Co de do mých tras nevešlo: 194 Dědov




старонка7/9
Дата канвертавання24.04.2016
Памер266.46 Kb.
1   2   3   4   5   6   7   8   9

Zvonice


Samostatně stojící zvonice, která tvoří současně vchodovou bránu na hřbitov je patrně pozůstatkem po původním kostele.
Na kamenné podezdívce je vestavěná dřevěná zvonová stolice na zavěšení dvou zvonu vedle sebe a jednoho napříč. Zvonový prostor je zpřístupněn v kamenné části vnějším schodištěm které přechází ve střední části přes malý balkónek do vnitřního prostoru stavby. Ve střední části pokračuje dřevěné schodiště. Zvonici zakrývá dvojstupňová valbová šindelová střecha. Vrchol zvonice je ukončen dvojitým ozdobným křížem.
Okna jsou obdélníková po dvou na třech stranách a jednom na levé stranu (z celního pohledu). Na východní straně (směrem ke vsi), jsou okna dělená s dřevěnými žaluziemi. Ostatní jsou jednoduchá s prkennou výplní.

Zvony


Do roku 1917 byla zvonice osazena třemi zvony. Z toho nejmenší - Ave Maria o váze asi 72 kg byl pravděpodobně pozůstatkem po původním kostele. Tento byl vzat k účelům válečným a nenávratně se ztratil. Největší zvon byl odvezen do Nového Města nad Metují a vyměněn za zvon který byl prasklý. Střední zvon zůstal.V roce 1927 za přispění všech obcí kolátory byly pořízeny dva zvony. Velkou finanční zásluhu na zakoupení měl zejména pak J. Krecl rodák z Jestřebí, žijící v Americe, který věnoval na zakoupení nového zvonu 1000 dolaru tj. 33.500,-Kč a pan farář Václav Vojnar který z vlastních prostředků zakoupil malý zvon. 14. srpna 1927 byly přivezeny na nákladním aute z Broumova dva zvony. Velký zvon vážil 1281 kg , malý zvon 392 kg. Účet za ně zněl 49.616,- Kč. Daň z obratu 2% činila 927,- Kč.
Oba tyto zvony byly odebrány k účelům válečným ve II. světové válce. K velkému smutku všech zdejších obyvatel, byly sejmuty a odvezeny dne 26.3. 1942.
O vrácení zvonu z Nového Města nad Metují začal jednat „Výbor o navrácení zvonu“ založený k tomuto účelu roku 1947. Od založení začala mravenčí neúnavná práce tohoto výboru ve shánění finančních prostředků k zakoupení nového zvonu pro Nové Město, aby se starý slavoňovský zvon mohl po 32 letech vrátit zpět. Byly zřízeny sbírky v jednotlivých obcích kolátory, o finanční pomoc byly požádány okresní, krajské výbory i ministerstva. Bylo rozesláno 429 prosebných dopisu, 201 děkovných dopisu, 112 dopisu a 1 telegram. Tuto agendu vedl se vzornou pečlivostí pan Stanislav Suchánek č.p. 3. Celkem bylo na sbírkách získáno 175.850,- Kčs. Za tento obnos byl u firmy „Kovolit“ R.MANOUŠEK a SPOL v České u Brna, odlit nový zvon o váze 1200 kg pro Nové Město a zbyly ještě finance na pořízení třetího zvonu do slavoňovské zvonice.
Zvon, vrácený z Nového Města byl slavnostně vysvěcen dne 18. září 1949 a na slavnosti u příležitost „vrácení zvonu“ bylo přítomno 4000 lidí.
Roku 1950 byl pořízen nový malý zvon opět z dílny zvonaře p. Manouška v České u Brna za velkých obtíží, neboť nove vznikající režim církevním aktivitám příliš nepřál. Na tento zvon bylo 7.listopadu 2000 instalováno automatické zvonění firmou KOPECNÝ ELEKTROZVON Olomouc v ceně 24 000,- Kč.

Popis zvonu:


Největší zvon má spodní průměr 1230 mm je zavěšen na dřevěném závěsu z pozdější doby. Cepy jsou opatřeny valivými ložisky. Zvon byl v minulosti otáčen, proto je srdce zavěšeno na šarnýru pomocí koženého závěsu bez pojistného plechu. koruna zvonu je šestiramenná v provedení 2+1, zdobená. Na čepci je v lince veden nápis:

FRANCISCUS FRANK ME FUDIT PRAGE


Na korpu je nápis:

FUSA A°1589 REFUSA 1753. INTERATO REFUSA 1770. REGNANTE MARIA THERESIA IMPERATRICE REGINA HUNGARIE, BOHEMIAE ET IMPERATIORE IOSEPHO SECUNDO SERENISSIMO DOMINO DOMINO OPROCEZENEZIS DOMINII PRINCIPE RUDOLPHO DE COLLOREDO. PAROCHO FRANCISCO ANTONIO REITH. NEO HRADECAE.

Vpředu na korpu je reliéf sv. Jana Křtitele.

Rok odlití – 1770 odlil F. A. Frank.

Střední zvon o spodním průměru 1022 mm je zavěšen na dřevěném závěsu s kováním z pozdější doby. Srdce je obuškového tvaru, zavěšené na jednoduchém šarnýru. Koruna zvonu je šestiramenná v provedení 2+1, zdobená. Na čepci je v lince nápis:

LETA PANIE MDLXI TENTO ZWON SLIT GEST KE CZTI KCHWALE PANV BOHW WSSEMOHOVCZIMU TROIGO PANSTWI ZADVSSI SLAWONOWSKIMU SKRZE W F KONWARZE

Ve spodní rozšířené časti je ornamentální pás, střední část (korpus je hladký).


Tento zvon podle znaleckého posudku p. P.R.Manouška lze tento zvon považovat za mistrovskou ukázku zvonařského umění 16. století. Zvonař podepsaný iniciálami W F KONWARZ, vlastním jménem Václav Farář (Konvár), známí také jako Václav Trodocel působil v Hradci Králové. Jeho zvonu se do dnešní doby zachovalo velmi málo a všechny patří mezi velmi hodnotné.

Rok odlití – 1561 odlil - V. Farář v Hradci Králové

Nejmenší zvon o spodním průměru 836 mm a váze 372 kg, je zavěšen na dřevěném závěsu s kováním, cepy uloženy na valivých ložiskách. Srdce je ploché, na čepci po obvodu je veden nápis:

SV. VÁCLAVE NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM


SLAVOŇOV
L.P. 1950
Z.U.K. ČESKÁ U BRNA

Rok odlití – 1950 odlil – Manoušek ve fi. „KOVOLIT“ R.MANOUŠEK A SPOL v Ceské u Brna.

Soubor tří zvonu tvoří, podle p. Manouška, zcela ojedinělý, vysoce cenný komplet. Akustické ladění zvonu je velice vyrovnané a souzvuk všech tří zvonu vytváří neobyčejný a nezapomenutelný zážitek.

1326 Utzův mechanický betlém, Olešnice v O.h.

Tento malý vyřezávaný poklad určitě stojí za návštěvu. Figurky věrně napodobují lidský pohyb - pohybují rukama i nohama, hýbou se dokonce i zvířata v chlévě či přenoska na gramofonu.



Utzův mechanický betlém si můžete prohlédnout v budově obecního úřadu v Olešnici v Orlických horách. Jedná se o skvostné vyřezávané dílo místního řezbáře a mechanika. Betlém, dlouhý téměř šest metrů, je oživen pohybem figurek – hýbe se Ježíšek, Panna Marie, Josef, zvířata v chlévě i další figurky a postavičky. Postavy se hýbají velmi věrně. Pohybují nejen rukama, nohama a hlavou, ale také se k sobě vzájemně přibližují, nebo se naopak od sebe vzdalují.
Olešnice v Orlických horách

 vznikla v jedenáctém století při soumarské stezce z východních Čech do Klodska. Osadu zpočátku tvořila jen odpočívárna s noclehárnou, pak s kovárnou. Poloha osady při potoce chráněná okolními kopci byla výhodná i pro strážce hranic. Nejstarší písemnou památkou o Olešnici je zápis z 11. června 1354, který je uložen v archivu pražského hradu v první knize konfirmační. Na městečko byla Olešnice povýšena roku 1607 císařem Rudolfem II. s udělením obecního znaku.

Katastrální území Olešnice v O.h. se rozkládá na ploše 1429 ha v nadmořské výšce 610 m n. m. s nejvyšším vrcholem Vrchmezí (1 084m n. m.). Ve 132 domech trvale bydlí 472 obyvatel, dalších 205 domů slouží k individuální rekreaci. Návštěvníci naší obce si mohou zajistit ubytování v několika penzionech nebo rekreačních zařízeních.

Kromě množství soch umístěných po celém našem území jsou největšími pamětihodnostmi lovecký zámeček ze 17. století, kostel sv. Maří Magdalény a Utzův mechanický betlém.



Olešnice, poprvé připomínaná ve starém břevnovském urbáři r. 1369, má za sebou bohatou minulost. Vznikla na obchodní stezce vedoucí do Polska, která však přiváděla do Olešnice nejen kupce, ale také vojska. Olešnice zkusila hodně za husitských válek, poznamenala ji švédská vojska za třicetileté války, znovu trpěla za válek o Slezsko. Ztráta Slezska ji zbavila zámezí ve Slezsku a podvázala čilé obchodní styky se Slezskem. Vždyť dřevěné výrobky z Olešnice se prodávaly na trzích ve Vratislavi stejně jako v Praze, kde nacházelo odbyt i železo vyrobené v olešnickém hamru. Za napoleonských válek poznali v Olešnici prostřednictvím Francouzských vojáků ideje francouzské revoluce, poznali však také díky průchodům ruských vojsk i vědomí slovanské sounáležitosti. Při sčítání obyvatelstva r. 1833 měla Olešnice 104 domy a 603 obyvatel. Málo úrodná půda však poskytovala jen nepatrnou sklizeň brambor a ovoce, proto se obyvatelé živili především řemeslnou výrobou. Kdo dnes ví, že pracovalo v Olešnici 304 řemeslníků, z toho 115 mistrů 101 tovaryšů? Nové možnosti znamenal pro Olešnici cestovní ruch. Olešnice se stala střediskem vyhledávaným návštěvníky Orlických hor, je vstupní branou do tohoto krásného koutu naší vlasti!

1424 Rtyně v Podkrkonoší

Rtyňská vlastivěda

- kniha vytvořená týmem učitelů obecní školy v třicátých letech 20. století


pod vedením řídícího učitele Antonína Vorlického

Historický vývoj obce Rtyně v Podkrkonoší

 1. Založení vesnice Rtyně. Jak již bylo pověděno při původu jména Rtyně, možno položiti počátek Rtyně do té doby, kdy založen a vystavěn byl hrad Vízemburk, tj. asi do 2.polovice XIII.století. Osada byla založena podle práva zákupného či německého. Půda, určená pro novou osadu, byla rozdělena na stejné díly, lány /z něm. Lehen - léno/, jež byly přikázány osadníkům za jisté platy a povinnosti. V 17.století bylo těchto lánů: 34. Lán nemíval všude stejnou velikost; nejčastěji měl 60 korců. Poslední lán byl vyměřen asi v horním cípu rtyňském, kde zachovaly se podnes místopisné názvy "Lány" a "Náměrky", tj. přiměřené zbytky.

2. Podnikatel - parcelář: rychtář. Podnikatel, který se postaral o kolonisty, půdu rozměřil a rozdělil, zkrátka vesnici založil, dostal za svou práci dědičnou rychtu se svobodnou půdou, s krčmou a jinými právy a požitky, což stvrzeno bylo zvláštní listinou. Původní listina se nezachovala, ale za Jiříka z Poděbrad byla obnovena a chová se dosud na rtyňské rychtě. Rychtář nekonal robot, byl svobodníkem. Z listiny je patrno, že rtyňský rychtář mohl sobě a pro svou krčmu vařiti doma pivo třikrát do roka a dvakrát v roce přivézti si je, odkud by se mu líbilo; jinak měl bráti pivo z Úpice. Jako rychtáři přiznána mu byla jistá soudní pravomoc nad osadníky a část důchodů ze soudních pokut. Spory osadníků nerozhodoval však jen sám, nýbrž společně s vesnickými konšely. Před soud rychtáře a konšelů příslušely ovšem pouze lehčí věci. Vedle stálých důchodů měl rychtář i důchody příležitostné. K příležitostným náležely tyto poplatky:


  • zárožné - pokuta z rohatého dobytka zajatého na škodě - po penízi

  • stavné - plat za obstavení či zabavení věci nebo vězně - 4 peníze

  • jemné - plat za jímání čili držení ve vězení - pět grošů

  • pomocné - čistovné - peníz dávaný od toho, kdo čist vyšel od soudu - jeden halíř

  • odevzdané - odplata za odevzdání zločince neb zajaté osoby 1 peníz.

Z příjmů soudních náležel rychtáři od každého souseda jeden halíř při velkém soudě a z uložených pokut jedna třetina. Pro potřebu obce měl rychtář také chovati býka, kance a berana. Neznáme jména prvního rtyňského rychtáře, poněvadž nezachovala se původní výsadní listina. Schreiber se domnívá, že po něm má jméno les Venduš na lhotských hranicích. Jedna strana při hranici byla "lhotská" a druhá "Venduše" či Vendelína. Je to přeměna jména jako Jan- Januš - Hanuš. Jméno Venduš poukazovalo by na německý původ prvního rychtáře. Jméno Vendelín je příbuzné se jménem Wenden, tj. německý název pro Slovany.

3. Osadníci - sedláci. Osadníkům rozdělena byla půda jen v horní a částečně ve střední části obce. Hlavní povinností osadníků bylo platiti z přídělu půdy pevně stanovený roční plat či úrok. Ten činil u nás 12 grošů ročně. Úrok platíval se ve dvou lhůtách ročních, a to polovina o svatém Jiří a polovina o svatém Havlu. Kromě úroku peněžitého musili osadníci také dávati rozličné dávky naturální : polní plodiny, drůbež, vejce, máslo atd. Dále musili také osadníci platiti jisté dávky duchovnímu správci. Roboty bývaly ve staré době nepatrné; teprve v pozdějších stoletích se zvětšovaly. Sedlák nebyl majitelem půdy. Zákupné právo činilo sedláka jen dědičným nájemcem půdy, kterou obdělával. Vlastníkem zůstával pán, sedlák byl dědičným uživatelem. Statku svého nemohl však býti zbaven, pokud plnil podmínky, smlouvou stanovené. Mohl i za jistých podmínek svůj statek prodati, při čemž ovšem vlastnické právo pánovo nesmělo býti porušeno.



4. Dvory. Vrchnost ponechala si velkou část pozemků pro sebe. Z toho dala část ke kostelu, aby ze záduší toho vydržován byl duchovní. Pozemky ty prostíraly se od Končin až do Odolova a Strážkovic a od rychetských pozemků až k Batňovicům. Z pozemků těch utvořeny byly 2 dvory.

První dvůr - stál tam, kde je dnes Faltova živnost č. 6. Měl nejlepší pozemky z celé Rtyně. Dvůr ten, spíše zemanská tvrz, stál na vyvýšeném místě. Podnes statek č. 6 nad okolní stavení vyniká. Proti tvrzi prostíraly se ohrady pro dobytek. Tomu místu ještě dnes říká se "na ohradách". Roku 1381 nepatřil tento dvůr vízmburským pánům, nýbrž Hynkovi z Dubé a na Náchodě, který roku 1363 Náchod prodal a koupil Adršpach. Tento Hynek roku 1381 listem ze 6.7. daným na hradě Adršpachu prodal dvůr jakémusi Machkovi ze Sovřic /?/. Osvobodil jej ode všech robot. V listě stojí : "Povinen je sloužiti s 1 kuší, kdykoliv by zámek /tj. Vízmburk/ od nepřátel obtížen byl, jiných však robot, aby prázden byl".

Druhý dvůr - byl na dolním konci tam, kde je dnes čís. 21. Říká se stavení tomu "na Vyšehradě" , protože také nad ostatní vyniká. Tohoto dvora se asi týká zmínka Sedláčkova v V.dílu Hradů na str. 53., kde píše, že roku 1466 dne 6.2. prodal Jeník z Kostelce /Červeného/ svůj svobodný dvůr ve vsi Rtyni K23 Michalovi z Batňovic. Z toho je vidět, že dvory ty měnily často své majitele. V pozdější době byly oba dvory rozděleny. Vznikly z nich dva svobodnické statky číslo 6 a 21 a dalších 8 statků, které byly prosty všech robot a odváděly jen poplatek a naturální dávky. Jsou to tyto statky:

číslo 10 - Adolf Baudyš u lípy; číslo 12 - Josef Šedek číslo 14 - Josef Pavel, v zákoutí číslo 19 - Antonín Hanuš, u Srbeckých číslo 22 - dříve Lelkův statek číslo 23 - Robert Friede číslo 24 - Antonín Volhejn u kříže číslo 29 - Adolf Nývlt na ohradách
1   2   3   4   5   6   7   8   9


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка