Autor této studie a sestavovatel příloh




старонка1/15
Дата канвертавання18.04.2016
Памер0.9 Mb.
  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   15

Klíčová slova: haptika, haptická komunikace, neverbální komunikace, (tělesný, fyzický) dotyk, dotýkání, doteky, haptický hlad, ,klokaní péče', ,klokánkování', mazlení se, léčivé objetí, terapie pevným objetím, ,studený odchov', bezpečnostní bublina, intimní okruh, sociální inteligence, emocionální inteligence, deprivace, psychosociální zakrňování, psychofyzická retardace, neuroekologie, sociální prostředí, sociální kontakt, sociální izolace, láska, ,jazyky lásky', atmosféra přijetí, láskyplné prostředí, pozornost, psychické zaměření, ODC–enzym, růstový hormon, masáž, míčkování, relaxační masáž, výchova hrou, škola hrou, neuroekologie, sociální psychologie, mozkové funkce, nervové spoje, mozkové spoje, synapse, zooterapie, canisterapie, hippoterapie, zamlklé děti, syndrom zamlklých dětí, oligofrenie, pseudooligofrenie

Moc dotyku

Smysl a problematika haptické komunikace se zaměřením na vývoj a výchovu dítěte (verze č. 9)


Autor této studie a sestavovatel příloh (doplňujících článků a studií): Darius Nosreti

Úvod


Komunikace dotykem provází člověka po celý život a do poslední chvíle je pro něj velmi důležitým kontaktem s okolním světem. Největší význam má však od narození do ukončeného čtvrtého resp. pátého roku vývoje. V poslední době bylo mnoha psychology prokázáno, že pro rozvoj dítěte jsou stejně důležité zděděné (vrozené) dispozice včetně jejich genetického základu jako i rysy získané v prvních letech života, které se prostřednictvím různých komunikačních kanálů přenášejí z rodičů, vychovatelů, ošetřovatelů, vrstevníků a okolního prostředí na dítě. Kvalita a kvantita komunikace a získávaní různých dovedností mají očividný vliv přímo na vývoj mozkových struktur a jejich funkcí.
Pomocí cvičení a komunikace je možné rozvíjet mnoho schopností. Ukazuje se však, že komunikační kanály vyžadují zejména v dětství alespoň určitou míru zatížení, aby nedošlo k deprivaci a jejím neblahým následkům na rozvoj mozku a různých základních schopností potřebných pro šťastnýa úspěšný život nebo alespoň pro schopnost uspokojivě se vyrovnat s běžnými životními nároky. Jedním z velkých nedostatků (se závažnými následky), kterým trpí již mnoho desítek let většina českých a slovenských dětí, je nedostatek doteků, ať již doteků láskyplných, či jen doteků v rámci her, hygieny, relaxace, péče o zdraví a dalšího běžného kontaktu se svými rodiči, ošetřovateli, pedagogy a vrstevníky.
V posledních letech se nezávisle na sobě věnovalo více českých i zahraničních odborníků tomuto problému haptické komunikace, čili komunikace dotykem, jako i otázce nedostatku láskyplnosti v komunikaci, která s prvním tématem úzce souvisí. Tento souběh aktivit v této oblasti není jistě jen náhodou, ale upozorňuje nás na význam těchto otázek a možná i ohrožení důležitého místa v mezilidských vztazích. Předkládám proto vlastní úvahu doplněnou v příloze o některé důležité studie a články jiných autorů. Přestože svou studii nepovažuji za dokončenou, publikuji ji s ohledem na naléhavost tématu. Nakonec – věřím, že mnohým odborníkům i rodičům není nutné sdělit každý detail i poznatek a že mnohé si již budou na základě řečeného umět domyslet sami.

Co je to haptika a "jazyky lásky"

Neverbální komunikace je zpravidla součástí komunikace verbální. Při neverbální komunikaci jde o sdělování:


pohledy (řeč očí; pohled z očí do očí můžeme považovat za formu psychického dotyku)

výrazy obličeje (mimika)

pohyby (kinetika)

fyzickými postoji (konfigurací všech částí těla)

gesty (gestika)

dotykem (haptika)

přiblížením či oddálením (proxemika)

číchem/vůní, chutí (např. prostřednictvím feromonů)

ostatními chem. a biochem. vlivy

úpravou zevnějšku a prostředí

neverbálními zvuky a přenášením kmitů prostředí a těla (rezonancí; některé vibrace pociťuje nejen lidský sluch, ale i ostatní části těla, takže jde do jisté míry opět o komunikaci dotykem)

biorezonanční sdělování (psychotronicky, telepaticky, energoinformačně, tedy skrze hypotetické morfogenetické/formální pole, doplňováním náznakových informací skrze psychokybernetické ,čtvercování', vnímáním podprahových signálů apod.)



pomocí vnitřní komunikace (co člověk sděluje sám sobě a jak naše CNS řídí naše tělo)
Zkoumání haptické komunikace a komunikace vůbec v oblasti vývoje a výuky lidského jedince nás vždy také nutně přivádí k otázce emocionálního a morálního obsahu komunikace. Ukazuje se totiž, že zejména komunikace doprovázená ušlechtilým jasným záměrem, tvůrčí vizí a soustředěnou pozorností na straně jedné a citem lásky na straně druhé má na lidské dítě výraznější pozitivní účinek, a to přes to, že i naplnění vnějších atributů (forem) komunikace může přinést pozitivní výsledky a zabránit následkům deprivace.
Chapman rozvíjí svoji koncepci pěti hlavních oblastí láskyplné komunikace. Těmito – z hlediska výchovy dětí – budujícími "jazyky lásky" jsou dle něj fyzický kontakt, slova ujišťování, pozornost, dárky a skutky. Při zkoumání vlivu komunikace na vývoj dítěte nesmíme tento důležitý potenciální aspekt (láskyplnost) přehlížet, ale mel by se stát jednou z bází integrace našich poznatků (vedle tvůrčího přístupu v vývoji jedince a neuropsychického vlivu komunikace).
Mnozí ,konstruktéři' a ideologové nového člověka razili v minulosti a razí i dnes heslo, že pokrok spočívá v přetavování ,nízkých pudů' v člověku ve vyšší hodnoty a v neustálé snaze regulovat svůj přirozený základ. Zapomínají však většinou dodat, že pokrok sice může z naší biologické základny vycházet, ale v žádném případě nesmí jít proti ní.
Naši biologičtí předkové trávili většinu života lelkováním na bohaté salátové míse tropického pralesa a v těsné blízkosti svých nejbližších a jejich štěstí a smysl existence vycházely ze života tváří v tvář svým druhům a celé živé přírodě. Pokud tohoto přírodního člověka v sobě zahubíme a dále se od něj a přírody budeme vzdalovat, zahubíme lidství jako takové a s ním i nezadatelný nárok na své lidské štěstí včetně svého duševního a duchovního zdraví a růstu. Jsme mnohem více opičkami toužícími vybírat si navzájem své lupy než dělníky, rolníky, vynálezci a manažery. Kdo se s tím smíří, udělá důležitý krok k nalezení pravých hodnot, ke štěstí sebe i své rodiny a nakonec i ke svému skutečnému růstu a stabilizaci společnosti. Je třeba, aby zaměstnání dávalo více příležitostí k rodinným kontaktům, ale aby bylo pokud možno vázané na konkrétní komunitu (rod, rodinu, „tlupu“), aby spolu se speciálními vědomostmi a schopnostmi byly posilovány i komunitní vazby, přirozená psychosociální struktura komunity. Mezi zářné příklady patří zaměstnání, kdy řemeslo přechází z rodičů na děti, kdy matky mohou práci vykonávat za přítomnosti dětí nebo si za nimi během práce aspoň odskočit a kdy senioři, rodiče zaměstnanců mohou být v pracovním procesu užiteční nebo se tak alespoň cítit.
Je smutné, že to, co dokázala svým dětem instinktivně někde v pralese dát ta nejhloupější opice – láskyplné objetí, dlouhé kojení, dlouhodobý těsný kontakt s potomkem, pocit bezpečného zázemí aj. – nedokáží dnes ani mnohé studované maminky, a to ani s pomocí odborné literatury a podporou celých hejn. zdravotníků, vychovatelů, pedagogů a teoretiků – doktorů věd. Ba právě naopak, byli to vědci, který svým nekomplexním pohledem na výchovu a vývoj dětí mnohdy přispívali k nástupu celých generací, jimž bylo ve velké míře odepřeno to nejcennější, co člověk ke svému vývoji potřebuje: rodičovská empatie, obětavá, prakticky nepřetržitá a nekompromisní láskyplná pozornost a plnohodnotná a téměř nepřetržitá rodičovská komunikace s dětmi všemi možnými jazyky lásky včetně komunikace dotykem.
Vliv (psycho)sociálního prostředí

Neuroekologie a sociální psychologie, to jsou příklady věd, které se zabývají vlivem sociálního prostředí a sociálního kontaktu na kvalitu a rozvoj funkcí jedince, a to zejména v období vývoje, růstu a dospívání.


Téměř každý, kdo zahlédne inkubátor s dítětem, instinktivně cítí, že těm dětem bez dotyku s matčiným tělem musí něco závažného, důležitého a v podstatě nenahraditelného pro jejich vývoj chybět. Někdy si při televizních záběrech dětí v inkubátorech vzpomnu na ty tisíce lidových léčitelů, kteří jen na základě životní praxe a citu, většinou na sobě zcela nezávisle, léčili člověka dotekem a často radili i rodičům nemocného dítěte, aby se nezdráhali použít svého doteku k léčbě nebo alespoň uklidňující masáži dítěte, navzdory oficiální vědě, která zjevně rozluštila jen část blahodárného vlivu kterým může lidský dotek působit na zdravé a nemocné, ale zejména na malé, vyvíjející se děti. Nikdy jsem nechápal, proč se mnozí lékaři, vychovatelé, zdravotní sestry i sami rodičové tak často dobrovolně vzdávají prostředku tak neškodného, dobrotivého a žádoucího, jakým je lidský dotek ve svých tisícerých obměnách od relaxační masáže přes různé výchovné a rehabilitační hry až po desítky forem reflexní terapie.. Dnes již existují nemocnice, ve kterých personál umí zabezpečit kontakt matky s dítětem v inkubátoru (a ve kterých si uvědomují obtížnou nahraditelnost takového kontaktu., nemocnice, kde pochopili, že jemná, dobrotivá relaxační masáž je i pro těžce nemocného starého člověka často tou nejúčinnější medicínou. Dnes již existují dětské domovy a náhradní rodiny, které si uvědomují doslova budující vliv láskyplného dotyku na dětskou psychiku. S úctou vzpomínám i na tvůrce české safari ve Dvoře Králové R. Wagnera a jeho emotivní a přesvědčivé vyprávění, ve kterém dnešním citově chudým maminkám (akceptujícím téměř bezkontaktní, citově téměř sterilní „výchovu“, maminkám, které i s dítětem u prsu myslí spíše na falešnou společenskou prestiž a kariéru než na vlastní rodinu) dával za příklad gorilí matky, které jsou dlouhou dobu v těsném kontaktu se svým mládětem a dokud se jejich potomek neosamostatní, drží jej neustále ve svém náručí, a i později se drží v jeho blízkosti. Také mladí šimpanzi jsou nedostatkem tělesného kontaktu se svými rodiči a později i vrstevníky stresováni a následkem případné „bezkontaktní výchovy“ se vyvinou v neurotické, deprivované, snadno stresovatelné a v sociální oblasti neplnohodnotné jedince. To je vidět např. u jedinců, kteří přišli o svou matku, nebo kteří byli podrobeni psychosociálním vědeckým testům. Lidská kultura může nad biologickou základnou člověka postavit nádherné stavby, ale bude stát na hliněných nohou, pokud při tom půjde PROTI přirozeným základům, které jsme zdědili po svých polozvířecích a zvířecích předcích. Nad svůj biologický základ se za každou cenu nepovyšujme, je zdrojem síly a zejména naší ekobiologické i psychosociální stability a pouze v harmonii s ním bude naše kultura udržitelná (perspektivní), harmonická a efektivní.
Nedávno čínští výzkumníci zjistili, že děti v inkubátoru, které mají častější tělesný kontakt s matkou nebo ošetřovatelem, se lépe vyvíjejí a lépe se zbavují svých zdravotních problémů (a tak znovu za jásotu médií a veřejnosti objevili Ameriku). Každý inkubátor by měl mít otvor, skrze který by matka mohla být alespoň rukou v tenké (z bioenergetického hlediska nejlépe bavlněné*) rukavici v kontaktu se svým dítětem. Určitý vliv na dítě v inkubátoru má i reprodukce úderů matčina srdce, které mu připomíná bezpečné prostředí matčina těla v čase před narozením. Rytmus srdce nebo šumění podobné šumění krve v cévách matčina těla a vůbec šum šířící se vodním prostředím působí uklidňujícím dojmem i na dopělého člověka. Hlasitá rytmická hudba je svým způsobem také dotekem. Nepochybně i v tom spočívá pro mladé lidi přitažlivost hlasité diskotékové hudby, která s jejich těly pořádně "zatřese". Zejména rytmická hudba stojí na hranici komunikace sluchem a dotykem a její haptický účinek je možné znásobit tancem, tleskáním, podupáváním v rytmu, tancem v kontaktu s partnerem či se skupinou (např. v kruhu) nebo v kontaktu s hudebním nástrojem (jako posluchač či hudebník) či s polochami a objekty, které hudební nástroj či reprosoustava rozeznívá.
Dokonce i poslech zvuku matčina srdce a šum podobný šumu proudící krve, hlasům a dalším zvukům (nejlépe vnímaným/snímaným skrze vodní prostředí) může podle jiných, starších evropských výzkumů navodit pocit relaxace a zlepšit zdravotní stav těchto dětí, ale může pozitivně účinkovat i na starší dětí nebo dospělé. Účinné jsou i šumy podobné, jako šumění stromů, šumění vodopádu či vody napouštěné do vany a někdy i třeba hučení plynového bojleru v koupelně.
Zásadu, kterou se občas snaží prosazovat české i slovenské matky – "jen nezvykejte děcko na ruce" – je třeba označit za zásadu pomýlenou a alibistickou, umožňující matce vyzout se ze svých přirozenýxh povinností a současně potlačit hlas svého svědomí a přirozených instinktů (pokud nějaké ještě má), za zásadu, jejíž důsledky pro vývoj dítěte mohou být značné. Soustavným odkládáním dítěte se matka dobrovolně vzdává blahodárného proudu pozitivních impulzů s negativními důsledky pro její psychický stav, sociální a emocionální inteligenci a dokonce i pro samotný intelekt. Žena – spisovatelka či architektka pracující nebo dokonce žijící odděleně od svých rodičů, partnera či dokonce dítěte má sice více času na práci, ale její inspirace se může blížit nule a její práce zpravidla nedosahuje nejvyšších kvalit.
Nedostatek pozornosti, kterou věnujeme dítěti, může brzdit nejen jeho psychický vývoj a vývoj CNS, ale například i jeho fyzický růst. Dítě pociťuje nedostatek pozornosti ve smyslu psychického zaměření rodičů a ošetřovatelů na svou osobu ve formě deficitu zrakového, hlasového/zvukového a tělesného kontaktu. Již kvantitativní (signální) charakteristiky komunikace v rámci těchto kanálů mohou dítěti nést/znamenat rozhodující informaci. o ,láskyplné' emocionálně, intelektuálně a psychosociálně formující "zaměřené pozornosti". Prostřednictvím haptické komunikace dochází i k ověření si správného poměru mezi agresivitou, dominancí a submisivitou ditěte. Bez tělesného kontaktu vyrostě dítě sociálně nezralé, buď zakřiknuté, zamlklé, nebo naopak patologicky agresivní nebo tvrdohlavé. U chlapců může nadměrné potlačování agresivity a dominance vést až k sexuálním poruchám, ztrátě plodnosti nebo dokonce potlačení vývoje sexuálních znaků a k potlačení psychosociální dispozice zhostit se role plodícího, dominantního „samce“. Dokonce ještě i agresivní, hysterická manželka může působit katastrofálně na mužovu potenci a ochotu udržovat sexuální styk. Pro mnoho mužů představuje manželství samo o sobě velmi účinnou formu antikoncepce. Manželka, která neumí v průběhu dne mimoděk obejmout, pohladit, políbit, poplácat svého mažela (nebo jej alespoň podpořit pochvalou, obdivem či povzbudivým, obdivným nebo láskyplným pohledem) se zpronevěřuje svému základnímu ženskému poslání. Většinou za to ovšem nemůže, přenáší jen na své okolí (a na další generaci!) chyby, kterých se na ní dopustili její vlastní rodičové. S hrdou povzneseností by to ale neměli přehánět ani pánové, kteří tak často usilují o jakousi falešnou mužnost a „chlapskost“. Muž, které celé měsíce nepolíbí nebo neobejme svou ženu a jehož soulož probíhá zcela bez něžných projevů lásky je psychopatem, od kterého je třeba utéci co nejdál. Pozor na veledůležité pány, jejich vytrvale budovaný imidž „chlapa“ je často zárukou na tragické manželství s citovým trpaslíkem.


Psychosociální zakrňování, psychofyzická retardace, jako následky deprivace

Na krysách byly v zahraničí učiněny jednoznačné důkazy o vlivu dotyku na vývoj mláďat odstavených od rodičů. Krysy, které byly určitou dobu během svého vývoje pravidelně pevně masírovány měly mnohem rozvinutější mozkovou kůru a byly později nejen inteligentnější, ale měly i lepší psychosociální dispozice pro přežití a život ve skupině.


Byl to výzkumník Saul Schanberk z Dukeovy univerzity, který experimentoval s krysími mláďaty odloučenými od matek.
Zjistil úbytek ODC-enzymu a růstového hormonu, důležitých pro růst a vývoj. Nedostatkem stimulace/zájmu je zřejmě postižena oblast hypotalamu, která kontroluje tvorbu hormonů a enzymů důležiutých pro vývoj.
První skupina pozorovaných od rodičů odstavených mláďat měla dostatek potravy, tekutin, světla i tepla, avšak byla ponechána bez vnějšího dotyku.
Druhá skupina byla navíc stimulována plochým širším štětcem v určitém rytmu a pod určitým tlakem. (Je třeba zkrátka trochu přitlačit, aby organizmus jasně identifikoval ,cílevědomý dotyk/zájem'.) Posléze byl zjištěn výrazný rozdíl v hladině hormonů, v sociální adaptaci, ve schopnosti snášet stres, v růstu, tělesném vývoji, a dokonce i v rozvoji mozkových struktur (např. rozdíl v počtu neuronů, menší hustota synapsí, menší zvrásněnost mozkové kůry) u intaktních mláďat.
Kdybychom chtěli uplatnit nějakou adekvátní pomůcku na děti (tedy lidská mláďata), asi bychom použili spíše míček (masážní techniky zvané míčkování) nebo váleček s měkkým povrchem (podobný válečku na nanášení barvy). Nejlepším a nejcitlivějším nástrojem pro stimulaci lidského těla je ovšem lidská ruka, takže především je třeba se zbavit na všech úrovních péče o dítě různých předsudků a je třeba dětem dopřát mnohem častějšího tělesného kontaktu se svými rodiči, pěstouny, vychovateli, ošetřovateli a zdravotníky

než tomu bylo dosud. Velký potenciální přínos haptické komunikace pro člověka během jeho dětství, ale ztejména během ranného vývoje (do 4 až 5 let života) nelze ničím nahradit.


S jistotou můžeme předpokládat a zkušenosti z výchovné praxe to potvrzují, že stejně devastující účinek intaktní a citově chudé výchovy (zejména v prvních 4 až 5 letech života) se projeví i u člověka. Již dlouho profesionální vychovatelé, lékaři a vědci konstatují negativní dopady výchovy bez bohatých emocionálních a dalších psychosociálních vazeb a komunikace, výchově označované hanlivě jako ,studený odchov'. Haptická komunikace je při tom jedním z nejdůležitějších prostředků pro vytvoření zdravého psychosociálního prostředí, pro uspokojení psychických a psychosociálních nároků potřebných pro zabránění psychické deprivace, pro zdárný vývoj a výchovu.
"Odborně začala být problematika psychické deprivace zkoumána v polovině 19. století. Do té doby existovaly popisy jednotlivých případů dětí extrémně deprivovaných, většinou sociálně izolovaných nebo odchovaných zvířaty. Termín ,deprivovaný' nebyl ještě užíván, děti se označovaly jako .vlčí', ,zdivočelé' atd.
Jak tedy můžeme psychickou deprivaci definovat? Podle Langmeiera a Matějčka je to stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní psychické (resp. komunikační) potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu.
Psychické potřeby bychom mohli vymezovat tak, že by jich bylo velmi mnoho; někdy se naopak zužují na mateřskou lásku, což je však zjednodušení celé hierarchie psychických potřeb. Velmi přehledné dělení předložili ve své knize Psychická deprivace v dětství výše zmínění autoři. Dělí je do čtyř úrovní, které se ovšem ve vývoji jedince i v každé aktuální situaci vzájemně prolínají. Psychické potřeby trvají po celý život, mění se jejich intenzita a způsob uspokojování. Zde si je stručně vymezíme, a to hlavně se zaměřením na děti.
V první úrovni jde o potřebu přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě - dítě potřebuje být podněcováno, stimulováno v oblasti zrakové, sluchové, hmatové atd. Potřebuje kolem sebe nejen různé hračky, pěkné prostředí, ale i lidi, kteří se s ním mazlí, usmívají se na ně. Všechny tyto podněty působí kladně na jeho celkový vývoj - jejich nedostatek nebo jednostrannost vývoj naopak narušují a zpomalují.
Potřeby ve druhé úrovni navazují na předchozí. Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět, tj. určitou stálost věcného a sociálního prostředí, které dítě prostřednictvím matky poznává a orientuje se v něm. Již v kojeneckém věku projevují děti radost, když objeví ve svém prostředí nějaký řád, nějakou pravidelnost a mohou je ovlivnit vlastní činností. Dítě se aktivně ,zmocňuje světa' a úspěchy je podněcují k dalším aktivitám. Změny prostředí věcného a hlavně sociálního, např. při přechodu z jednoho ústavního prostředí do druhého, dítě traumatizují, protože ztrácí vše, co už chápalo. Jeho vývoj se může přechodně i vrátit na nižší úroveň - je to tzv. přechodný regres.
Třetí úroveň potřeb zahrnuje citové, emoční potřeby. Je to především potřeba trvalého kladného vztahu k mateřské osobě (nemusí to být biologická matka), dále potřeba kladného opětovaného vztahu k dalším členům rodiny, později vrstevníkům, což vystupuje do popředí zvláště ve školním věku a v pubertě. Dále je to potřeba důvěrných vztahů mezi chlapci a dívkami, potřeba životního partnera a u většiny lidí opět potřeba mít děti.
Čtvrtá, tj. sociální, úroveň úzce souvisí s citovou. Dítě si v interakci s okolím postupně uvědomuje své ,já', vytváří si své sebevědomí, sebepojetí, svou identitu, což se dotváří ve věku dospívání. Každý má potřebu být přijímán a někam patřit - do rodiny, do skupiny kamarádů, do pracovního, zájmového, duchovního a dalších společenství - a mít tam alespoň přijatelnou roli a pozici.
Konečně je tu velmi důležitá potřeba sdílet s někým společnou otevřenou budoucnost. Tuto společnou budoucnost má dítě právě v rodině. Nemůže ji mít v ústavní výchově, kde negativně prožívá nejistotu, zda a kdy se vrátí do své původní rodiny. Je to potřeba tak důležitá, že bývá někdy uváděna samostatně, jako pátá úroveň.
Všechny tyto potřeby nemohou být dítěti uspokojovány ani v sebelépe vedeném dětském domově, ovšem ani v mnohých rodinách, v nichž rodiče své děti zanedbávají, ubližují jim, ponižují je nebo dokonce týrají."
(Psychická deprivace dětí, Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál http://www.doktorka.cz/run/redsys/deti/r-art.asp?id=1442 )
Dnes je však již známo, že určitou část škod způsobených např. ranným odloučením od rodičů, resp. intaktní výchovou v ústavech lze přeci jen napravit. U některých dětí umístěných posléze do milující rodiny vyskočil náhle roční výškový přírůstek na 17 cm, zatímco běžný přírůstek ve stejném období růstu činí u "odložených" dětí jen 4 cm/rok.
Činnost a kvalitu mozku tedy často ovlivňuje sociální chování, sociální (socializující) vliv prostředi a sociální interakce s ním.
Africké rybky Cychlidy daly vědcům při pokusech výsledky shodné s touto teorií. Jen samečci, kteří pociťovali dostatek podnětů svého okolí, se vyvinuli v plnohodnotné, plodné jedince. Russel Fernard ze Stanfordské univerzity zkoumal jak okolní společenství ovlivňuje schopnosti jedince. Vlivem různé míry a kvality podnětů okolí jedni samečci získali i výraznější zbarvení, projevila se u nich větší fyziologická příprava na roli dominantního jedince ochotného pronásledovat neplnohodnotné samce a plný rozvoj pohlavních funkcí, zatímco u ostatních tento vývoj zakrněl. Když u tak jednoduchých organizmů mají různé podněty okolí tak zásadní vliv na vývoj jedince, můžeme předpokládat, že význam těchto podnětů u organizmu vyšších může být stějně závažný a v některých oblastech vývoje i závažnější. U člověka a některých druhů opic bylo také pozorováno, že přítomnost dominantního samce (osoby mužského pohlaví) ve skupině (např. dominantního agresivního otce v rodině) může vést až k pozastavení pohlavního vývoje u jiných samců (osob mužského pohlaví) a k jejich neplodnosti. Takovou poruchu pan není nutné brát tragicky, pochopí-li postižený, že jde o přirozené rozdělení rolí ve skupině. Jde jen o to, aby svou roli přijal a rozvinul ji tvůrčím a sobě i okolí užitečným způsobem.
Významným formujícím faktorem (v pozitivním i negativním smyslu) sociálního okolí u lidí a savců vůbec je právě dotyk. Zlobící (nebo nedostatečnou submisivitu projevující) štěne matka vytahá za kůži na krku nebo blokuje jeho pohyb tím, že jej otevřenou tlamou tlačí v oblasti krku k zemi. Podobně se chovají psi i při boji o vůdčí pozici ve smečce, aniž by šlo o nějaký smrtelně vážný boj, při kterém by nutně muselo docházet ke zraněním. (Takto se boj vystupňuje jen za výjimečných okolností, např. když do hry vstupuje žárlivost na svého lidského pána apod. Psi jsou také proti kousancům a škrábancům do značné míry chráněni srstí.) Lvice dokonce někdy rozdává svým mláďatům výchovné štulce. Mládě se drcnutím matčiny tlapy někdy i převalí, ale je zjevné, že nešlo o bolestivý, ale spíše pozitivní a ,dobře míněný' výchovný zákrok.
Mnohá zvířata, zejména savci jsou žijícími příklady používání pozitivních dotyků. Očichávání partnera, olizování mláďat či partnera, dotyky při hrách; člověk při pozorování skupin zvířat někdy pochybuje, zda se vývoj člověka směřující k jeho odpřírodnění ubírá správným směrem, člověk neschopný bohaté škály doteků působí v porovnání s mnoha zvířecími druhy jako příklad citové, sociální a emocionální idiocie, a to zejména v oblasti komunikace dotykem.
Absence dotyku, rozbití základních vztahů tlupy a rodu narušuje vážným způsobem psychosociální potenciál jedince i společnosti. Nejprve na člověka nemají čas rodiče, pak učitelé ve školce, a ve škole si už musí hrát na seriózního žáka, jehož individuální nároky jsou celku na obtíž. Výsledkem jsou zakomplexovaní jedinci se sklonem k neurózám a psychózám, člověk, jemuž vyhovuje dril, ale jemuž je cizí být tvůrčím, sociálně a citově citlivým, bohatým. Jsou mezi nimi sociální a emocionální idioti, kteří budo mít problém budovat si a udržet vztah ke svému partnerovi i vlastním dětem a kteří své rodiče bez mrknutí oka pošlou do domova důchodců.

Co dělat?

Na různých stupních řízení škol, ve zdravotnictví a mateřských centrech si někteří odborníci tento problém začínají uvědomovat a situace se pomalu mění. Jsou například školky, kde razí heslo: Alespoň jedno pohlazení a polibek denně. Jde ale želbohu často jen o heslo a ve skutečnosti není kontakt s dětmi promyšlen tak, aby alespoň nějaké symbolické minimum individuální pozornosti a tělesného kontaktu bylo dodrženo. Dítě potřebuje během dopoledne minimálně 2x 5 minut minut (spíše však vícekrát denně) úzký citový, ale spíše doslova tělesný kontak se svým vychovatelem, sourozencem či dětmi s kolektivu. Navíc potřebuje každou hodinu alespoň jednou soustředěný individuální kontakt: aby si mohlo promluvit o svých záměrech, položit individuální dotazy, realizovat individuální nápady atd. Každy rodič by si měl (až do konce 5. roku života dítěte) již ráno po probuzení se svým dítětem v posteli popovídat, pomazlit se s ním, případně mu přečíst či povyprávět nějaký příběh, aby dítě odcházelo do školy či školky klidné a sebejísté s podvědomým pocitem rodičovské opory a zázemí. (Ráno také neřešíme žádné konfliktní situace.) Během pobytu ve školce by měl v průběhu dopoledne následovat alespoň dvojí tělesný kontakt (např. relaxační masáž, pomazlení se. Zejména u dětí do dvou let má význam spíše kontakt intenzivnější než lehčí (např. masáž), těsnější než s odstupem (např. objetí, nošení dítěte ve vaku) a delší než jen letmý. Výrazně lepší výsledky přináší také kontakt holého těla na tělo či končetin na holé tělo, Pokud i starší dítě vyžaduje kontakt na holé tělo (a chce například hladit tatínka či maminku po břichu, prsou a zádech), není obecně důvod mu to zakazovat. Naopak je vhodné dítě poprosit o ,pomoc' když se rodiče navzájem masírují, natírají se krémem na opalování apod. Přirozených tělesných kontaktů mezi rodiči a dětmi je tak málo, že je třeba hledat různé záminky pro jejich doplnění. Jaké jsou možnosti tělesného kontaktu s dětmi?

* Dávání na nočník, přebalování – jde o významnou příležitost kdy můžeme dítě pohladit, podržet, poplácat po zadečku, políbit, pochválit, laskavě k němu promluvit. Snažíme se, abychom tento rituál přátelského, laskavého dotyku nikdy neopoměli a nenutíme dítě za každou cenu co nejdříve chodit samostatně na záchod. Je zajímavé, kolik komplexů a psychických poruch má nějakou vazbu k vylučování a pohlavním orgánům a kolik problémů můžeme v dítěti vytvořit nebo je ze sebe na něj přenést i pouhým necitlivým přístupem k vykonávání jeho potřeby. K vytvoření problému stačí mnohdy i jen nevhodný komentář nebo nadávka. Nejhorší je dítě vychovávat skrze ponižování a zostouzení a posmívat se mu například za to, že se pomočil nebo se ještě zdráhá chodit samostatně na záchod. Takové jednání svědčí o hlouposti nebo přímo o duševním postižení rodičů.

* Oblékání, převlékání – i zde nenuťme dítě být vždy samostatné, oblékání může být pro dítě i rodiče či vychovatele příjemným rituálem či hrou, kdy mohou projevit a pocítit svou vzájemnou lásku, důvěru a cit. Nepřevlékejme děti ve spěchu a neprojevujme své podráždění. Dítě se někdy úmyslně obléká či obouvá ,špatně', aby dalo záminku ke hře. Nenapomínejme je vždy, často je lépe nabidku ke hře přijmout. Můj synek, když byl jednou něčím frustrován na cestě z mateřské školky začal předstírat, že padá ze sání. Nějdřív jsem jej okřikoval, pak jsem pochopil, že si chce hrát na záchrannou akci a že cítí potřebu být "zachraňován" a zvedán. Když jsem hru přijal, bylo hned po špatné náladě.

* Líčení (např. na karneval, na indianské či šamanské hry, na tanec, dětské divadlo, body art apod.), může jít o malování celého těla

* Natírání krémem

* Česání a úprava účesu - to (i obě předchozí) je blízké opičímu vzájemnému si vybírání lupů a péči o srst, které představuje důležitý psychosociální stimul/rituál v opičí komunitě. Zejména každodenní pročesávání vlasů a úprava účesu může sloužit jako významný psychosociální stimul pro děti. Podobný dosah má i mytí vlasů, masáž vlasové pokožky (kadeřníci vmasírovávají do vlasů různé vonné, léčebné a účes udržující přípravky, což je většinou příjemné i dospělým).

* nepřímý dotyk – například při společném řezání pilou, přetahovýní se lanem apod. Svůj význam má i kontakt očima, doprovázení činnosti pochvalou (i pochvala je určitou formou dotyku), láskyplnou říkankou apod.

* léčebný dotyk – může jít i o činnosti na pomezí léčby a hry nebo léčby a sportu. Dokonce i lékaři, kteří se nikdy o alternativní metody léčby nezajímali, konstatují často ústup potíží u dětského pacienta již při diagnostice pohmatem či poklepem (zejména u problémů a diagnostice v oblasti břicha). Některé techniky jsou na pomezí hry a léčby, na pomezí relaxace a léčby. Jemná masáž zad, končetin, bříška, míčkování (jemná masáž pomocí molitanových míčků), hra na zahřívání zad pomocí velmi rychle ale jemné masáže, to jsou příklady komplexně a intenzivně působících technik.


REFLEXNÍ TERAPIE

- masáž kojenců

- relaxační masáž seniorů a těžce nemocných

- relaxační automasáže, vytváření a vnímání haptických impulsů pro účely relaxace (viz přílohy Test smyslů a Automasáže)

- akupresura

- čínská masáž hlavy či těla

- masáž krčních svalů, šíje a ramen

- léčebná masáž ušních boltců (zejména lalůčků)

- působení na reflexní plošky/zóny (reflexní terapie v užším smyslu, např. RT nohou, rukou, tváře a ušních boltců)

- míčkování – jde o masáž a reflexní terapie pomocí molitanových míčků. Jde také o hlazení, které plní důležitou psychosociální funkci a při tom nejde o dotyk "kůže na kůži", je tedy zachován určitý odstup, co může být pro některé vychovatele přijatelnější. a to zejména dnes, kdy mocenský boj a jeho důsledku vedou ke snaze kriminalizovat kdekoho za kdeco.

Lidský organizmus (a organizmus ostatních savců) naštěstí v podstatě reaguje stejně na doteky přímé i zprostředkované (např. míčkem, žinkou, kartáčem, přes oblečení apod.), takže určitá opatrnost či ohledy na intimní okruh nemusí nutně znamenat snížení účinnosti individuální pozornosti a komunikaci doplněné o haptické prvky.
* Kojení

"Hlavní výhody kojení:

Psychická vazba mezi matkou a dítětem (včetně možnosti intenzivní haptické, vizuální, hlasové a další komunikace).

Optimální výživa jak po výživové, tak po hygienické stránce.

Zlepšuje imunitu dítěte (prevence infekčních onemocnění).

Podporuje dlouhodobé zdraví dítěte (prevence alergií, obezity, diabetu apod.).

Posiluje zdraví matky jak duševní, tak tělesné (přispívá k prevenci rakoviny prsu a vaječníků, pomáhá návratu k hmotnosti před otěhotněním). Mléko je bezprostředně dostupné, má vždy správnou teplotu, nezkazí se. Kojení je ekonomické a ekologické."

(Zdravá výživa malých dětí; Olga Illková, Lucie Nečasová, Zdeňka Vašíčková)


* kontaktní hry

Různé hry mají proti speciálním činnostem a terapiím výhodu, že rozvíjejí schopnosti dítěte komplexněji a přirozeněni. Dítě není tak stresováno a nejsou u něj rozvíjeny jednostranně jen některé mozkové oblasti. Také komunikace dotykem probíhá během hry přirozeně a nenásilně. Většina kontaktních her může zprostředkovat potřebné nasycení kanálu haptické komunikace i v problematickém období dospívání a dospělosti dětí, kdy již není vhodné brát dítě na klín a mazlit se s ním.


Malým dětem se obvykle líbí různé nadhazování, houpání, točení, nošení na břichu, zádech, ramenech, objímání, převalování apod. Dítě si procvičuje chápavý reflex, když je zvedáme tak, že se nás ručkami samo drží za ukazováčky.

- U všech dětí má ještě do 4. roku úspěch říkanka Takhle jedou páni…, kdy dítě sedí rodiči na kolenou a podle říkanky jej rodič pomocí nohou rytmicky nadhazuje. Rytmické dotyky doprovázející říkanky a písničky mj. zvyšují dispozice dětí k vnímání a interpretaci hudby.

- Říkanka Paci, paci, pacičky…, dítěti tleskáme o sebe ručičkami nebo ploskami chodide

- Říkanka Vařila myšička kašičku…; podle říkanky chytáme dítě za prsty a nakonec jej polechtáme

­­ ­­- Říkanka Milý stýčku, tečka …; při říkance píšeme dítěti prstem "dopis" na zádíčka a podle říkanky jej lehce škrábeme či lechtáme.

- Různé říkanky o mletí mouky při kterých spojíme nastřídačku své a dětské ruce tak, že jsou ruce zavřeny v pěst a jedna ruka svírá palec druhé. V rytmu říkanky rukama spojeným "do mlýnku" točíme.

- Říkanka Zlatá brána otevřená…; jestliže se dítě opozdí padající "brána" jej chytne a zamává s ním nebo jej obejme.

- "Elektrárna" – "vyrábíme teplo" tím, že lehce ale rychle třeme přes šaty dětská zádíčka. Dítě, které to již dokáže, může takto na oplátku masírovat záda ostatních dětí či rodičů.. (Dotyk připomínající masáž či intenzivnější hlazení je ve věku do 2 let ze všech dalších varient komunikace dotykem nejdůležitější kpro rozvoj CNS. U starších dětí jde o výrazný nástroj psychoemocionálního vývoje bránící deprivaci a zaostávání.)

- Různé hry využívající tleskání či pleskání (viz. kniha Hry v klubovně; vyd. Leprez)

- hra na slepou bábu a různé kontaktní hry se zavázanýma očima (tamtéž)

- houpačka – na houpačce je účinek krátkého dotyku houpajícího umocněn vyšší intenzitou dotyku a zážitkem z houpání. Dokonce i když se houpající dotýká jen houpačky, může dítě cítit pozitivní účinek dotyku, a to zejména, pokud jsme s dítětem v kontaktu slovním či psychickém (např. říkáme-li k houpání říkanku, usmíváme se při tom na dítě apod.)

- vykonáme dítěti s jeho rukama resp i nohama a celým tělem určité pohyby (kombinaci pohybů) a on je musí zopakovat nebo vykonat tytéž na jiné osobě

- skupina starších dětí může dávat jinému dítěti hobla nebo jej vyhazovat na spojené ruce dětí stojící v uličce

- dítě skáče ze židle, z kmene stromu či ze žebřin do naší náruče

- starší děti mohou postavit pyramidu z ležících nebo stojících těl

- dosahování rekordu v tom, kolik dětí se vejde do omezeného prostoru (telefonní budka, kufr auta, auto, krabice, vana)

- kontaktní hry ve vodě, na louce, na hřišti, v lese
"Zápas jednou rukou

Dva hráči stojí čelem k sobě. Dotýkají se malíkovými hranami pravé nohy a levýma nohama jsou pevně zapřeni. Podají si pravici, levou ruku mají za zády a na znamení se každý snaží vyvést druhého z rovnováhy, přimět ho zvednout nohu nebo přešlápnout. Souboj dvojice třikrát nebo pětkrát zopakuje. Když to hráče baví, mohou soutěžit každý s každým.

Berani

Hra na berany je vhodná spíše pro chlapce. Dívky si mohou místo ní dát zápas jednou rukou. Dva kluci se v kruhu o průměru dva metry předkloní a uchopí se rukama za kotníky. V této poloze se každý snaží vystrčit soupeře rameny z kruhu. Vítězí ten, kdo porazí druhého nebo ho přiměje, aby pustil své kotníky.



Varianta: Soupeři se vzájemně uchopí rukama za zápěstí."
Hry pro rozvoj zdravé osobnosti

Zdeněk Šimanovský, Barbara Šimanovská


* kontaktní cvičení/sporty

- různá cvičení pro kojence a batolata s matkou či otcem

- pokud si vzpomínáme na spartakiádní sestavu pro rodiče s dětmi, vidíme, že i tam šlo u vetšin cviků o kontaktní

- zvedání dítěte, jeho nadhazování a houpání s ním

- nošení dítěte na zádech, na ramenou (jízda "na koni")

- většina druhů tanců představuje vlastně kontaktní hru a rozvíjí celou řadu dětských schopností; tanec může mít i terapeutický rozměr, tanec můžeme chápat i jako formu meditace, tanec aktivuje základní psychoenergetický systém člověka.

- pro starší dítě je vhodné koupit trampolínu a pokud neumí samo skákat, držíme je za ruce a sami s ním pérujeme na trampolíně. I když se naučí skákat samo, držíme je za ruce a tahem vzhůru mu pomáháme při výskoku dosáhnout větší výšky. I obyčejný výskok ze země můžeme dítěti prodloužit pomocí vlastní síly.

- mezi kontaktní cviky patří i točení dítěte v různém držení kolem sebe, přeskoky dětí přes sebe navzájem, budování pyramidy z lidských těl, přesouvání tunelu z párů držících se za ruce postupným prolézáním posledního páru tunelem na přední pozici.



Mnoho cviků s dětmi má nejen fyzický, ale i psychický příznivý vliv na své rodiče. Pohled do veselé, rozzářené, milující dětské tváře je nejspíš tím nejkrásnějším pohledem, jaký může člověk na světě zažít.
- koupíme provazový žebříček a žebřiny a pomáhame po nich dítěti lézt nebo jej chytáme, když z nich (nebo z nábytku) skáče dolů
Pro děti je důležitá i řada běžných společných kontaktních dětských her, „na honěnou“, „na četníky a zloděje“, na „slepou bábu“ atd. I obyčejná klukovská rvačka („praní se“), pokud je vedena stylem řeckořímského zápasu a nejsou používány údery a kopy, může mít paradoxně význam proti boji s následky „studeného odchovu“.
Nevyhýbáme se ani kontaktům mezi chlapci a dívkami. Mnoho radosti a veselí dokáže vyvolat např. závod na čas, kdy oblečen v jednom tričku běží pár chlapec a dívka.
Mezi kontaktní hry patří i různé typy animace lidského těla: Např. První hráč zavře oči a druhý s jeho údy a tělem provede několik pohybů. První hráč pak oči otevře a reprodukuje je nebo se snaží stejně animovat třetího hráče, který stál dosud odvrácen. Ostatní spoluhráči hru sledují a posuzují kvalitu animace a reprodukce a porovnávají kvalitu jednotlivých párů či trojic.
Při relaxačních cvičeních můžeme použít možnost skládání těl dokonale uvolněných chlapců a dívek na jednu hromadu.
* Pravidelné sociální ,společenské' tělesné kontakty: Polibek na tvář či objetí při shledání se či loučení, polibek před usnutím, usínání s držením se za ruce, usínání v objetí apod., to by mělo být spíše železným pravidlkem než něčím příležitostným. U deprivovaných dětí může díky schopnosti dětské introspekce nahradit polibek před spaním, pohlazení či držení za ruku i velký nedostatek v haptické komunikaci či komunikaci vůbec a zabránit další deprivaci. Zejména u úzkostných dětí má spaní a vůbec pobyt s rodiči velký preventivní a terapeutický význam. Samozřejmě je výhodnější, pokud je člověk psychicky zcela zdravý, neboť i těsným kontaktem se psychotronicky a psychologicky přenášejí dispozice k různým duševním poruchám či jejich vnější příznaky a projevy, které mohou u dítěte zpětně dispozice k onemocnění vytvářet či prohlubovat (zkrytý přenos). Rodič, který spí s dítětem, by se neměl před alespoň dvě hodiny před spaním rozčilovat, koncentrovat se na jakékoliv, třeba jen technické a tvůrčí problémy, ba ani jen číst či sledovat akční filmy. Jednou týdně by se měl před spaním vysprchovat a denně si dávat koupek nohou. (Mimo jiné i proto, aby se psychicky uvolnil a obrazně řečeno "zbavil opotřebované či patologicky změněné energie".) Každý současný nebo budoucí rodič, který není 100% duševně v pořádku by měl dělat maximum pro svou léčbu. Raději věřme svým partnerům a blízkým, kteří vyjadřují pochybnosti o našiem duševním zdraví, protože bývá pravidlem, že člověk sám svou poruchu nevidí a nepřizná si ji. Různá relaxační a léčebná cvičení a jemné měkké psychiatrické terapie a psychologické rady ještě nikomu neublížily, ani nemocnému, ani zdravému. Raději o sebe tedy pečujme více, než si myslíme, že je potřeba. Odpovědnost za duševní zdraví našich dětí nás k tomu zavazuje. Pokud nás zaměstnání příliš stresuje, uvažujme o jeho ukončení či změně. U úzkostných dětí je někdy lépe zvolit pobyt s dítětem před pobytem na pracovišti (resp. umožnit dítěti pobyt na pracovišti rodiče či vychovatele) nebo dokonce dítě omluvit ve škole. Je mnoho dětí, kterým i pobyt ve školce více vezme než dá a je dobré uvažovat raději o výchově pomocí členů rodiny. (Děti v rodinné výchově jsou také méně vystaveni různým infekcím a s nimi souvisejícímu riziku vážných či chronických zdravotních problémů.) Naše rodičovské poslání nám musí být tím nejdůležitějším zaměstnáním, a to platí přinejmenším do ukončeného pátého roku dítěte. Považuji za velmi užitečné přiznat určité opodstatnění myšlence předního českého psychotronika a experimentálního psychologa Ant. Kafky, který tvrdil, že ještě v průběhu třetího a čtvrtého roku dítěte je dítě obvykle s matkou velmi úzce (dle psychotroniky astrálně) spojeno, takže stav matky se tím intenzivněji odráží na stavu dítěte. Dítě neoklameme. Je-li matka psychicky nevyrovnaná či vyčerpaná, přenáší se její negativní vliv, zhoršovaný např. i nevhodným zaměstnáním, nevhodným partnerem či špatným fyzickým zdravotním zdravem, i na dítě, a to i tehdy, když se snaží být neustále milá, veselá a příjemná a napětí a psychické problémy na sobě "nedává znát", únavu ani napětí z práce "necítí" a práce ji podle jejich slov psychicky nevyčerpává. Po světě běhá mnoho mladých matek neustále se křečovitě usmívajících, v jejichž hlavě bychom však našli vše možné, jen ne klid, veselí a pohodu. Tyto matky se pak diví různým, např. agresivním, hysterickým, neurotickým, vzdorovitým či hyperaktivním projevům svých dětí a tvrdívají s oblibou, že za psychický stav dětí mohou jejich manželé a jejich občasné hněvivé výstupy. Manželé ovšem "skvělé" vyzařování svých manželek často vnímají podobně citlivě jako děti a zvýšený hlas by měl být pro normální ženu většinou neškodným upozorněním, že by měla zařadit ohledně své kariéry a životního přístupu zpátečku., Většina žen ovšem pozitivní přínos takového výstražného signálu odmítá slyšet a bere mužské výstupoy jen z té špatné stránky. Zařvání lva-samce také lvíčata nějak nepoškodí, na rozdíl od případného dlouhodobého neurotického chování matky – samice (a to nemluvím o katastrofě, která by ve lví smečce nastala, kdyby se lvice místo svým mláďatům rozhodla rozvíjet své neurotické a psychotické sklony např. při kariéře manažerky).
Zejména zaměstnané matky by se měly po probuzení pomazlit s dítětem, resp. pohrát si s ním na lůžku nějaké kontaktní hry nebo hry, při kterých by dítě pocítilo laskavý zájem, empatii a pozornost bližního. (obvykle pod dobu 15 až 60 minut) Je třeba si také uvědomit, že po probuzení je obvykle rodič psychicky z celého dne nejvyrovnanější, nejklidnější a nejméně při hrách a zaměření na dítě na ně přenáší své případné psychické indispozice a poruchy. Po příchodu z práce a krátké relaxaci by se matky neměly hned vrhat na úklid a další domácí povinnosti, ale opět se alespoň 30 minut věnovat intenzivně svému dítěti, třeba i tak, že s ním budou nějakou nepříliš pasivní formou odpočívat Protože ale může matka na dítě přenášet své napětí či únavu z práce a nemá možnost si před věnováním se dítěti doma odpočinout, bylo by nejlépe, kdyby matka přicházela z práce již částečně relaxovaná, např díky tomu, že se cestou staví na půl hodiny na zahrádce, v posilovně či na plovárně. Jinak volíme první část pobytu s dítětem méně kontaktní činnosti (např. procházce, práci na zahradě, míčovým hrám, teprve později, kdy již napětí či úmava z práce opadne volíme činnosti, při kterých je pravděpodobnější přenos psychického stavu matky na dítě (čtení pohádek, kontaktní hry, činnosti s dítětem na klíně, společný odpočinek na lůžku apod.)
Otcové by se měli snažit v maximální míře svým dětem přiblížit, aby mohli matku kdykoliv zastoupit a i paralelně se na výchově (včetně výchovy a komunikace dotykem) podílet. Příliš mnoho otců se dnes příliš záhy odcizuje svým dětem, čímž sebe i je připravuje o mnoho pozitivních podnětů, a (často významně) omezují sebe i své dítě v duchovním a duševním růstu.. Dítě (a jeho vyvíjejíci se mysl a duše) často pozná, hraje-li si s ním rodič s láskou nebo jen chladně, z povinnosti.
Viděl jsem jednou jednoho otce ­­– programátora, který měl pověst trpělivého a pozorného otce – hrát si se svými dětmi. Měl jsem z těchto her pocit, že jde o hru otce s počítači, a ne se živými bytosmi. Tatínkův studený výraz, odtažitost a důstojnost gest, rezervovanost mimiky a určité neustálé napětí v hlase signalizovaly, že tatínek si opět zapomněl hlavu v práci nebo že jeho otec byl v čase jeho dětství rovněž spíše svědomitým zaměstnancem než milujícím, empatickým a hravým tatínkem.
Pro rodiče i děti je výhodné nošení dítěte v nosiči či šátku na břichu či zádech. Čas strávený v kontaktu s dítětem se znásobí. Cítím hrdost i na neznámé ženy, které na ulici potkávám s dítětem v šátku či jiném nosiči na svém těle. Tyto ženy neberou svůj ženský úděl jako potupu, ale jako dar a výzvu.

Materiály o nošení dítěte v šátku jsou shromážděny v druhé části tohoto souhrnu na adrese:



www.darius.cz/dotyky_2.doc
Viz také

http://nosenideti.cz/

http://www.zlaticko.cz/

http://www.didymos.cz/noseni/

http://www.sanami.cz/

http://www.satkynamimi.cz
Kontaktní výchova dětí a problémy se ,strážci mravnosti'

V dnešní době jsou často různé formy a případy dotyku zneužívány proti učitelům, rodičům a vychovatelům, kteří jsou mnohdy kriminalizování, neprávem obviňováni ze zneužívání dětí, z různých úchylek, přestože jsou citově, sociálně a inmtelektuálně zralí, vyspělí, a k dětem ani v nejmenším potřebu nějakého sexuálního kontaktu necítí. Pravda je taková, že mnohdy ani velmi láskyplný dotyk nemusí (a u drtivé většiny rodičů a vychovatelů ani nemá) s pohlavním zneužíváním a nějakým odlišným sexuálním cítěním nic společného, a to přes to, že ostrá hranice mezi sexuálním a asexuálním dotykem v přírodě (a tedy i v lidských vztazích a komunikaci) neexistuje. V televizi jsme nedávno viděli burcující případ, kdy jakýsi fond na ochranu ohrožených dětí nechal skrytou kamerou snímat otce, kterému byly po dlouhém odloučení vráceny do výchovy dětí a ten byl posléze na základě svých láskyplných projevů ke svým vlastním dětem obviněn z ohrožování jejich mravní výchovy a nevím čeho ještě. Myslím, že by neodborníci, kteří zaujímají význačná politická a řídící místa, neměli hysterizovat veřejnost podobnými kampaněmi proti citovým projevům. včetně doteku mezi dospělými a dětmi či mezi dospělými navzájem.


Myslím, že rozhodujícím prvkem, který odlišuje pozitivní kontaktní výchovu od zneužívání je subjektivní úmysl a pocit vychovatele. A ty mají nevýhodu, že v podstatě nejsou objektivizovatelné. Málokdy můžeme dospělému dokázat, že se dítěte dotýkal s bočním, zvráceným či negativním úmyslem. Nepodléhejme pomluvám a předsudkům, pokud nejsou nezvratné důkazy. Tam, kde jsou děti šťastné a veselé, o zneužívání většinou nejde. Mnohem častěji než citově založení lidé, kteří neváhají dítě pohladit se na dětech proviňují citově chudí, přísní či hysteričtí vychovatelé a vychovatelky, kteří se žádného dítěte nikdy ani nedotkli a jejichž svěřenci jsou díky nezdravé atmosféře a absenci citu a plnohodnotné komunikace stresováni, deprivováni a ve svém citovém a sociálním vývoji poškozeni.
Problém určité potenciálně vždy přítomné dvojznačnosti dotyku stoupá v čase, kdy dítě vstupuje do puberty. Znám osvícené tatínky, kteří ještě třináctileté dcery berou u televize na kolena, dokáží je občas políbit či pohladit po vlasech a své pocity dokáží udržet ve správných mezích. Je to jistě někdy těžké, protože třináctileté dívky většinou již podvědomě i vědomě své tatínky, strýčky a jiné mužské vychovatele provokují a vlastně (více či méně neúmyslně) svádějí, i když je to spíše na úrovni nějaké hry, při které se dívky učí ovládat své reakce a komunikovat a připravují se tak na dobu svého plného sexuálního života se sexuálními partnery. Slovy ruského klasika, dospívající dívky jsou schopny se zamilovat "do všeho, co je po ruce", a u chlapců zřejmě není tato schopnost o mnoho pozadu.
Zda je mezi vychovatelem a dítětem rozumná hranice dělící pozitivně působící komunikaci dotykem od zneužívání či nepříjemné a škodlivé narušování ,bezpečnostní bubliny', záleží ovšem nejen na pocitech, a vůli vychovatele, ale i dítěte, a pokud vidíme na nezletilých náznak nevole nebo pohlavního vzrušení, raději komunikaci modifikujeme nebo přerušíme. Ale ani dospívajícímu dítěti bychom neměli odepírat alespoň letmé pohlazení či polibek na tvář, je to důležité zejména v rodinách, kde jsou i menší děti a pubescent by mohl vnímat určitou křivdu, když vidí rodiče komunikovat dotekem a s láskou jen s mladším sourozencem. ,Nejbezpečnější' v tomto směru jsou obecně různé kontaktní sportovní a společenské hry, zejména hrají–li se ve skupině.
Dospívající dítě jistěže začíná toužit více po dotyku potenciálního sexuálního partnera než po rodičovském objetí, přichází však vždy chvíle, kdy své rodiče a jejich tělesnou blízkost potřebuje možná ještě více než dříve. Biskup tajné církve Frydolín Zahradník při svých vzpomínkách na léta věznění vzpomínal v televizním dokumentu na skutečnost, že i ti největší mladí ,frajeří' ve vězení měli chvíli, kdy potřebovali jeho ,otcovské' láskyplné požehnání a pohlazení.
Vychovatel či rodič musí samozřejmě respektovat subjektivní a časově proměnnou ochotu dítěte k haptické komunikaci. Jde zejména o dodržení zásady nepřekračovat ubytečně intimní okruh (bezpečnostní bublinu) subjektivního pocitu bezpečí, který se liší podle dítěte i situace. Pokud například dítě jí, velikost intimního okruhu roste a obtěžovat je může i nevyžádané přidávání polévky do talíře či nabídnutí si ovoce z jeho misky.
Někdy padne bariéra intimního okruhu po nekolika minutách komunikace, jindy ani po týdnech společně tráveného času. Tuto individuální charakteristiku musí vychovatel respektovat a naučit se jí vnímat.
V rodinách příliš temperamentních otců (a různých strýčků), kteří nejsou dostatečně sociálně, psychosociálně, kulturně a inteligenčně na výši nebo jsou duševně málo vyrovnaní je někdy přeci jen lépe jejich tělesné kontakty s dospívajícími dívkami přerušit, pokud není možné jejich komunikaci dostatečně kontrolovat. Nesmíme si nalhávat, že nebezpečí pohlavního zneužívání dospívajících dívek (a to i příslušníky vlastní rodiny či blízkými vychovateli) neexistuje. Naopak je smutným faktem, že velké procento dívek se (i když v různé míře) stane objektem takového pohlavního zneužití. Člověk je biologicky primátem a pro nám nejbližší primáty (šimpanze) je typická jak polygamie, tak incest. To však neznamená, že bychom měli měli v rámci zachování mravnosti například otce a další rodinné příslušníky mužského pohlaví zcela vylučovat z okolí (a výchovy) nedospělých dívek, byť se z hlediska jejich mravní výchovy neukázali být zcela ,bezpečnýmí' – jen je třeba vždy zvolit přiměřenou formu. Není nutno z výchovného procesu vylučovat ani osoby (většinou jde o muže), jejichž sexuální cítění je přeci jen poněkud odlišné a k dětem cítí někdy i za běžných podmínek zvládnutelnou nevýraznou (fuzzy) sexuální touhu. Tito lidé mohou být velmi dobrými vychovateli a v kolektivech s více vedoucími prakticky neexistuje prostor, kde by se jejich sexuální odlišnost mohla negativně projevit. Konfrontovat je bez vážných důvodů s jejich ,problémem' je často neužitečné a z lidského hlediska pochybné, pokud při takové konfrontaci ztratí svou tvář a okolí se na ně bezdůvodně bude dívat jako na vyvrhele. Problém pohlavního zneužívání je problém poměrně rozšířený a společensky závažný. Problem deprivace z nedostatku haptické (a jiné, zejména láskyplné) komunikace je však doslova masový a společensky o to závažnější, že se dotýká samotné podstaty psychického vývoje dítěte.
Těžko se vyvarujeme problémů. když si jejich reálnost a pravděpodobnost vůbec nepřipustíme. Přehnaná opatrnost a předsudky však dokáží napáchat mnohem více zlého než dobrého.
Pokud ovšem pošleme svou dceru v dívčím sboru plně pohlavně vyvinutých 13 až 15–letých dívek se sbormistrem, který je nepříbuzným mužem v nejlepších letech a nejlepším rozvoji sexuálních sil, na zájezd bez dalšího dozoru, můžeme si následky takového experimentování přičíst jen sami sobě, protože jsme hrubě podcenili ty mocné přírodní síly, které mají za cíl udržení lidského rodu.

  1   2   3   4   5   6   7   8   9   ...   15


База данных защищена авторским правом ©shkola.of.by 2016
звярнуцца да адміністрацыі

    Галоўная старонка