku.

Téměř po čtyřiceti letech Ordo Romanus, zvaný XIV, byl připraven v době 1314-1320 za kardinála Jakuba Kajetána Stefaneschi a potom kolem roku 1341 by veřejně rozšířen a popisoval posvátné úkony při volbě a korunovaci papeže, jakož i při Generálním Sněmu, kanonizaci nebo při korunovacích císařů a králů.

Tatáž kniha za Benedikta XII. (1334-1342) a Klementa VI. (1342-1352) byla značně rozšířena a doplněna také dodatkem za Blaženého Urbana V. (1362-1370) o smrti papeže a o stavu kardinálů.

Řád, který podle počítání Jana Mobillona je označen jako XV., nebo „Kniha o obřadech Církve Římské“ od Patriarchy Petra Ameila na konci XIV. století za Urbana VI. (1378-1389) dokončen a pak biskupem Olorentským Petrem Asalbitem za Martina V. (1417-1431) opatřen nějakým dodatkem, zároveň s rukopisy Avenionskými sloužil papežské kurii (1492) a to pod názvem „Kniha obřadů Svaté římské církve“, až konečně na příkaz Inocence VIII. (1484-1492) Augustin Patrizi, biskup Pientinský a Alcinenský dokončil nový ceremoniál roku 1488. A ta kniha byla ve změněné formě vydána v Benátkách 1516 zvoleným arcibiskupem Corfirenským: „Rituum ecclesiasticarum sive sacrarum Caeremoniarum sanctae Romanae Ecclesiae libri tres non ante impressi“, až po naše dny zůstala v používání římského velekněze.

Z ceremoniální knihy předchozího období hlavní ceremonář papeže Julia II. Paris de Crassi (1503-1513) nejen zhotovil excerpty (písemné výpisky) Římský Řád pro papežskou liturgii, ale složil také dílo, které po roce 1564 dostalo název „De Caeremoniis Cardinalium et Episcoporum in eorum dioecesibus libri duo“, čímž přizpůsobil liturgii biskupskou, a sice Bononienskou, liturgii papežské.

15. prosince 1582 Řehoř XIII. (1572-1585) stanovil komisi, která předcházející Kongregaci pro Posvátné Obřady, za předsednictví kardinála Gabriela Palleotti, opravila zmíněný ceremoniál. Tuto opravu postoupil Řehořovi XIII., a obnovil ji sv. Karel Boromejský, který tehdy žil v Římě. Když však ten v roce 1584 zemřel, práce této komise skončily.

Sixtus V. (1585-1590) nejen, že založil dne 22. ledna 1588 Kongregaci pro Posvátné Obřady za tím účelem, aby zdokonalil liturgické knihy, ale již 19. března 1586 si dal přinést četné knihy z vatikánské knihovny, aby sám pečlivě zpracoval pokyny pro dodržování posvátných obřadů. A právě tento závěr není znám.

Konečně dne 14. července 1600 Klement VIII. (1592-1605) při vydávání Caeremoniale Episcoporum volně používal při tomto novém uspořádání ani tak spisů Augustinových a Pariidových, jako – jak se zdá mnohým neznámým, to dílo, zatím co tehdy v Svaté kongregaci obřadů jednali kardinálové Caesar Baronius, sv. Robert Bellarmin, Silvio Antonianus, muži proslulí svatostí a vzděláním. Úvodní bula tedy nikde nemluví o nové knize, nýbrž vždy o vylepšování Caeremoniale Episcoporum, knihy všem známé.

Než už dne 30. července 1650 Innocenc X. (1644-1655) obecně zveřejnil nové přehlédnuté a opravené vydání Caeremoniale Episcoporum, které Benedikt XIII. (1724-1730) pro svůj zájem o posvátné obřady opravil, některé nejasnosti a věci se odporující a znovu zveřejnil. Konečně 15 let na to dne 25. Března 1742 Benedikt XIV. (1740-1758) jako oficiál Svaté Kongregace Obřadů znovu vydal s dodatkem knihy III. o tom , co bylo v souladu se Statutem Církve Římské, při čemž vysoce pochválil metodu liturgické školy, která tehdy byla v Gregoriano Collegio Romano Societatis Jesu.

Nově Lev XIII. (1878-1903) r. 1886 nařídil publikovat tiskem Caeremoniale Episcoporum při zachování celé knihy III., i když to již nebylo důležité, když Status Ecclesiasticus byl potlačen či omezen na město Vatikán.

Teprve II. Vatikánský ekumenický koncil nařídil zavést všechny obřady a posvátné knihy, a tak také bylo nutné Caeremoniale Episcoporum od základu přepracovat a vydat v nové formě.


2. O významu knihy Caeremoniale Episcoporum
Papežové, kteří Caeremoniale Episcoporum vydali a rozšířili, sice nařídili, aby kniha byla trvale dodržována, přece však nechtěli, aby staré obřady, které byly v souladu s dřívějším ceremoniálem, zanikly nebo byly navrženy ke zrušení.

Ta kniha, přizpůsobená normám II. Vatikánského koncilu, zaujímá místo předešlého ceremoniále, který nakonec musí být stejně zrušen, je tak upravena, aby byly zachovány zvyky a místní tradice, kterých každá dílčí církev užívá jako vlastního pokladu předáváním budoucím generacím, jen když jsou v souladu s liturgií podle dekretu II. Vatikánského koncilu.

Většiny liturgických předpisů, které má nový ceremoniál, si zachovává závaznost z liturgických knih již vydaných. Jestliže se však v novém ceremoniálu najde něco pozměněného, musí se dodržovat podle nového ceremoniálu.

Ostatní normy jsou v tomto ceremoniálu uloženy, aby byla zachována biskupská liturgie, která má být jednoduchá a zároveň vznešená, plně pastýřsky účinná tak, aby mohla posloužit jako příklad všem ostatním.

Aby však tato pastorační snaha se snáze prosadila, je ta kniha uspořádána tak, aby biskup a ostatní služebníci a zvláště magistři obřadů v ní našli to, co je nutné, aby liturgické slavnosti, II. Vatikánského koncilu za zvláštní projev místní církve.

část I


de liturgia episcopali in genere
KAPITOLA I.

O POVAZE A ZÁVAŽNOSTI BISKUPSKÉ LITURGIE

1. Důstojnost místní církve



1. „Diecéze je část Božího lidu, která je svěřována biskupovi, aby ji ve spolupráci s kněžími vedl tak, by se přimkla ke svému pastýři a byla jím shromažďována skrze evangelium a eucharistii v Duchu Svatém, aby zřizoval místní církev, v níž skutečně je a jedná jedna, svatá, katolická a apoštolská Kristova Církev.“1 Opravdu je v ní přítomen Kristus, jehož mocí se církev sdružuje.2 Správně řekl svatý Ignác: „Kde je biskup, tam ať je i množství, tak jako kde je Ježíš Kristus, tam je i Církev.“3

2. Za stejným cílem s místní církví jde důstojnost Církve Kristovy. Netvoří shromáždění nějací lidé, kteří se sejdou dobrovolně k nějakému společnému dílu, nýbrž dar shůry, který přichází od Otce světel. A nelze je považovati za čistě administrativní část Božího lidu, proto že sama svým způsobem obsahuje a vyjadřuje povahu církve universální, která vytekla z boku ukřižovaného Krista Eucharistií neustále žije a roste, s Kristem spojena, matka věrných, je „na svém místě lid nový, od Boha povolaný, v Duchu Svatém a v plnosti mnohé.“4

3. Není legitimní shromáždění věřících ani společenství oltáře, leč pod svatou službou biskupa.5 Avšak takové shromáždění místní církve se rozlévá a žije v jednotlivých shromážděních věřících, kterým dává biskup včelo své kněze, aby pod jeho autoritou část Božího stáda, jim přidělenou, posvěcovali a řídili.6

4. A jako církev obecná je přítomna a zjevuje se v Církvi místní,7 tak místní Církve přinášejí své dary ostatním částem a celé Církvi, „aby celek i jednotlivé části rostly ze všech vzájemných komunikací a k plnosti v jednotě a souladu.“8

II. O biskupovi jako základu a znamení pospolitosti v místní církvi



5. Biskup jako náměstek a vyslanec Kristův řídí místní církev, poznamenán plností svátosti řádu, ve spojení a pod autoritou Římského biskupa.9

Neboť biskupové „ vedeni Duchem Svatým nastupují na místo apoštolů jako pastýři,… Kristus totiž dal apoštolům a jejich nástupcům právo a moc, aby učili všechny národy a lidi aby utvrzovali v pravdě a pásli je. A tak se biskupové skrze Ducha Svatého, který jim byl dán, stali pravými a hodnověrnými učiteli víry, kněžími a pastýři.“10



6. Biskup v síle ducha svým kázáním volá lidi k víře anebo v živé víře upevňuje a předkládá jim neporušené tajemství Kristovo.11

7. Skrze svátosti, jejichž pravidelné a plodné slavení nařizuje, biskup posvěcuje věřící. On sám řídí zavádění křtu, čímž se zavádí účastenství na královském kněžství Kristově. On je původním služebníkem utvrzování ve víře, správcem posvátných řádů a usměrňuje kázeň pokání. On řídí každé správné slavení Eucharistie, kterým bez ustání žije a roste církev. Svůj lid pečlivě povzbuzuje a řídí, aby v liturgii a zvláště při svaté mešní oběti svou část naplnil vírou a úctou.12

8. V biskupovi, jemuž asistují kněží, je ve středu věřících Pán Ježíš Kristus, nejvyšší kněz. Sedí totiž po pravici Otcově, nechybí v shromáždění svých kněží, kteří – vybrání k opatrování stáda Pánova – jsou Kristovými služebníky a rozdělují tajemství Boží.13 „Je tedy považovat biskupa za velkého kněze svého stáda, od něhož se nějak odvozuje a na němž závisí život jeho v Kristu věrných.“14

9. Biskup totiž je „ekonomem nejvyššího kněžství15 a na něm závisejí ve výkonu své funkce jak kněží, kteří jsou spolupracovníky prozíravého úřadu biskupského a sami jsou zasvěcenými kněžími Nového Zákona, tak také jáhni, kteří jsou určení k službě lidu Božímu společně s biskupem a jeho kněžstvem. A tak sám biskup je zvláštním rozdavatelem tajemství Boha jakož i správcem, kterému je svěřen celý liturgický život v církví, jakož i strážcem.16 Neboť právě jemu byl svěřen úkol překládati božské velebnosti pěstování křesťanského náboženství a spravovat podle pokynů Pána a zákonů církve, učených podle dílčího soudu dále pro jeho diecézi.17

10. Biskup řídí místní církev, která mu byla svěřena, radami, doporučeními, příklady, ale také příkazy a posvátnou mocí, kterou dostal při biskupském svěcení18 a které užívá k vzdělávání svého stáda v pravdě a svatosti. „Věřící pak musí lnout biskupovi jako církev k Ježíši Kristu a jako Ježíš Kristus k Otci, aby všechno bylo v souladu a přelévalo se do slávy Boží.“19

III. O důležitosti biskupské liturgie



11. Úřad biskupa jako učitele své církve, posvětitele a pastýře zvláště vynikne při slavení svaté liturgie, kterou koná s lidem.

„Proto je třeba, aby všichni co nejvíce žili liturgickým životem diecéze kolem biskupa, zvláště v katedrálách, a to v přesvědčení, že se jedná o zvláštní výraz církve v plné a činné účasti všeho svatého lidu Božího v týchž slaveních liturgických, zvláště v téže Eucharistii, v jedné modlitbě, u jednoho oltáře, kterému předsedá ze svého presbytáře a obklopen služebníky.“20



12. Posvátná slavení tedy, kterým biskup předsedá, vyjadřují tajemství církve, jemuž je Kristus přítomen a pomáhá mu. Nejsou tedy pouhým nástrojem obřadů.

Mimoto tatáž slavení musí být příkladem celé diecézi a musí zářit účastí lidu. A tak shromážděné společenství má na nich svůj podíl zpěvem, dialogem, posvátným tichem, vnitřním soustředěním a svátostnou účastí.



13. Je třeba počítat dopředu s takovouto manifestací místní církve v určený čas a v liturgických dnech roku a je potřeba pozvat na ni lidi z různých částí diecéze, pokud možno kněze. Aby pak věřící a kněží snáze se odevšad mohli sejít, je potřeby pozvání rozšířit do různých částí diecéze.

14. V těch pozvánkách by měla být zdůrazněna láska věřících k obecné církvi a probuzena v nich vroucí služba(servitium) evangeliu a lidem.

IV. O biskupově povinnosti kázat



15. Mezi zvláštními biskupskými povinnostmi vyniká povinnost kázání evangelia. Biskup totiž je hlasatelem víry, který přivádí nové žáky ke Kristu a autentický učitel obdarovaný autoritou Kristovou, který svěřenému lidu káže a nutnosti víry a mravů a ve světle Svatého Ducha vysvětluje a z pokladu zjevení vybírá nové i staré, činí ji úrodnou a bděle chrání své stádo před hrozícím zlem.21

Tuto povinnost biskup také naplňuje,když káže během mše svaté, při slavnosti slova Božího, při ranních a večerních chválách nebo když koná katechezi či pobízí k slavení svátostí či svátostin.



16. Toto kázání „ať je čerpáno především ze zdroje Písma Svatého a liturgie, jakoby zvěstování zázraků Božích v historii spásy nebo tajemství Kristově, které je v nás stále přítomno a stále působí, zvláště při liturgických slavnostech“22

17. Ačkoliv kázání je natolik vlastním úkolem biskupovým, že jiní služebníci je uskutečňují nejinak než o své vůli, přísluší biskupovi předsedajícímu liturgické akci konat kázání-homiliam facere samo sebou. Biskup káže sedě v křesle s mitrou a berlou, leda že by sám rozhodl jinak.

Kapitola II.

O ÚKOLECH A SLUŽBÁCH V BISKUPSKÉ LITURGII

18. V jakémkoli společenství oltáře, shromážděném pod svatou službou biskupa, ukazuje se symbol lásky a jednoty tajemného těla, bez něhož není spásy.“23

Je velmi správné, když je biskup přítomen nějaké liturgické události, kde je shromážděn lid, aby sám jakožto přestavitel svátostné plnosti (řádu) shromáždění předsedal. Což se děje nikoliv za účelem zvýšení vnější slavnostnosti obřadu, nýbrž za účelem ozřejmění světla tajemství církve.

Také se sluší, aby si biskup k slavení přibral kněžstvo.

Jestliže pak biskup předsedá liturgii, aniž celebruje, provádí sám liturgii slova a mši uzavírá obřadem propuštění,24 podle níže uvedených norem č. 176-185.



19. Ve shromáždění, které se sešlo k slavení liturgie, zvláště když předsedá biskup, každý má právo a povinnost svůj díl obsloužiti rozdílným způsobem podle odlišnosti řádu a úřadu. A tak všichni, ať služebníci nebo věřící, ať jednají podle své hodnosti a vykonávají jen a výhradně to, co se jich týká.25 Tímto způsobem se projevuje církev ve svých různých řádech a službách jako tělo, jehož jednotlivé údy tvoří celek.26

O kněžstvu

20. Kněží, ačkoliv znak jejich úřadu není zvlášť zvýrazněn a ve výkonu své moci jsou závislí na biskupovi, přece jenom jsou s ním spojeni kněžskou hodností.

Sami pečliví spolupracovníci biskupského úřadu jako jeho pomocný orgán, povolaní k službě Božímu lidu, tvoří se svým biskupem jedno kněžství, a pod jeho vedením posvěcují a řídí jim přiřčenou část Božího stáda.27



21. Proto se velmi doporučuje, aby biskup při liturgických slavnostech měl kněze, kteří mu asistují. Tak při eucharistické slavnosti, které předsedá biskup, kněží ať s ním koncelebrují, aby skrze eucharistii bylo vyjádřeno tajemství jednoty církve a aby bylo zřejmé před společenstvím biskupovo kněžství.

22. Kněží, kteří se účastní biskupské bohoslužby, ať dělají jen to, co se jich týká28 a nejsou-li přítomni jáhni, ať je nahradí v některých službách, nikdy však v oblečení jáhna.

O jáhnech

23. Mezi přisluhujícími mají první místo jáhni, jejichž úřad byl držen ve velké úctě již od prvních dob církve. Jáhni, muži dobrého svědectví a plní moudrosti,29 mají tak jednat s pomocí Boží, aby bylo znát, že jsou opravdu učedníci-žáci toho,30 který nepřišel proto, aby mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil31 a byl mezi svými učedníky jako ten, který slouží.32

24. …Jako služebníci oltáře čtou evangelium, přisluhují při slavení oběti, podávají tělo a Krev Páně.

Jáhni ať mají biskupa jako otce, jemu ať slouží jako samému Pánu Ježíši Kristu, Knězi na věky, přítomnému uprostřed svého lidu.



25. Úkolem jáhna v liturgii je: asistovat celebrujícímu u oltáře, s knihou, s kalichem dávat pokyny shromážděným věřícím podle potřeby, dávat pokyny k společným modlitbám.

Není-li přítomen žádný jiný služebník, sám podle potřeby vykonává jeho úkony.33

Není-li oltář obrácen k lidu, musí se jáhen vždy obrátit k lidu,když dává pokyny.

26. Při slavení liturgie, které předsedá biskup, ať jsou podle zvyku alespoň tři: jeden, který slouží při evangeliu a u oltáře, dva ať asistují biskupovi. Je-li jich více, ať se mezi sebou rozdělí úkoly34 a aspoň jeden z nich ať pečuje o činnou účast věřících.

O akolytech

27. Akolyta při službě oltáře má své vlastní části, které musí provádět sám, třebas jsou přítomni služebníci vyššího řádu.

28. Akolyta je tu totiž k tomu, aby pomáhal jáhnovi a sloužil knězi. Jemu totiž náleží starat se o službu oltáře, poskytovat pomoc jáhnovi a knězi v liturgických úkonech, zvláště při slavení mše sv. Jeho věcí také je, aby mimořádní služebníci podávali přijímání podle právní normy.

Je-li třeba, ať sám dává pokyny těm, kteří slouží při liturgických úkonech, aby se správně zacházelo s knihou, křížem, svíčkami, kadidlem a podobně. Nicméně při slavnostech, kterým přesedá biskup, je třeba, aby akolyté byli o službě řádně zpraveni, a je-li jich víc, aby si služby mezi sebe rozdělili.35



29. Čím hodněji akolyta vykonává své úkoly, tím vroucněji přijímá svatou eucharistii ve dnech zbožnosti, je jí vyživován a hlouběji ji poznává. Ať se snaží získat z toho, co dělá, co nejvíce vnitřního a duchovního obsahu tak, aby se denně obětoval Bohu a k tomu, aby spěl, aby Kristovo mystické tělo nebo lid Boží, především však nemocné a na duchu zemdlené, provázel čistou láskou.

O lektorech

30. Lektor má při slavení liturgie zvláštní úkol, který musí vykonávat on sám, i když jsou přítomni služebníci vyššího stupně.36

31. Lektor, který se historicky jeví mezi nižšími služebníky jako první a vyskytuje se ve všech církvích a jeho funkce je vždy zachovávána, je veden k úkolu, který je mu vždy vlastní, číst ve shromáždění Boží slovo. Proto při mši a jiných posvátných úkonech, s výjimkou evangelia, provádí čtení. Jestliže chybí žalmista, během četby recituje žalm, jestliže chybí jáhen, pronáší přímluvy.

Mimoto, je-li to třeba, připravuje věřící, kteří při liturgii mohou číst Písmo Svaté. Nicméně při bohoslužbách, kterým předsedá biskup, mají číst řádně poučení lektoři, a je-li jich více, rozdělit se mezi sebou lekce.37



32. Je si vědom vznešenosti Božího slova a důležitosti svého úkolu, ať neustále dává pozor na správnou řeč a výslovnost, aby Boží slovo bylo pro přítomné jasné a srozumitelné.

Když však čte Boží slovo pro jiné, sám ať je přijímá s porozuměním a pečlivě se připraví, aby to svým projevem dosvědčil.



O žalmistovi

33. Jakékoliv zpěvy, které se vykytují mezi čteními, mají velký význam liturgický a pastorační, je vhodné, aby při slavnostech, kterým přesedá biskup, zvláště v katedrálním kostele, byl žalmista nebo zpěvák žalmů zvláště zkušený zpěvák, který by zazpíval odpovědi k žalmům nebo přímo žalm, či biblický zpěv nebo graduale a „Aleluja“ tak aby věřící dostali vhodnou pomoc k rozjímání o zpěvu nebo smyslu textů.38

O ceremonáři

34. Aby obřad, zvláště, kterému předsedá biskup, zazářil důstojností, prostotou a úrovní, je třeba, aby ceremonář, který jej připravuje a řídí, těsně spolupracoval s biskupem a těmi, kteří mají povinnost jeho části pořádat, zvláště s ohledem na pastoraci.

Ceremonář musí být opravdu zkušený ve svaté liturgii, její historii a povaze a jejích pravidlech a předpisech. Zvláště se musí vyznat v pastoraci, aby věděl, jak mají být obřady uspořádány a to jak s hlediska podpoření účelnosti účasti lidu, tak s hlediska pozvednutí jejich důstojnosti.

Ať dbá na dodržování posvátných obřadů v jejich pravém duchu a podle zákonných tradic místní církve, které by byly pastoračně užitečné.

35. Ve vhodnou chvíli ať dohodne se zpěváky, asistenty, ministranty a celebranty, co se má učinit a co se má říci. Během obřadu ať jedná s největší opatrností, ať příliš rozvláčně nemluví, ať nepřekáží jáhnům a asistentům po boku celebrujícího a konečně ať vše dělá se zbožností, trpělivostí a klidem.

36. Ceremonář je oblečen do alby nebo do kleriky a rochety. Jestliže snad je zřízen diakonát, může během obřadu obléci dalmatiku nebo jiný řádový oděv.

O sakristiánovi

37. Společně s ceremonářem, po něm až druhý, připravuje sakristián biskupovu bohoslužbu. Sakristián vhodně umístí knihy ke čtení Božího slova a modliteb stejně tak bohoslužebná roucha a jiné věci, které jsou nutné k bohoslužbě. Bdí nad zvoněním při bohoslužbách. Stará se o dodržování mlčení a ticha v sakristii. Pelerina-supellex, která se udržuje tradičně, ať není zanedbávána. O tu je potřeba nově pečovat a vybírat podle pravidel současného umění, avšak bez snahy po pouhé novotě.

  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   21


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка